Zrní: Na svíčkových koncertech jsme sami sebou

Zrní, Studentský Majáles 2018 | Foto: Viktória Váhovská, MonsterMusic

Kladenská kapela Zrní se po turné s názvem Černá hodinka a půl vrátila opět na velká festivalová pódia. Právě o tom si s nimi popovídala naše redaktorka, která zjistila, jak si kluci svíčkové turné užili a co chystají. Tři Honzové (Unger, Caithaml a Fišer) se navíc rozpovídali i třeba o tom, jaké to je chodit bosky a co si myslí o kryptoměnách.

Jak jste si užili dnešní koncert?

Honza Caithaml (dále jen Honza C.).: Mně osobně se hrálo úplně skvěle, protože mám strašně rád, jak je to variabilní. Teď jsme odehráli hodně svíčkovejch koncertů a tady na velkým pódiu to bylo něco úplně jinýho. Navíc jsem si tady mohl zahrát na klávesy, což bych na svíčkovým koncertě nemohl.

Honza Unger (dále jen Honza U.) Rozhodně to byla velká změna. Do teď jsme totiž hráli samý intimní akustický koncerty, což je úplně jiná disciplína. Na komorních koncertech komunikujeme zblízka s konkrétníma posluchačema, je to hodně o detailech, hodně ryzí a tak nějak nahý. Zatímco na velký stagei to funguje jinak. Musíš dělat show. Což je něco, co se těžko vysvětluje a my to rozhodně neumíme tak, jako jiný kapely. Ale zkrátka jsi tři metry nad anonymní masou lidí a musíš být víc nahlas, všechno musí být rychlejší a musíš do toho dát úplně jinou energii než, když hraješ akusticky a máš kolem sebe těch lidí mnohem míň. Musíš nasadit jakousi masku.

Jak vás vůbec napadl koncept svíčkového turné?

Honza C.: Vzniklo to náhodou. Loni jsme totiž měli hrát v Bratislavě normální koncert, ale během zvukovky tam vypadla elektřina. A když jsme hledali nějaké náhradní řešení, tak nás napadlo odehrát ten koncert unplugged se svíčkama a vsadit na intimní atmosféru. Hodně se nám to líbilo a druhý den jsme se s klukama domluvili, že by bylo fajn udělat takový turné a podívat se u toho i na nějaký zajímavý místa. Díky tomuhle projektu totiž můžeme hrát i tam, kam bychom se jinak nemohli dostat.

Honza Fišer (dále jen Honza F.): Chceme, aby svíčkový koncerty byly interaktivní.

Honza U.: Hodně komunikujem s publikem, což jde díky omezené kapacitě. Díky ní je to na druhou stranu taky ekonomicky složitější, může přijít maximálně 150 lidí, ale když jsme třeba měli hned vyprodaný svíčkový koncert v Brně, přidali jsme další termín a bylo to v pohodě.

Zažili jste šok, i když jste se svíčkovými koncerty začali?

Honza U.: To právě ne, protože to byl návrat sám k sobě. Tam je člověk úplně sám sebou, má blízkej kontakt s lidma a mluví s nima, jako já s tebou. Zatímco, kdybych byl na pódiu, tak bych tě vůbec neviděl, byla bys ztracená v davu. Tudíž nemůžu s nikým interagovat, musím mluvit k celýmu davu a zvolit si úplně jinej jazyk. Jinak by to nefungovalo. Je to v podstatě něco jako herectví.

V Praze jste dokonce měli svíčkové koncerty pět dní po sobě. Nebyl to docela záhul?

Honza C.: Ani ne. My už jsme totiž za ty roky zvyklí. Častokrát se stávalo, že jsme hráli i tři koncerty v jednom dni. A v té Praze to teď bylo o to lepší, že jsme si hledali samý krásný a zajímavý místa.

Honza U.: To se mi právě hodně na svíčkovým projektu líbí. Že jsme si řekli, že budeme vyhledávat krásný místa. Chceme, aby to, co lidem nabízíme, nebyla jenom naše hudba, ale aby měli hezkej celej večer. Mně totiž začalo vrtat hlavou, co je to za divnej projekt ta kapela. Zaujalo mě, že jsou fanoušci ochotní přijít do jakýhokoliv zaplivanýho klubu, aby si poslechli svojí oblíbenou kapelu. Tak jsem si řekl, že já bych spíš chtěl dát lidem celej hezkej večer. Se vším všudy, včetně místa.

Který koncert jste si užili nejvíc?

Honza C.: Mně osobně bavila nejvíc střecha Lucerny, protože tam byl nádhernej výhled a zároveň to byl náš první letošní open air.  Dokonce jsme si říkali, že bychom to mohli někdy zopakovat, protože to bylo fakt skvělý.

Cítili jste se jako Beatles?

Honza F.: Cítili (smích). Dokonce jsme hráli Don’t Let Me Down. Bylo to totálně super. Moc jsme si to užili a určitě plánujeme podobný akce. Ze všech míst, na kterých jsme v rámci miniturné v Praze hráli, byla střecha Lucerny rozhodně nejvíc top. Při koncertu jsme viděli, jak zapadá slunce za Pražský hrad. Bylo to fakt krásný. Taky mě ale hodně bavila Paralelní Polis, protože tam jedou jenom na kryptoměnách. Takže to bylo setkání úplně s jiným konceptem.

Jste fandové kryptoměn?

Honza F.: Dostali jsme honorář v bitcoinech, takže teď už fandové být musíme (smích).

Proběhl vůbec v Česku kromě toho vašeho i nějaký jiný koncert čistě za kryptoměny?

Honza F.: Ne ne, jsme jediná kapela, která udělala v Česku koncert pouze za bitcoiny. Kapely jinak dělaly koncerty, kde si mohli lidi vybrat, jestli zaplatí korunama nebo bitcoinama.

Máte nějaký společní kapelní rituál?

Honza C.: Takovým rituálem jsou určitě naše soustředění. Je to něco, co je absolutně zásadní pro naši kapelu, protože tam vznikají nový desky. Vždycky se na týden zavřeme, jamujeme, vymýšlíme a snažíme se najet na nějakou vlnu. Důležitý ale je, že všechno nahráváme. Nahrávky pak sestříháme, vybíráme nápady a z toho pak děláme písničky. Na soustředění jsme teď byli nedávno a příští rok chceme nahrát novou desku.

Honza F.: Jeden velkej rituál je ale i cesta dodávkou na koncert. Je to věc, která má vždycky stejně daný pravidla. Je to jako mše. Vždycky je totálně daná časová souslednost, kdy se kdo nabírá a kdy se nakládají věci. Taky už máme oblíbený benzínky, na kterých vždycky zastavujeme. Za rituál by se dalo považovat i to, že kluci často hrají naboso a já hrávám třeba v běžeckých ponožkách. Nevím proč. Zkrátka mám rád běh a baví mě to.

Honza U.: Já hraju naboso a musím říct, že celkově bosý chození je skvělý. Umožňuje to totiž rozšířený vnímání reality. Normálně člověk při chůzi vnímá ušima, očima, nosem, ale takhle může vnímat i hmatem. Mimoděk vnímá, jak je povrch, po kterým chodí, jemnej nebo hrubej, slizkej, mokrej, vyprahlej. Mozek je zaměstnanej dalším rozměrem navíc, což je hrozně zajímavá věc. Navíc je to strašně zdravý.

Těšíte se na koncert nějaký jiný kapely? Chodíte vůbec na cizí koncerty?

Honza F.: My strašně často hrajeme s naší kapelou a nemáme moc času se na nějakou kapelu podívat. Ale já se třeba teď moc těším na festival Metronome, kde budeme hrát jako hosti Tata Bojs, kteří tam budou slavit třicet let.

Honza U.: Vyrazit si na koncert je ale něco strašně divnýho, když jsi furt na svých koncertech.

Honza F.: Pro mě je to třeba něco příjemnýho, ale zároveň vždycky, když jsem na koncertě, tak všechno strašně analyzuju. Jak to mají nazvučený, jaký jsou světla, jak fungujou aranže písniček a proč. Ale je to pro mě příjemný. Zažít to z tý druhý strany. Já se třeba normálně nedostanu ani do hospody. Jsem tam jen, když tam hrajeme a když už se tam jen tak ocitnu, tak je to pro mě strašně příjemný. Protože vím, že si můžu dát v klidu pivo, což bych nemohl, kdybych věděl, že je přede mnou zvukovka. Samozřejmě je ale jinak strašně fajn to, co děláme a moc nás to baví.


Napište komentář

Veronika Sodomová
O Veronika Sodomová 152 Článků
Holka z Vyškova, která strávila pubertu v knížkách o rockových hvězdách s vidinou toho, že jednou bude na jejich místě. Po čase se však střetla s tvrdou realitou a zjistila, že to nebude tak snadné, tak teď o těch hvězdách aspoň píše. Na tvrdý rock stále a nikdy nedá dopustit a považuje ho za lék na všechny chmury. jen se pořád nemůže rozhodnout, jestli má radši kluby nebo festivaly.