Manchesterská art-popová čtveřice se po deseti letech vrátila na svůj samostatný koncert do Prahy. Everything Everything vyprodali prostory smíchovského klubu MeetFactory a odehráli celou třetí desku i s bonusovým materiálem. Hrálo jím to nejlépe, jak jsme je mohli u nás doposud zažít. Navíc – před koncertem jsme si s nimi střihli i rozhovor, o tom ale příště.
Ačkoliv britský kvartet Everything Everything není Česku neznámý, jejich vlastní koncerty jsou u nás spíše výjimkou. Poprvé jsme je mohli zaznamenat na vzestupu u přechodu alb Man Alive a ARC, kde svůj nápaditý set odehráli před koncertem Muse v pražské O2 areně v roce 2012. O tři roky později přijeli s fenomenálním albem Get To Heaven do Paláce Akropolis. Následovala dlouhá sedmiletá pauza, po které jsme se dočkali kratšího a spíše zapomenutelného setu na festivalu Metronome Prague v 1 hodinu ráno, kde se tenkrát kryli s headlinerem večera – Beckem, a kde nazvučení bylo naprosto otřesné. Včerejší večer byl naštěstí úplným opakem. Šlo totiž o nezapomenutelný a skvěle nazvučený set. Vše si dokonale sedlo.
Čtěte také: Ethel Cain v Praze: Hudební lék na podzimní deprese
Kapela k dnešnímu dni vydala už sedm alb, která se od sebe kvalitou téměř neliší a zároveň zní stále svěže a nápaditě. Místo věnování se plně práci na osmé studiovce, si ale Britové našli čas oslavit desáté výročí stěžejní desky Get To Heaven, která jim změnila život a se kterou byli dvakrát nominování na prestižní ceny Mercury Prize. Večer otevřeli Low Island se svým spíše vlažným britským indie popem, který v kontrastu s hlavní hvězdou působil pouze mile bez většího uchopení pozornosti diváků.
Když kapely slaví výročí některé své desky, většinou jí věnují pouze část setu, odehrají ji od začátku až do konce a ve druhé polovině koncertu se snaží uchlácholit ty, kteří přišli na výčet největších hitů napříč všemi érami. Everything Everything ale dělají věci jinak a i zde se odchýlili od očekávaných pravidel. Celý set patřil jen a pouze roku 2015 a éře alba Get To Heaven. Ve svých ikonických hábitech z daného období se vrátili do (ne)dávné minulosti a bravurně odehráli nejen všech 11 skladeb, ale i veškerý materiál z původní deluxe edice. Materiál, který doposud nikdy nehráli naživo. Takhle se panečku slaví výročí. A aby toho nebylo málo, pořadí zpřeházeli tak, aby do sebe skladby lépe zapadaly a vytvořily silný celek. Bylo téměř nemožné poznat, která skladba je z původní “áčkové” edice a které skladby patří do bonusového “béčkového” šuplíku.
Vše do sebe perfektně zapadlo. Od prvních tónů To the Blade až po finální Warm Healer, u kterých se pořadí jakoby, nepřímo dodrželo. Zpěvák Jonathan Higgs se svým nezaměnitelným falzetem částmi až ječel, u ikonických Blast Doors či Hapsburg Lippp byl zase v takové flow, že by mohl chvílemi konkurovat Eminemovi. Kytarista Alex Robertshaw byl ve svém vlastním vesmíru podobně jako to umí Johnny Greenwood z Radiohead, ke kterým od samého začátku kapela vzhlíží a inspiruje se jimi. Jeho riffy a sóla u President Heartbeat nebo rozverné Spring / Sun / Winter / Dread jsou hlavní z ingrediencí výjimečnosti materiálu kapely jako takové. Bubeník Michael Spearman dodával tomu všemu rytmus a lepil všechny částečky dohromady – geniálně například v Regret a Yuppie Supper. Basák Jeremy Pritchard svou hutnou basou rozproudil zase ikonickou Distant Past nebo manickou The Wheel (Is Turning Now). Harmonie se mezi kapelou a nástroji nacházela ve všech sférách.
Čtěte také: Post-punková tancovačka: V MeetFactory řádili neúnavní Britové Shame
Na klávesy a synťáky dopomáhal doprovázející muzikant, bez těchto nástrojů by totiž skladby nemohly být odehrány. Význam textů a referencí alba mrazil člověka více než před deseti lety, protože se témata stávají stále aktuálnějšími. Je až k nevíře, že čtvrtina skladeb doposud nikdy nazazněla naživo. I redaktor autista v publiku musel prominout přestupek, že se deska neodehrála přesně v pořadí, v jakém byla vydána. Vrcholů bylo v rámci večera spoustu, dokonce bych řekl, že se ve vrcholné formě celý koncert odehrál, a to i včetně pomalých nebo instrumentálních částí.
Higgs dokonce promlouval k davu znatelně častěji než kdy doposud a vyprodaný klub MeetFactory předal kapele nadšené ovace z tohoto výjimečného večera, který se nebude opakovat nejméně dalších deset let. Přesně jak se zpívá ve výbušné No Reptiles, se kterou možná poprvé od roku 2015 neukončovali celý set: byla to jedna noc k cítění úplně všeho, a nadvakrát.
Čtěte také: Jak vyrůst v okolí plevele: Wolf Alice se na nové desce zklidnili a otevírají novou etapu své kariéry
Everything Everything je speciální kapela. Pokud se poddáte jejich textařskému kouzlu, komplikovaným melodiím, tíživým referencím a neúprosnosti se neustále někam posouvat, mají vás dokonale v hrsti.
Manchesterskou čtyřku jsem včera viděl příhodně zrovna po desáté. Několikrát jsem si na ně zaletěl do Británie, viděl je na jejich největším koncertu v londýnské Alexandra Palace, a musím říct, že včerejšek byl jejich nejlepším koncertem. Již brzy se u nás můžete těšit na rozhovor se zpěvákem Jonathanem a bubeníkem Michaelem. Probírali jsme odkaz kultovní desky, dosah jejich kariéry a plány do budoucna. Máte se na co těšit!
