TIP REDAKCE: Hudba dětí z devadesátek ještě nestárne, ba naopak

The Offspring | Zdroj: pixshark.com

Spousta z nás v té době vyrůstala a naše teenagerská léta tak ve většině případů doprovázely téměř nově vzniklé hudební styly, z nichž asi nejvýrazněji prorazil nu-metal kombinující prvky tvrdé hudby a rapu, a taky skate punk, který pro změnu dával interpretům jako The Offspring úplnou svobodu. Jak jsou na tom ale tehdejší kapely nyní?

Jedním z hlavních představitelů nu-metalového proudu byli a stále ještě jsou kalifornští Korn. Pětičlenná skupina má za sebou 11 studiových desek, a přestože se s největším úspěchem setkaly především Follow the Leader a Issues, ani se svými novinkami se pětice v hudebním světě neztrácí.

Ačkoli tedy deska The Path of Totality byla vzhledem k neobvyklému zvuku zapříčiněnému spoluprací s dubstepovým králem Skrillexem hodnocena poměrně kriticky, už na následujícím The Paradigm Shift si Korn svou reputaci spravili. Pár měsíců zpět se jim dokonce povedlo na pražský festival Aerodrome přilákat hned několik tisíc fanoušků. Přestože se většina z nich nejvíce těšila na hity jako Freak On a Leash či Coming Undone, tak Hater z nového alba naživo vůbec nezklamal a zbytek desky se k libosti posluchačů nenese v o moc jiném duchu, než nahrávky z minulých let.

Výraznou změnou však prošli výše zmínění The Offspring. Ti sice během svých živých představení stále sází na nejpopulárnější alba z přelomu tisíciletí, a potvrdili to i na letošním Rock For People, co se ale týče studiových desek, tak ze skate punku výrazně řízlého punk-rockem přecházejí v posledních letech na poměrně pop-punkový zvuk. I tak si ale snaží zachovávat svou původní tvář a projevilo se to především v Slim Pickens Does The Right Thing And Rides The Bomb To Hell, závěrečné skladbě jejich desky Days Go By z roku 2012.

Podobně jako Korn jsou na tom i další ze zástupců nu-metalové sféry, a to Linkin Park. Za dobu své existence si kapela získala miliony fanoušků po celém světě, po dnes už snad kultovních albech Hybrid Theory a Meteora ale přišlo mírné odbočení směrem k elektronické hudbě, což však kapele nijak neuškodilo a i díky tomu získala na ještě větší popularitě. V roce 2014 ovšem jako blesk z čistého nebe přišlo syrové rockové a kytarové album The Hunting Party vedené singlem Guilty All The Same, který z velké části značil návrat Linkin Park ke svým kořenům a hostování Darona Malakiana a Toma Morella ze skupin ze stejné vlny to pouze umocnilo.

Méně známým, ale rozhodně ne méně významným interpretem z doby nástupu nu-metalu jsou Spineshank z Los Angeles. Kapela vedená Jonnym Santosem se od výše zmíněných vyznačuje výrazně tvrdším stylem a s tím prorazila na přelomu tisíciletí do světa. Po vydání úspěšného alba Violent Mood Swings v roce 2003 přišly změny v sestavě, jež vyústily v pozastavení činnosti. Tento stav ale naštěstí netrval dlouho, v roce 2008 kapela ohlásila návrat a o čtyři léta později spatřilo světlo světa nové album Anger Denial Acceptance s industriálním nádechem a písní Nothing Left For Me v čele.

Ani ostatní kapely z devadesátek ovšem nijak nezahálí. Křesťanští nu-metalisti P.O.D. loni vydali album a jinak tomu nebylo ani u Papa Roach nebo legendárních Slipknot. A tak už jen můžeme čekat, kdy se ze zimního spánku probudí i arménsko-američtí System of a Down. Letos tomu je 10 let od vydání jejich zatím posledního studiového alba a spousta fanoušků ještě stále netrpělivě čeká, kdy vyjde další.


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 238 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student informačních technologií v Ústí nad Labem. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.