Po koncertě slovenské kultovní kapely Bez Ladu a Skladu v Praze jsme vyzpovídali zpěváka a ředitele slovenského festivalu Pohoda – Michala Kaščáka. Bavili jsme se o začátcích kapely a satirování tehdejšího probíhajícího komunistického režimu, budoucích projektech a také o aktuální situaci na Slovensku a boji za svobodnou kulturu. Část rozhovoru věnujeme také otázkám na třídenní festival Pohoda, který započne přesně za týden, 10. července na Trenčínském letišti.
Přijde mi obdivuhodné, že jste Bez Ladu a Skladu založil ve 13 letech, a dokonce s kapelou v tak útlém věku bojoval proti probíhajícímu režimu. Jak na ty začátky vzpomínáte, a co vám dodávalo tu odvahu se bouřit?
Já jsem kapelu vlastně nezakládal, stal jsem se jí součástí až po dvou týdnech od vzniku. I když po 40 letech se už asi dá říct, že jsem ji založil taky. Stál za ní můj bratr se spolužáky ze střední školy. Neměli zpěváka a takhle jsem se do kapely dostal. Na začátku jsme věděli, o čem jsme zpívat nechtěli. Připadaly nám hrozně banální texty o lásce a míru, které byly zrovna v éteru socialistických rádií. Chtěli jsme zpívat svobodně. Možná jsme zpočátku úplně nedomysleli případné následky, ale věděli jsme, v jakém žijeme režimu. Doma jsme měli velmi otevřené prostředí. Můj otec byl velmi kritický člověk a otevřeně s námi doma mluvil. Samozřejmě zdůrazňoval, že se o tom mimo domov nesmíme zmiňovat. Podobně to měli i další členové kapely. Náš společný cíl byl nějak to ironizovat a zbytek už je historie.
Měl jste v té době nějaký vzor?
Ano, byla to kapela CHVM (Chór Vážskych Muzikantov, pozn. red.). Byl to v tom období fenomén, ale kvůli svému věku jsem je vlastně v té době ani neviděl naživo. Měli jsme doma jejich nahrávky a často jsme je i poslouchali. Přišli mi jako definice svobody. Nebylo to jenom o textech a hudbě, šlo taky o jejich proslovy a celkový nadhled. Pamatuji si, že mě to v té době hrozně fascinovalo. Později se k nám dostávali i zahraniční kapely jako Talking Heads. Ovlivnila mě i česká alternativní scéna. Ve dvanácti jsem poslouchal Ještě jsme se nedohodli, Třírychlostní Pepíček, Dvouletá fáma, Krásné nové stroje, jejichž tvorba se nelegálně kopírovala a předávala mezi lidmi, díky tomu se k nám dostali.
Report: Bez Ladu a Skladu hráli v Rock Café s precizností, poukazovali na hrůzy komunistického režimu
Piště všetci modrým perom, Udavač a další skladby člověka pomyslně přenesou do té doby, i když v ní nežil. Jaké je to pro vás tyhle skladby hrát v nynější době?
Při některých textech mám i dnes husí kůži. Část textů jsem napsal já, část textů napsal Ľubor Benkovič a některé zase Stano Dajča. Ty dvě, co jste zmínil, jsem napsal já. Nešlo nám však o nějakou komunální satiru, chtěli jsme reflektovat jakési totalitní myšlení, které v sobě mají lidé i v demokracii. Jsou lidi, kteří chtějí ostatní ovlivňovat nad míru normálnosti. Chtějí prosazovat svoji vidinu světa a obracet lidi ke svému obrazu. Právě v dnešní době chytají některé naše skladby na Slovensku svůj nový podtón a mají silný politický rozměr. Když vidím, jak se slovenská vláda přiklání k Rusku, je to děsivé… Taky Odtnite mu hlavu, Genový inžinier nebo Masy se zdají aktuální i v téhle době.
Pokud se nepletu, poslední studiovku jste vydali v roce 1994. To znamená tři dekády bez nové hudby. Nepřemýšleli jste o vydání něčeho nového?
S lety jsme se stali takovým perfektním revivalem sebe sama. Hrajeme ve stejné sestavě.
Myslím, že aktuální situace v Evropě, a pro vás obzvlášť na Slovensku, nebo válka mezi Ruskem a Ukrajinou by mohla být dostatečnou inspirací na nový materiál.
Jasně že ano. Na začátku milénia jsem vydal desku s projektem Neuropa, což bylo takové pokračování Bez Ladu a Skladu. Hrál jsem i v kapele Drť a mám ještě jeden punkový projekt. S Neuropou chci vydat nové album. V Bez Ladu a Skladu jsme dobří kamarádi již od dětství, jsme ve spojení i mimo naší hudbu. Žili jsme spolu jako děti a máme díky tomu mezi sebou silnou vazbu. Rádi hrajeme naši původní tvorbu, ale nejsme tak aktivní v tvoření nového materiálu. Věřím, že do dvou let vydáme něco nového s Neuropou. Většinu času věnuju přípravě Pohody.
Zapojoval jste se aktivně v protestech proti aktuální slovenské vládě, která se snaží omezovat svobodu a práva menšin. Dotýká se přímo i kultury. Vidíte nějaký posun?
Posun vidím, ale jenom k horšímu. Agresivita naší státní reprezentace roste do mezí, které jsme si ani nedokázali představit. Nemá ani smysl říkat, že je proražené další dno, protože je to všechno zdá se již beze dna. Pro Česko můžeme být odstrašujícím případem. Myslím si, že je úlohou umělecké a občanské společnosti aktivně se zapojovat v takových situacích. Čím větší je tlak z vládní politické strany, tím více by se měli lidé ozývat. Arogance moci je však tak silná, že zatím nejsou viditelné výsledky.
Čtěte také: Wage War: Je důležité se bavit o duševním zdraví, jen takhle se někam posuneme
To ale nevadí, důležité je vytrvat. Před rokem 1989 muselo lidem kolem Charty 77 připadat naprosto nesmyslné protestovat. Vydrželi mnoho let a podařilo se jim udělat změnu. Protestní koncerty, akce a petice mohou lidem připadat nesmyslné, ale zdání klame. Když se na takovém koncertě podaří přesvědčit alespoň jednoho člověka, tak to stálo za to. Již v rámci druhého ročníku Pohody jsme byli součástí kampaně proti bývalému premiérovi Vladimírovi Mečiarovi, máme to ve svém DNA. Proto pořádáme koncerty i pro Ukrajinu, pro lidi bez domova a další aktivistické akce. Má to smysl.
Myslíte si, že se může politická situace dotknout i tohoto ročníku Pohody?
Ano, může. Předvídatelnost tohohle je však nulová. To, že Pohodu nemá vláda ráda, není jen pocit, je to dokázané prohlášeními premiéra a dalších z politické strany SMERu, slovenské národní strany. Když Robert Fico prohlašoval, že to, že organizujeme koncert v Kyjevě, je znamení toho, že žádná válka není – šéf politické strany Hlasu ho v tom podporoval. Nějaké signály jsou, ale nepovolujeme. Rozhodně nejsme v situaci, kde jsme se nacházeli jako společnost v roce 1989.
Máte případně nějaký plán B?
Nemůžu o tom mluvit, ale samozřejmě ano.
Které jména z letošního line-upu vám dělají největší radost?
Největší radost mi většinou dělají ta menší jména. Mám velmi rád kapelu DEADLETTER. Myslím si, že je důležité na festivalu jakéhokoliv typu jít se podívat i na ty menší jména z line-upu. Během těch se dějí ty nejzajímavější věci. Rozhodně mám velkou radost z Massive Attack a Iggyho Popa, o ty jsem se snažil dlouhé roky. Mám hodně rád Sleaford Mods, Soft Play, Viagra Boys a tento typ kapel. Na letošním ročníku do téhle kategorie spadají například Maruja z Británie. Z trochu jiného soudku se těším zase na zpěvačku Anoushku Shankar. Pokud bych si ale měl vybrat jenom jednoho interpreta, byli by to ti prvně zmiňovaní DEADLETTER.
Na co nového se návštěvníci letošního ročníku mohou těšit, máte nějaké novinky?
Bude nové rozložení areálu a budeme usilovat o více světla. Velké změny však neplánujeme. Základ zůstane nezměněný. Často celý ten proces plánování přirovnávám k tomu, když si domů zvete návštěvu. Hlavní je, aby se návštěvníci cítili dobře. Snažíme se vše zlepšovat, ale neměnit podstatu festivalu.
Před dvěma lety jste vyhráli cenu za nejlepší festival roku na Festival European Awards. Čím si vy osobně myslíte, že je Pohoda tak světová?
Je to pro mě svým způsobem záhada, v tom nejlepším smyslu slova. V roce 2023 jsme měli těžší ročník. Na festival přišlo méně lidí, než se očekávalo, a zpětná vazba nebyla na Slovensku tak dobrá, jako ta mezinárodní. Proto ta výhra pro mě byla o tolik cennější. Hraje v tom roli spousta věcí. Jde taky o line-up, ale hodně dělá celková atmosféra. Zda má festival své hodnoty, jak přistupuje k ekologii, jak přistupuje k bezpečnosti.
Čtěte také: Evropské festivaly 2025: Kam vycestovat za nejlepšími line-upy?
Máme u nás třeba specificky zakázaný tzv. zvukový smog. Stánkaři a partneři mají zakázané ve svých zónách pouštět hudbu a přijde mi jako důležitá věc i to, aby se navzájem zvukově nerušila pódia. Pokud se jdeš podívat na něco intimnějšího, nechceš, aby tě cokoliv rušilo odvedle. Taky již přes 20 let neprodáváme tvrdý alkohol. Návštěvníci si ale mohou přinést, co chtějí. Areál máme otevřený 24/7, nabízíme zdarma pitnou vodu a dokonce i velká část gastro zóny i barů funguje celý den. A hlavně nejsme věkově vymezení. To jsem vždy záviděl festivalu Glastonbury, kde jsem se v tomhle inspiroval. Velkou zásluhu mají však lidé, atmosféra Pohody je naprosto fantastická.
Chcete se s Pohodou ještě někam posunout, nebo jste si už vše splnil?
Nějaké mety už úplně nemám. Chtěl bych, aby byl každý další ročník lepší než ten předtím. Nechceme se rozšiřovat co se týče počtu lidí, máme limitovanou kapacitu na 30 000 lidí. Byl jsem ještě před lety zaměřený na pár kapel, které jsem věděl, že je na Pohodě chci. Zjistil jsem, že kvalitního umění je nekonečně moc a že není třeba být fixovaný na konkrétní jména.
Můžete dát příklad konkrétního jména, o které jste se roky snažil a prozatím se nepodařilo ho na festival přivézt?
Snažil jsem se dlouho o Toma Waitse. Kromě toho, že aktuálně nekoncertuje už vůbec, kdysi i navíc řekl, že už nikdy nechce hrát na festivalu. To je potom ideální chtít takového člověka do line-upu (smích). Napadlo mě se s ním i osobně potkat a snažit se mu to vymluvit, ale nakonec jsem se na to vykašlal.
Pamatujete si nějaký průser s interpretem, kvůli kterému jej už znovu na Pohodě nechcete?
Jasně, toho bylo. Například kapelu Ska-P bych na festivalu už vidět nechtěl. Na jednom ročníku začali vykřikovat: „Viva intifada” a „Viva terrorismo”, a to už bylo za hranou. Stejně jako bychom u nás nechtěli neonacistické kapely, tak nemůžeme tolerovat ani kapely zlehčující terorismus. Nebyl jsem u toho, ale kdybych byl, tak ji asi vypnu hned. Pokud festival tvrdí, že stojí za svými hodnotami a za lidskými právy, nemůže takové interprety zvát. Stalo se i to, že přijela jiná kapela, než s kterou jsme počítali, a agent nám to vůbec neoznámil. Ta kapela byla otřesná. Zjistili jsme to až během jejich koncertu. Poslal jsem své kamarády, ať se na ně jdou podívat, že tohle fakt musí zažít, a stalo se tohle… Jmenovali se Las Alegres Ambulancias. Měly přijet osmdesátileté babičky a místo nich přišla latinskoamerická kapela, která by v devadesátých letech hrála před Tescem. S původní domluvenou kapelou neměli vůbec nic společného.
Aktuálně je na Slovensku spousta zajímavých interpretů – napadá mě Berlin Manson, Katarzia nebo VOJTIK. Posledně se mi taky hodně zalíbili Baron Haze. Koho byste z aktuálních vycházejících hvězd doporučil?
Mám hodně rád kapelu The Wilderness. Je to projekt Denise Banga, krerý se proslavil s FVCK_KVLT. Považuji ji za nejlepší punkovou kapelu na Slovensku za poslední roky. Mám taky rád Ninu Kohout nebo Dušana Vlka.
Poslední tematická otázka. Myslíte si, že bude svět někdy plný pohody?
Kdyby se měla naplnit vize textu stejnojmenné písničky, tak doufám, že ne. Ona končí tím, že je svět úplně bez lidí. Myslím si, že je třeba se snažit, aby byl svět co nejsvobodnější, což se dá dělat i po malých krůčcích. Jsem velký fanoušek Václava Havla. Jeho politická esej Moc bezmocných je vynikající návod na život. Lidé, kteří si často myslí, že nemají žádný přímý dosah, mohou svět velmi ovlivnit. Snažím si držet optimistický pohled na svět, ale přiznám se, že na Slovensku to je teď mimořádně těžké. Během roku jsme jako země udělali velikou otočku směrem k obdivu k agresorským zemím a darebáckým státům. Je to neuvěřitelné tohle říkat o zemi, ve které žiju a kterou bych chtěl, aby fungovala co nejlépe. Ve zkratce zpátky k otázce… Věřím že ano, jen ne ve smyslu naší písničky.