Před listopadovým koncertem alternativní art-rockové / art-popové kapely Everything Everything v pražském klubu MeetFactory jsme vyzpovídali zpěváka Jonathana Higghse a bubeníka Michaela Spearmena. Rozebírali jsme odkaz desky Get To Heaven, úspěchy jejich dosavadní kariéry a padla i řeč na to, jaké zkušenosti Britové nabrali při hraní v arénách před Muse, kdo jde inspiruje a jaké jsou podstatné kulturní rozdíly mezi Británií a zbytkem Evropy.
Album Get to Heaven stárne s grácií – je to takový váš Svatý grál. Co si myslíte, že stojí za velkým úspěchem této desky oproti zbytku vaší diskografie?
Jonathan: Když jsme na tuto desku psali texty, odráželi jsme v nich dobu a vzduch kolem nás. Je plná silných vizuálních motivů a symboliky. Byla to nadčasová deska, jejíž témata jsou čím dál tím více aktuálnější.
Michael: Brexit, zvolení Trumpa americkým prezidentem – je to deset let od vydání alba a zdá se, že se vše opakuje a snad i zhoršuje. Lidé se s Get To Heaven stále ztotožňují.
Desku jste nahráli se Stuartem Pricem, který pracoval s Madonnou, The Killers nebo Pet Shop Boys. Bylo záměrem napsat hudbu o nejhroznějších věcech ve světě a dát jí taneční vibe a synťáky, nebo se to vyvrbilo až později?
Michael: Neplánovali jsme to. Dostali jsme se tam až v rámci procesu. Je samozřejmě mnohem jednodušší vydat smutnou desku o smutných událostech nebo naštvanou o věcech, které tě štvou. Pro nás ale bylo zajímavější dát tomu twist nepředvídatelnosti a složit živelné popové songy o terorismu a podobně šílených věcech.
Měli jste dříve hudbu, nebo texty?
Jonathan: Pokaždé začínáme s hudbou. Musíš mít nějakou melodii, která funguje i beze slov, a až potom doladíš tu harmonii slovy.
Report: Koncert roku? Everything Everything v MeetFactory odehráli svou stěžejní desku
Živá melodická píseň s dramatickým tématem – to je váš rukopis. Vnímáte svět ve smyslu písničky Always look on the bright side of life od Monty Python?
Jonathan: Na této desce jsem se snažil vžít do cítění a myšlenek jiných lidí. Jak může určitý typ lidí jít do takových extrémů, jako je třeba terorismus a vraždění? To normální člověk zkrátka nepochopí. Hledal jsem odpovědi na to, proč to dělají. Experimentoval jsem i s tím, do jakých extrémů můžu zajít já sám. Co je na hranici přijatelnosti a co už ne.
Michael: Je tam spousta konfliktních momentů, kde se protagonista cítí naprosto bezmocně, ale má i pocit naděje. Mění se to někdy i v rámci jednoho songu. Snažili jsme se o odraz toho, jak my lidé nahlížíme na zprávy a události kolem nás, než odrážet události jako takové.
Album jste kdysi nazvali hororovou biblí a v písni No Reptiles zpíváte „I’m going to kill a stranger, so don’t you be a stranger.” Napadlo vás, zda to už není za hranou? Například v kontrastu tragické události školního masakru v Americe roku 1999, kde rodiče obvinili za hlavní z jeho následků hudbu Marilyna Mansona, kterého pachatelé vášnivě poslouchali.
Michael: Už od začátku jsem tušil, že to bude skvělý song. Uznávám, že jsem se chvíli bál o Jonathana, protože se často u psaní textů dostane do temných hlubin. Ale bál jsem se víc o něho samotného než o špatně pochopený kontext. Bylo to už v té době hodně autentické. Primárně šlo o to, že vás No Reptiles prostě šlehne mezi oči až si říkáte: „Tenhle song je tak jiný než co jsem kdykoliv předtím slyšel.” Neplánovali jsme skladbu ani vydat jako singl, ale fanoušci ji milují. Hrajeme ji pokaždé.
Čtěte také: Marilyn Manson odehrál ve Sportovní hale Fortuna průměrný koncert bez větší kontroverze
Na tomto turné hrajete celou desku, a to včetně deluxe verze. To je sen jakéhokoliv ultimátního fanouška. Některé z písní hrajete naživo dokonce poprvé. Kterou teď hrajete nejraději?
Jonathan: Yuppie Supper. Je z velké části instrumentální, takže se alespoň na chvíli konečně cítím jako součást kapely a ne jen jako frontman.
Michael: Za mě jsou to As Good As My God a Habsburg Lipp. U té druhé jsme si nebyli moc jistí, je na ní spousta netradičních úprav a bylo těžké ji přivést k životu živého hraní. Jeremy (basák) v té skladbě například hraje riff, který na desce není, ale dává tomu všemu unikátní vibe. Taky máme v setlistu nově We Sleep in Pairs. Je to jedna z mála pomalých věcí, potřebujeme si taky na chvíli trochu vydechnout.
Kdybyste měli popsat desku některým z textů alba, který byste vybrali?
Jonathan: Na konci Yuppie Supper zpívám: „I can feel my brain boiling“. Takhle tu desku celkově vnímám. Je to takové senzorické přetížení.
Michael: Za mě to bude část z Regret: „First you’ll see me in the news, then never again,” protože je to naprosto šílená věta a může být pojata z mnoha úhlů. Miluju, když texty dokážou z mála slov vyvolat velkou diskuzi a spoustu rozdílných reakcí.
Před lety se šuškalo o výročních koncertech vaší debutové desky Man Alive. Co je na tom pravdy a jak vnímáte celkový koncept výročních turné?
Michael: Pro Man Alive jsme neplánovali žádné speciální turné. Maximálně jsme přemýšleli o přidání vícero písní z debutu na obvyklý setlist. Vydali jsme re-edici vinylu s bonusy a zbytek zhatil covid. Rozhodně neplánujeme turné pro každou z našich starších desek. To by pak už nebyl prostor pro novou muziku. Tahle deska je však tolik speciální jak pro nás, tak i pro fanoušky, že jsme do toho šli.
Rozhovor (2025): Enter Shikari: Je téměř nemožné být v hudební branži a bojkotovat vše, co se vám nezdá správné
Vaše poslední album Mountainhead mi připadá jako mladší sourozenec Get to Heaven. Mícháte na něm spoustu známých ingrediencí z předchozích alb, ale zároveň zní naprosto svěže a neotřele. Jak se za ty roky změnil váš styl skládání?
Michael: Změnilo se toho hodně. Když jsme začínali, bylo nám kolem dvaceti. Spoustu věcí jsme hráli naživo, než jsme je vůbec mohli nahrát ve studiu, a některé písně jsme ani nikdy nenahráli, protože zkrátka nefungovaly. S lety zkušeností si mnohem víc věříme.
Jonathan: Spousta věcí se taky děje na dálku – pošlu úryvek Alexovi (kytarista – pozn. red) a on zase pošle další část nazpátek. Kdysi jsme se všichni museli sejít v jedné místnosti a vše krok po kroku diskutovat. S aktuálními technologiemi to není potřeba takhle komplikovat. Všichni máme rodiny, můžeme se spojit skrz internet a pobavit se o nápadech mnohem jednodušeji. Fyzicky se scházíme až u finalizace.
Je poměrně těžké vás zachytit v Evropě mimo občasné festivaly. Jaký je podle vás rozdíl mezi UK a zbytkem Evropy?
Michael: Uznávám, že v Evropě nehrajeme tak často, jak bychom chtěli. V Británii hrajeme skoro pořád, možná až moc. (smích) Naši fanoušci jsou všude skvělí, i když hrajeme někdy třeba v pondělky.
Jonathan: Za mě je hlavně rozdíl v tom, jak se k nám kde chovají. Mimo Británii se o nás v backstage starají mnohem lépe, ale je nám to docela jedno – v UK hrajeme doma. Tady v Praze si to však užíváme hodně, jako by na nás lidem více záleželo.
Michael: Jde to poznat i z vřelosti fanoušků. Jde o jiný kulturní střet. Naše vláda hudební kulturu moc nepodporuje, spíše naopak – kapely si přece nějak poradí. „Počkáme si až budou velcí jako Ed Sheeran a pak je s radostí zdaníme!” – vůbec nepomáhají malým klubům a podnikům přežít. Za nás byly skvělé školy a učitelé, kteří nás jako mladé podporovali v kreativitě. Teď se spíše prosazují sportovní akademie.
Rozhovor (2025): Michal Kaščák: Je třeba se snažit, aby byl svět co nejsvobodnější
Byl jsem na vaší největší show v londýnské Alexandra Palace. Pomyslel jsem si tam: „They’ve made it!” když jsem viděl kolik lidí na vás přišlo a jakou kultovní kapelou se stáváte. Co považujete za váš největší kariérní úspěch?
Michael: Pro mě to jsou menší věci. Například když mi někdo řekne, že si nechal zahrát náš song na svatbě, to je nepopsatelný pocit. Koncert v Alexandra Palace byl skvělý, a to samé i fakt, že se naše desky dostaly do TOP 10 nejprodávanějších v Británii. Nejvíce si ale cením našeho vztahu s fanoušky – emoční napojení, které je k nezaplacení.
Jonathan: Já nejvíce těžím z pocitu, že jsme naše fanoušky nezklamali. Mám spoustu oblíbených kapel, které poslouchám roky, ale necítím k nim podobné napojení jako kdysi. Chemie, která je dělala speciálními, zkrátka vyprchává. Přiznám se, že občas čtu, co se o nás píše na Redditu. Rád slyším odezvu na to, co právě děláme. Nevybavuju si, že by nám někdo řekl, že ho naše hudba už nebaví a že zapadáme do stereotypu.
Michael: Dovolím si říct, že u nás doposud neproběhl žádný větší úpadek kvality. Jsou kapely, které se do vydávání nového materiálu tlačí, aby mohly jet na tour a vydělat peníze. Vždy se to ale projeví na kvalitě a odezvě fanoušků.
Na vašem již zmíněném největším koncertě byl i kytarista Radiohead – Ed O’Brien. Od prvních alb je zmiňujete jako jednu z vašich hlavních inspirací. Jaký jste měli pocit z toho, že se na vás přišel podívat někdo, kdo vás tolik ovlivnil?
Jonathan: Byl to skvělý pocit. I já se snažím podporovat menší kapely, které mě něčím osloví, a dát jím feedback. Taky je občas začneme sledovat na sociálních sítích – víme, jak to pro nás kdysi taky hodně znamenalo.
Podařilo se vám získat lístky na podzimní turné Radiohead?
Michael: Jo, půjdeme na ně v Londýně.
Jonathan: Víc jsem za lístky v životě neplatil. (smích)
Michael: A co teprve kolik stály lístky na Oasis!
Jonathan: Ti stáli snad o polovinu míň. Je to šílené, nakolik si některé kapely dneska říkají o vstupné.
Poprvé jste hráli v Česku v roce 2012, na přelomu alb Man Alive a ARC. Předskakovali jste tenkrát velikánům Muse. Jak na toto období vzpomínáte, a co vám dalo?
Jonathan: Hrát v arénách před vydáním našeho teprve druhého studiového alba bylo neuvěřitelné. Byli jsme v té době nezkušená kapela, která jen tak najednou hrála v těch největších arénách. Na to se nedá zapomenout. V Evropě nám to taky pomohlo získat nové fanoušky.
Michael: Muse jsou brilantní kapela a sledovat je každý večer naživo nám toho dalo spoustu. Pořád si pamatuju ty pyramidy, které jim vyjely z pódia nahoru. Nic podobného jsem doposud neviděl. Vlastně podobné koncerty ani sám nevyhledávám, ale hrozně mě bavilo sledovat, jak to dávali dohromady a jak to fungovalo celé technicky. Fascinovalo mě, že používali docela standardní technologie, ale s naprostou grácií a velkolepostí.
Čtěte také: Wolf Alice ve velkém sálu Lucerny hráli skvěle, nová tvorba si s tou starší však tolik nesedla
Četl jsem, že vaše druhé album ARC, ze kterého jste tenkrát hráli první singly, nepatří k vaším oblíbeným. Je něco, co byste na něm dnes změnili?
Michael: Myslím že jde o staré rozhovory, kdy jsme byli trochu vyhořelí z nekonečného turné a promování desky. Album ARC znamenalo pro naši kariéru hodně. Je oproti ostatním deskám pomalejšího rázu, ale nic bychom na ní neměli. S každým vydaným albem se cítíme tak, že příště prostě musíme přijít s něčím jiným. V tom mě fascinují Bruce Springsteen nebo David Bowie. Tak se totiž podle mě poznají praví umělci, stále zkoušejí nové věci a přicházejí stále s nápady.
Jonathan: Přijde mi jako zvrácenost se vracet v minulosti a dumat nad tím, co by se mohlo udělat jinak. John z té doby by mi jistě nakopal zadek. (smích)
Před pár lety jste vydali knihu CAPS LOCK ON s texty písní a fotkami ze všech ér Everything Everything. Název se odkazuje na skladbu Blast Doors z alba Get to Heaven. Vybavíte si, co bylo to nejnepříjemnější, co vám kdo kdy napsal?
Jonathan: Když jsme hráli se Snow Patrol v Liverpoolu, donesla se k nám recenze našeho setu. Bylo tam něco jako: „Zrovna jsem se vrátil z Coldplay, a jejich předskokani byli naprostá sr*čka!!!” – Říkali jsme si: „Nevíš ani název kapely, na kterou jsi šel, ty blbe.” (smích)
Michael: Uznávám, že nejsme kapela pro všechny. Líbí se nám být za hranicí mainstreamu a být excentričtí. Nesnažíme se být Coldplay a zároveň proti nim nic nemáme.
Jonathan: Coldplay by naopak jistě chtěli být více jako my! (smích) Samozřejmě s nadsázkou.
Přemýšleli jste nad vlastní biografií?
Michael: Nepřemýšleli. Máme spoustu vtipných příhod a vtipů, které jsou ale vtipné jen mezi námi a ostatní by je podle mě nepochopili. To je například rozdíl mezi námi a Radiohead – nebereme se tak vážně. Ne tak vážně, abychom si sedli a rozhodli se plánovat vlastní biografii. V téhle etapě (zatím) nejsme.
Máte nějaký tip na nové umělce, které byste mohli čtenářům doporučit?
Jonathan: Kapela Ebbb z Británie.
Čtěte také: Post-punková tancovačka: V MeetFactory řádili neúnavní Britové Shame
Ti u nás hráli před pár týdny se Shame! (v MeetFactory, 18. 11. 2025 – pozn. red)
Jonathan: Máš pravdu, jeli teď turné se Shame. Myslím, že jsou velmi nadějní a doufám že budou jen stoupat nahoru.
A co vaše alba roku? Máte nějaké?
Michael: Napadá mě nová deska Forever Howlong od Black Country, New Road. Je komplexní, ale skvělá. Mám rád tenhle typ hudby.
Jonathan: Já asi nepřijdu s ničím, co by nebyla nová Taylor Swift. (smích)
Co dalšího teď čeká Everything Everything?
Jonathan: Debatujeme, že bychom výroční turné dostali třeba i do Ameriky, ale to se ještě uvidí. Budeme nahrávat nové album – proces již začal. Podobně, jako je to s GTA VI. (smích)
Vaše první čtyři alba mám pomyslně rozdělená podle ročních období, tehdy je poslouchám nejčastěji: Man Alive – podzim, ARC– zima, A Fever Dream – jaro, Get To Heaven – léto. Uměli byste sestavit podobný žebříček?
Michael: Blue od Joni Mitchell – podzim, A Moon Shaped Pool od Radiohead – zima.
Jonathan: Graceland od Paula Simona – podzim, Songs for the Deaf od Queens of the Stone Age – jaro, White Album od The Beatles – léto a zima! Má totiž dvě strany a funguje na všechny období.