Zbývá jen pár dní do začátku jednoho z největších a nejoblíbenějších festivalů u nás, Colours of Ostrava. Jedním z headlinerů tohoto ročníku budou legendární The Cure v čele s frontmanem Robertem Smithem a jeho typickým vzezřením. No a pokud se už nemůžete dočkat, čas vám může zkrátit kromě premiéry záznamu z jejich výročního koncertu v Hyde Parku i pár zajímavostí o pěti nejúspěšnějších albech této výstřední skupiny.
Post-punkové uskupení Malice, později známé pod názvem Easy Cure, započalo v roce 1976 dlouhých 43 let slávy The Cure. Jediným přeživším z původní sestavy je však pouze frontman Robert Smith, kterého většina z nás zná s rozcuchanými vlasy a výrazným make-upem připomínajícím emo styl. Samozřejmě se nejedná o náhodu, neboť právě The Cure byli jedni z představitelů hnutí New Wave a také pomyslnými průkopníky gothic rocku. Napříč tomu jsou za gothiky neradi označováni. Na kontě mají již 13 studiových alb, ale největšími úspěchy se pyšní například Wish z roku 1992 či o tři roky mladší Disintegration. Vstup do hudebního světa jim ale otevřela deska Three Imaginary Boys v roce 1979.
Čtěte také: Na počest Scotta Hutchisona vyjde deska s covery jeho písní. Objeví se na ní Biffy Clyro nebo Julien Baker
Three Imaginary Boys (1979)
Možná se neřadí mezi nejúspěšnější alba, ale jakožto debutový počin rozhodně patří mezi ty podstatné v kariéře The Cure. Ačkoliv byla deska kritiky přijata dobře, největší pozdvižení vždy dělala píseň Killing The Arab, která může evokovat pocit rasistického kontextu. Zpěvák Smith tento omyl vysvětlil uvedením pravé inspirace k jejímu napsání, jíž byla novela Cizinec od francouzského spisovatele Alberta Camuse, vyprávějící příběh o francouzském úředníkovi Mersaultovi žijícím v Alžírsku. Oproti tomu Boys Don’t Cry dodnes drží svou pozici na předních příčkách žebříčků s nejposlouchanějšími skladbami. Na evropském vydání byste však tyto skladby hledali marně. V roce 1980 se totiž tvorba z jejich počátků dostala až do Ameriky pod názvem Boys Don’t Cry.
The Head On The Door (1985)
„Dost už bylo temné melancholie“ jakoby hlásalo vydání desky The Head On The Door v roce 1985. Oproti předchozím počinům jsme se zde setkali stále více s popovými prvky a ačkoliv to někteří kritici nesli dlouhá léta špatně, The Cure slavili největší mezinárodní úspěch, hlavně v Americe a Francii. Skladba Close To Me byla dokonce označena za „disco věc“. Stejně tak by mohla působit i známá In Between Days, která zní optimisticky, ale po významové stránce by nás asi moc nerozesmála. Pojednává totiž o stárnutí a jeho útrapách souvisejících například se ztrátou blízké osoby.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Co nás čeká v druhé polovině roku 2019?
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Pokračováním v mezinárodních úspěších bylo vydání desky Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, typické pro svou délku. S tímto sedmým studiovým albem přišlo také první platinové ocenění. Jednalo se o dvojité album v podobě kazety, CD i vinylu. V každém provedení ale obsahovalo jiný tracklist. Například oproti kazetám na CD chyběla skladba Hey You kvůli velikosti paměti nosiče, naopak limitovaná edice vinylů obsahovala šest skladeb navíc jako bonus. Co ale nechybí na žádném vydání, je hit Just Like Heaven inspirovaný cestou frontmana a jeho nastávající k přímořskému pobřeží.
Disintegration (1989)
Bohužel, nic netrvá věčně. S albem Disintegration se The Cure vrátili ke svým kořenům plných ponurosti a melancholie. Zpěvák Smith se těžce srovnával s příchodem třicítky a jedinou pomocí na deprese v tuto chvíli byl návrat k halucinogenním drogám. Jedinou světlou chvilkou na desce je hit Lovesong, věnovaný jeho nastávající Mary Poole jako svatební dar. Vznikly také skladby Pictures Of You či Lullaby. I přes náhlý krok zpět však deska dosáhla nemalých úspěchů a řadí se tak na přední příčky hitparád.
Wish (1992)
Existuje někdo, kdo by neznal písničku Friday, I´m In Love? Zazněla ve spoustě filmů, seriálů a dokonce i videohře. Prvně jsme ji ale mohli zaslechnout na nejprodávanějším albu za celou historii The Cure s názvem Wish. Vedle ní zde najdete také hlavní singl High nebo A Letter to Elise, pro jejíž složení se Smith opět inspiroval v literatuře. Tentokrát v díle Letters to Felice od Franze Kafky.
Tip na závěr
Pokud jste stále nedočkaví, můžete jít 11. července do kina na záznam unikátního koncertu The Cure k jejich 40. výročí, které se odehrálo v londýnském Hyde Parku, a užít si některé ze zmíněných hitů alespoň pohledem na plátno.