TIP REDAKCE: Steven Wilson ve futuristickém duchu představuje umění žánrové alchymie

Steven Wilson | Zdroj: songazine.fr

Geniální hudebník, skladatel a producent Steven Wilson zase jednou pěkně rozbouřil vody progresivního rocku. Už v minulosti byly poněkud rozporuplně přijímány jeho žánrové přesahy směrem k mainstreamové hudbě, s novinkou jménem The Future Bites však do svého žánrového šálku přimíchal i kus temné elektroniky a výsledek zní překvapivě svěže a velmi živě.

Angličan Steven Wilson je už poměrně úctyhodnou řádku let známý jako nejviditelnější představitel progresivního rocku, a to nejen díky své nejznámější kapele Porcupine Tree. Ta je s ním však spojena určitě nejvíc, neboť v ní koexistoval s jinými jedinečnými hudebníky a společně nahráli ty nejvýznamnější progresivní desky své doby. Nebetyčnou úctu ke klasikům tohoto žánru projevil taktéž pečlivým přemícháním těch nejvýznamnějších desek od King Crimson, Emerson, Lake & Palmer, Jethro Tull, Yes nebo Marillion. Svou neutuchající hyperaktivitu navíc v průběhu let ventiloval skrz nespočet kapel a projektů – nejvýznamnějšími jsou BlackfieldNo-Man nebo Storm Corossion.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Steven Wilson aneb Muž, který žije progem

V posledních letech je pozornost vyznavačů progresivního rocku věnována zejména Wilsonově sólové tvorbě. Deska The Raven That Refused to Sing (and Other Stories) z roku 2013 znamenala v žánru vybroušených instrumentálních výkonů skutečnou událost. Již o čtyři roky později se ovšem na albu To the Bone skladatel rozhodl svůj styl výrazně spojovat s popem a bohužel i v takové podobě, že mu to bylo mnohými silně vyčítáno. Wilson na sobě však zapracoval a přinesl album, jež jde sice daleko dál co se týče žánrových přesahů, ve výsledku je však mnohem poslouchatelnější, chutnější, šťavnatější, živější a různorodější. Dost možná se na díle projevila i energie, kterou umělci dala svatba a dvě nevěstiny dcery, které skladatel přijal za své a adoptoval.

Po pozvolném, avšak krátkém intru Unself přichází první ukázka silné energie ukryté v elektronických aranžích aneb skladba Self. Výrazná melodie zajímavě kontrastuje s nástroji, které jsou spíše temné a chladné. V King Ghost dává Wilson naplno vyniknout svému čistému plačtivému falzetu. 12 Things I Forgot má velký potenciál stát se mainstreamově oblíbenou skladbou – opět se zde setkáváme s jednodušším tanečním rytmem, k tomu však také s zatím nejoptimističtější atmosférou a pěkně vystřiženým melodickým refrénem, který by se v rádiu neztratil. Eminent Sleaze drží pohromadě zejména hutná basová linka, přes tradičně velmi vydařený zvuk a několik dobrých nápadů se však jedná spíše o slabší kousek, přestože kontrast výrazné melodie a hudebních experimentů funguje i zde.

Čtěte také: Steven Wilson se vydal směrem k mainstreamu, kvalita ale zůstává

Man of the People je opět křehčí kousek jako dělaný k zimnímu šálku kakaa. Wilson si na skladbě udělal mnoho prostoru pro svůj procítěný vokál, ve výsledku se ale jedná jen o jemnou předehru k nejvýraznějšímu songu na desce, kterým je Personal Shopper. Píseň vyšla již půl roku před samotnou deskou a Wilson na ni odvedl opravdu jedinečný kus skladatelské práce. Monotónní rytmus a basová linka zní stejně jako jiné zvukové efekty poněkud trancově, celé aranžmá velmi živě až futuristicky a vrcholem je refrén bohatý na nápady, energii i atmosféru. Bonusem je pak Elton John, který zde vystupuje jako původce mluveného slova.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Švédští Opeth na vlně čistého progresivního rocku

Následující Follower je sice neméně emotivní, žánrově má však blíže ke garážovému rocku. Ve svých kytarových sólech dokáže však Wilson být i zde poněkud avantgardní a jistě by považoval za velkou škodu, kdyby tomuto songu nedopřál alespoň přiměřenou dávku elektroniky tak jako všem ostatním. Závěrečná Count of Unease je na albu bezpochyby nejmeditativnější. Skladatel nám v pomalém tempu předkládá atmosférické plochy, které sice mohou po chvíli připomínat ukolébavku, desku The Future Bites však zavírají skutečně poctivě.

Přinejmenším sám Wilson bezpochyby považuje desku za vrchol své bohaté a velmi košaté hudební kariéry a po poslechu by mu jeden dal hned za pravdu – posluchači jako by se ve vynalézavých žánrových fúzích skutečně odhalil kousek budoucnosti. Mnoho lidí si však jistě zoufá nad nespočtem progresivních vrcholů, které Wilson přinesl s kapelou Porcupine Tree; pro něj je to ovšem už podle všeho uzavřená kapitola a dále bude pokračovat ve stejné linii, jakou představil na svém posledním díle.


Napište komentář