Jedna z nejznámějších islandských formací, nikdo jiný než dnes již kultovní Sigur Rós, poctili Prahu dvěma velmi speciálními koncerty, které se ve stejném muzikantském složení již jinde opakovat nebudou. Důvod je prostý: nevšední spojení s Českým národním symfonickým orchestrem.
Kdokoliv je jakkoliv obeznámen s tvorbou post-rockových maestrů, ten skákal s oznámením dvojkoncertu několik metrů vysoko. Nezáleží, jestli je znáte věky a znáte každou jejich řadovku jako své boty, nebo jste je třeba poprvé zaslechli ve filmu Beautiful Boy z konce minulého desetiletí. Na takovou událost se občas čeká celý život, často se musí vycestovat i do zahraničí, a v některých případech i do rodných zemí daných interpretů. (Dnes již) trojice z Reykjavíku fungující od roku 1994 však nechtěla svou fanouškovskou základnu po celém světe ošidit a přišla s vynikajícím konceptem koncertů s orchestry daných zemí. Opojné písně severského ostrova naživo ještě nezněly tak strukturovaně a soudržně jako teď.
Čtěte také: Září 2025 v hudebních akcích: Sigur Rós s Českým národním symfonickým orchestrem nebo Robbie Williams
Český národní symfonický orchestr měl před sebou výzvu, se kterou se vypořádal bravurně. Na pódiu svá místa obsadil jako první, kapela jej doplnila následně. Celý obrazec se spojil v jeden v úvodní Blóðberg z nejnovějšího alba ÁTTA. Smyčce se rozezněly sálem pod taktovkou dirigenta a jakoby plíživým tahem štětce na plátně se zpěvákem Jonsím Birgissonem, basistou Georgem Hólmem a klávesistou Kjartanem Sveinssonem započala malba prvního zátiší pozoruhodné otevírající se krajiny plné melancholie a sonické dokonalosti. Zněla pouze hudba, svítily jen minimalistická světla a poslouchalo se duší a srdcem. Projekce nebyly potřeba, na jevišti se toho dělo tolik, a přitom vše velmi decentně a naprosto synchronizovaně. Andělský hlas Jonsího procházel stěnami a jakýmkoliv přihlížejícím fyzičnem a vytvářel koktejl veškerých emocí, jaké si na paletě zrovna pro danou píseň maestrové vybrali.
Dvouhodinové představení bylo rozděleno do dvou částí s krátkou přestávkou uprostřed. Pohled na pódium připomínal čirou oblohu plnou hvězd, kde světla měnila barvy i intenzitu podle atmosféry hrající skladby. Jen se zasnít a nechat vše za sebou. Nechybělo ani líbivé pohlazení nitra zvonkohrou, která atmosféru elegantně rozvinula na další úroveň prožitku. Jónsí měnil kytaru za klavír a přiléhavě i se všemi kolegy zabarvoval sál dalšími hřejivými barvami, kde zkrátka krása střídala nádheru, a dostat se z jejich hudebních spárů bylo téměř nemožné.
Čtěte také: S Bobem Dylanem se v O2 universu zastavil čas. Pražskou sérii koncertů započal s grácií a bez pozlátka
Používání mobilních zařízení bylo během představení zakázané, podobně jako u koncertů Boba Dylana nebo Jacka Whita, oddat se tónům a příběhům z pera severské trojice tak bylo jednodušší než kdy předtím. Orchestrální formát si také vyžádal speciální setlist, kde se dala přednost skladbám méně hraným a známým veřejnému publiku. Nejvíce prostoru dostala dva roky stará deska ÁTTA. Z nejznámějších skladeb zazněly Untitled #1 – Vaka z alba (), Starálfur z nejznámější desky Ágætis byrjun a největší ohlas měla bezpochyby Hoppípolla z Takk…
Sám toho hlavní představitel až na konečné poděkování moc nenamluvil, před koncem první části se vypařil jako pára na hrncem a nechal zbytek kapely i s orchestrem dohrát své party až do zmíněné plánované přestávky. V druhé části se u Untitled #3 – Samskeyti svíjel schoulený do klubíčka, ve své vlastní bublině, a my se svíjeli s ním. Vnitřně. Tense se dala krájet. Obloha na chvíli vyhasla a jak hudebně, tak vizuálně se pódium proměnilo na scénu po výbuchu sopky, která stále doutnala a roznášela popílek všemocně na všechny strany. Ve finále, stejně jako ona ohnivá lilie, zase vše vykvetlo a světla se tentokrát přebarvila na tu nejčiřejší azurově modrou, evokující znovu přítomnou naději po vyhasnutí.
Čtěte také: Indie rockeři The Prostitutes pokřtí slibné návratové album
Nastal audiovizuální vrchol večera. S ten večer nejsvižnější písní Hoppípolla kapela odešla a nechala samotný orchestr dohrát píseň Avalon, která také zakončuje jejich nejkultovnější desku s přebalem embrya na obalu.
Sigur Rós jsem viděl třikrát a včerejší večer byl jiný než jejich klasické koncerty. Byl tišší, pomalejší a zdánlivě dělaný pro ty nejvěrnější fanoušky znající tvorbu kapely důkladněji. Jak by zněly v takovém formátu klenoty jako Svefn-g-englar nebo Ný batterí se sice již nedozvíme, ale můžeme být nesmírně rádi, že jsme tohle mohli zažít i u nás. Na neopakovatelné dva dny se bude ještě roky vzpomínat.