Nejslavnější deska Hysteria byla první, kterou vydali po tom, co jejich bubeník Rick Allen přišel o ruku. Zpěváka Joea Elliota vzali do kapely jen kvůli jeho vlasům a přestože nesnášeli heavy metal, šplhali se na vrcholky žebříčků heavy metalových kapel tak vysoko, že v roce 1987 šlapali na paty Whitesnake a dokonce předčili Bon Jovi. A to je jen zlomek toho, co činí kromě jejich hudby kapelu Def Leppard jedinečnou v mnoha směrech. Pojďme se teď podívat na jejich nejstěžejnější momenty sedmdesátých a osmdesátých let.
Jejich příběh ale vlastně začal vcelku normálně. V Sheffieldu, anglickém industriálním městě, ve kterém v šedesátých letech začínal v místních hospodách budovat kariéru tamní rodák Joe Cocker. Je odtud i zpěvák Jimmy Crawford a v roce 1978 tu vznikla například kapela Pulp. Def Leppard se sice zrodili už o rok dřív, na vrchol své popularity se ale dostali až na konci 80 let., kdy je album Hysteria vystřelilo na vrchní příčky žebříčků a zajistilo jim úspěšné světové turné.
Čtěte také: Alice in Chains rozjásali Forum Karlín, mohutný potlesk překvapil i kapelu
Vše ale začalo zcela nenápadně. Rick Savage, Tony Kennig a Pete Willis dali dohromady skupinu jménem Atomic Mass a vyhlásili konkurz na kytaristu. Na ten přišel i Joe Elliot, který se podle ostatních k nim do kapely náramně hodil kvůli tomu, že měl ohromující kudrnaté blond vlasy, přesně jako Robert Plant. Už tehdy ale usoudili, že by se víc hodil na roli zpěváka. V záloze byl navíc díky tomu, že uměl hrát na bicí, i jako bubeník.
První koncert a nové hnutí heavy metalu
První vystoupení se konalo v rok jejich vzniku o Vánocích pro šest přátel v jídelně sheffieldské školy. Nedlouho poté přišel Elliot s nápadem na nový název, který měl podle něj znít Deaf Leopard. Kenningovi se to ale zdálo moc punkové, a tak název malinko pozměnil na Def Leppard. Během následujících let čekalo uskupení pár personálních změn. Do kapely se přidal Steve Clark, jenž jako jediný z nově se ucházejících kytaristů dokázal zahrát celou píseň Free Bird od Lynyrd Skynyrd. Poté opustil kapelu bubeník Kenning a nahradil jej teprve patnáctiletý Rick Allen, tím se dala dohromady formace fanoušky považovaná za jednu z vedoucích skupin hnutí nové vlny heavy metalu.
Je trochu paradox, že samotní Def Leppard se do škatulky heavy metalu nikdy nezařazovali. Podle Willise hráli spíš hard rock nebo rock’n’roll a Elliot dokonce řekl: „Nevím, co je to heavy metal, pro mě je to jen odporný nesmyslný brak.“ Ještě pořád ale neměli úplně vyhráno a při hraní si museli vydělávat jinými způsoby. Elliot například vystřídal hned několik zaměstnání. Ze skladiště papíru ho vyhodili, protože tam hrál kriket a jako řidič dodávky zase brzo skončil, protože šéf přišel a to, že si z auta po práci dělal kapelní dodávku, se kterou jezdili na koncerty.
Počátkem osmdesátých let došlo k další personální změně. Tentokrát byl z kapely „odejit“ Pete Willis kvůli problémům s alkoholem. Nahradil ho Phil Collen a pak už v kapele zůstali jenom abstinenti, kteří ani nekouřili, neponocovali a byli vegetariáni. Tím na sebe upoutali pozornost – na osmdesátá léta totiž působili dosti nepatřičně. Fanoušky to ale neodradilo a nadcházející album Pyromania přijali s velkým nadšením. Podařilo se ho prodat deset milionů kusů a jejich videoklipy se umisťovaly v žebříčcích MTV.
Čtěte také: Whitesnake a Def Leppard u nás v červnu zahrají pod jednou střechou
31. prosince 1984 však kapelu zasáhla rána. Bubeník Rick Allen se totiž vyboural při jízdě v Corvettě a strávil deset hodin na operačním sále. Ani tak se ale lékařům nepodařilo zachránit jeho levou ruku. Zbytek kapely však ani na minutu nepřemýšlel nad změnou bubeníka, a tak začal Rick trénovat na nové elektronické bicí soupravě. Když se dal zcela do kupy, bylo na čase zapracovat na novém albu. A tak po třech letech nahrávání vznikla jejich nejúspěšnější deska Hysteria, na které se nachází i megahit Pour Some Sugar on Me. Deska získala řadu ocenění včetně American Music Awards v kategorii Nejlepší heavy metalová/hard rocková deska.
A i když už od té doby uplynula řada let, jsou Def Leppard neustále připraveni ukazovat, že rozhodně nepatří do starého železa. Českým fanouškům to potvrdí už 17. června v pražské O2 areně.
