Festival Rock for People na letošní ročník přivezl jednu z největších post-rockových legend, God Is An Astronaut. Kapela v čele s bratry Torstenem a Nielsem Kinsellovými má na kontě již osm studiových nahrávek a nespočet jedinečných audiovizuálních show. Před jejich koncertem v Hradci Králové jsme je vyzpovídali.
Přijeli jste brzy, plánujete se přes den podívat na nějaké kapely, než budete hrát?
Torsten: Rozhodně. Z dnešního line-upu jsme moc kapel neslyšeli, takže budeme chtít určitě mrknout aspoň na některé z nich.
Niels: Nejlépe nějaké mladší kapely, které se teprve dostávají na scénu, to je vždycky zajímavé. Uvidíme, co stihneme.
Čtěte také: Kytary, tanec a pohoda – Franz Ferdinand ovládli závěr Rock for People
Hrajete už přes patnáct let, jaký je váš recept na to, být stále aktivní a stále vydávat novou muziku? Za ty roky jste toho totiž stihli opravdu hodně.
Niels: Recept je dělat hudbu, která nás baví poslouchat a baví vytvářet. Kdyby nebylo naší lásky pro muziku, tak bychom tady nebyli.
Torsten: Vždy šlo první o to, že je to naše vášeň. Obklopujeme se lidmi, kteří mají rádi hudbu tak jako my a tvoří ji jen pro tu lásku k ní, a i to nás inspiruje v tom, abychom pokračovali. Vnímáme pak o to víc, jaká je to výsada, že můžeme tvořit a hrát pro lidi, kterým naše hudbu dělá radost. A dokud nás tohle bude bavit, tak tu hudbu dělat budeme.
Takže toho od vás můžeme ještě hodně čekat…
Torsten: No, vlastně ano. (smích)
Niels: Za dvacet nebo třicet let budeme dojíždět na stage na vozíčku. (smích)
To by bylo cool!
Torsten: Doufám, že to tak nedopadne. (smích) Ale bezpochyby nás pár alb ještě čeká. Ten postup v naší tvorbě je znát s každou deskou, takže chceme určitě ještě pokračovat. Dřív pro nás bylo snadné vydávat všechno rychle za sebou, ale teď jsme mnohem preciznější. To asi není úplně to slovo, které bych chtěl použít, ale na to správné si teď nevzpomenu.
Niels: Prostě se chceme ujistit, že neuděláme žádnou chybu.
Torsten: Přesně tak. Jsme opatrnější. Čím víc alb jakákoliv kapela vydá, tím víc se může zamotat do něčeho, co nechce dělat. To se samozřejmě ve výsledku odrazí, takže chce prostě všechno svůj čas. A obezřetnost – to je to slovo, které jsem hledal.
Vaše poslední album Epitaph bylo inspirováno rodinou tragédií (smrt sedmiletého bratrance, pozn. red.), bylo pro vás skládání desky něco jako terapie?
Torsten: V podstatě ano. Tohle album jsme udělat potřebovali. Byl to pro nás tak traumatický čas, že to muselo jít ven. Nemohli jsme se smířit s tím, že vidíme sedmiletého chlapce v rakvi. Pro to nejsou žádná slova. Celé to album vystihuje, co jsme měli na srdci. Byla to jedna z těch situací, kdy nám bylo úplně jedno, co si o té desce bude kdokoliv myslet, prostě jsme věděli, že tohle album musíme udělat sami pro sebe. A tvoření Epitaph nám tak nějak připomnělo, co pro nás hudba znamená. Není to o zábavě, ale o sebevyjádření, o nalezení sebe sama a smíření se s negativními aspekty života. Myslím, že celý proces nás dovedl k určitému uvědomění o tom, jak je život pro každého krátký, a jak moc je důležité, aby měl nějaký smysl. To je asi to hlavní, co jsme se naučili. A tohle vše je pak zachycené i v produkci, ale o tom by víc řekl Rob (Robert Murphy – klávesy, kytara, pozn. red.).
Robert: Snažili jsme se hlavně, aby zvuková stránka opravdu fungovala s obsahem desky. Pokusili jsme se zachytit ten zvuk smrti, jestli se to tak dá říct, přivést posluchače do toho světa, ve kterém je náš příběh a aby prostě každý zvuk ten příběh určitým způsobem reprezentoval. Začátek procesu byl jako kreslení obrázků našich pocitů, začali jsme třeba něco na piáno a postupně nám z toho vycházely ty obrazy smrti, smutku, smíření apod.
Torsten: Snažíme se o to i u živých představení, aby show působila trochu pochmurněji a pomáhala tak vyprávět příběh desky.
Osobně jsem si z nové desky nejvíc oblíbil skladbu Komorebi. Proč jste se rozhodli použít japonské slovo pro pojmenování této písně?
Torsten: Komorebi je inspirována určitým místem, které je pro mě takovým přírodním útočištěm. To místo mi tak nějak dává útěchu, ať už se dějí jakkoliv špatné věci, protože tam vnímám, že svět umí být i krásný. A pamatuju si, jak jsem tudy chodil a sledoval slunce, jak proniká skrz listy stromů, a moje snoubenka se zeptala, jestli je pro něco takového slovo. Zjistili jsme, že japonština pro to má slovo Komorebi, v angličtině nic takového není. Videoklip, který jsme k tomu vydali právě tohle taky docela zachycuje.
Fotoreport: Závěr Rock for People s Franz Ferdinand, Manic Street Preachers nebo The Hu
Vaše vizuály a světelná show jsou naživo strhující. Je pro vás důležité, aby divák měl z koncertu v podstatě stejně silný zážitek vizuální jako hudební?
Niels: Určitě. V posledních letech už v podstatě vizuály jako takové nepoužíváme, ale máme rozsáhlou světelnou show s plno neobvyklými světly, která dnes večer uvidíte. Jde hodně o tu atmosféru, aby se lidi, kteří jsou pohlceni zvukem, dostali ještě hlouběji do sféry našeho vyprávění beze slov.
Torsten: Chceme vás tím prostě dostat do našeho prostředí. Není to jen o dobré světelné akci, ale o vytvoření našeho světa, kam může publikum vstoupit. Najednou už prostě lidi nejsou na festivalu a vnímají jen svět, který jim podáváme. Dříve jsme se s vizuály snažili zachytit jádro skladby, ale to se dost brzo okouká a my chceme mít každou show trochu jinou. Proto se snažíme spíš zaměřit na světla.
Jací umělci vás inspirují?
Torsten: Myslím, že hlavně trochu starší věci, zejména na té poslední desce, ale o tom by zase řekl spíše Rob. (smích)
Robert: Je pravda, že když jsme pracovali na Epitaph, tak naše inspirace šla hodně ze starších nahrávek, ale spíš jen určité zajímavé textury v některých skladbách. Pro celou desku jako takovou jsme se hodně vrátili do šedesátek a sedmdesátek, ve smyslu, že jsme snažili produkci vést trochu podobným způsobem jako tehdejší kapely. Tehdy bylo v hudbě všechno víc ryzí a Epitaph je díky tomu mnohem víc zvukově otevřená, což bylo samozřejmě naším záměrem.
Torsten: Pamatuju si, jak mi Niels říkal, že když poslouchá spoustu modernějších nahrávek, tak v tom slyší, že se spíš snaží být prostě jen víc hlučná než jiná deska, a to pak člověku nedovoluje se tolik soustředit na samotnou muziku. To myslím tak, že v naší době se na všechno hodně tlačí ze strany produkce. Aby tato deska byla lepší než tato a tak dál. My chtěli jít proti tomu. Nesnažit se něco jiného trumfnout nebo být hlasitější než kdokoliv jiný. Byla pro nás důležitá jen hudba samotná. Tohle dřív dělaly skupiny, kdy na ně, vzhledem k úplně jinému stavu hudební branže, nebyl zdaleka takový tlak. Ale svým způsobem nás toho inspirovalo opravdu hodně, třeba i skupiny jako My Bloody Valentine nebo Led Zeppelin. Ale za mě jsou určitě inspirací Nine Inch Nails nebo The Cure, přestože si nemyslím, že by nějak ovlivnily tuto desku.
Poslední otázka, proč jste si vybrali jméno God Is An Astronaut?
Niels: No už je to opravdu hodně dávno, ale sledovali jsme film Plod Noci a nějak jsme tehdy přemýšleli o názvu pro kapelu, kterou jsme tehdy s Torstenem zakládali. Jeden z těch mutantů tam říkal „God is an astronaut, Oz is over the rainbow“ a nás napadlo, vzít to jako název, ale celé by to bylo dlouhé, tak jsme to stáhli jen na God Is An Astronaut. Což bylo taky dlouhé na tehdejší dobu vlastně. (smích)
Tornsten: Je vtipné, jak se dlouhé názvy kapel staly tehdy oblíbenými, zejména u post-rockových kapel, takže se nad naším názvem nikdo nepozastavil. Ale my v té době ani nevěděli, že budeme hrát post-rock. První song byl v podstatě spíš trip-hop. No a pak to přešlo do post-rocku a najednou to bylo normální. Ale i tak si myslím, že právě tento název dost zachycuje tu obrazotvornost, kterou se snažíme vytvářet.
Niels: Vystihuje to hudbu, kterou chceme dělat.
Torsten: Proto jsme s tím názvem stále spokojení.
