Před nezapomenutelným koncertem Enter Shikari v napěchovaném klubu Roxy jsme vyzpovídali zpěváka Roua Reynoldse. Bavili jsme se o nekalých praktikách hudebního světa, nové desce, o možných koncertech s orchestrem a také o jeho vztahu k Česku.
Cestu Enter Shikari sleduju už přes deset let a přijde mi, že tento rok byl jeden z vašich nejklidnějších. Co je u vás nového?
Děje se toho hodně v pozadí. Píšeme a nahráváme na novou desku. Oproti těm minulým se snažíme o uvolněnější přístup a nechceme nic uspěchat. Fungujeme tak už nějakou dobu, občas někde dva týdny nahráváme a potom si dáváme zase pauzu. Já jsem se třeba mezitím odstěhoval z Londýna a pořídil si psa. Chtěl bych ještě kočku, ale můj pes kočky nesnáší. (smích)
Můžeš nám říct něco víc o zmíněném nadcházejícím albu?
Měli jsme tři deadliny a všechny se nám podařilo promeškat. (smích) Máme hotovou zhruba polovinu alba, pořád nás čeká spousta práce. Až se vrátíme z turné, budeme pracovat na jeho dokončení.
Report: Enter Shikari ovládli Roxy, oslavoval se i vznik Československa
Na počátku roku jsi byl součástí muzikálové verze Války světů. Jaký je rozdíl mezi hraním na jevišti a koncertováním? Asi je tam méně prostoru pro improvizaci, že?
Stejně jako u živého hraní jsem se musel naučit texty, ale celkově to bylo velmi odlišné. Mohl jsem improvizovat snad jen v tom, jak se budu na jevišti občas pohybovat. Zbytek byl jasně dán a napsán. Využil jsem však některé ze zkušeností z koncertování a živého vystupování.
Je něco, co tě aktuálně vytáčí v hudební branži? Něco, čeho nechcete být jako kapela součástí? Slyšel jsem například o jisté streamovací platformě, která investuje do výroby AI zbraní a podsouvá dokonce posluchačům své vlastní generované AI songy, aby nemusela platit reálným umělcům.
Obávám se, že se to bude častěji opakovat a rozšiřovat. Jako příklad můžu uvést třeba to, jak ticketové společnosti vlastní další menší platformy pro předprodej lístků na koncerty. Je to taková kapitalistická, prohlubující se past a způsob, jak z lidí dostat ještě více peněz. Ještě navážu na minulou otázku – na nadcházející desku totiž máme nahraný song, u kterého si samozřejmě stále nejsme jistí, jestli se na finální tracklist dostane, ale je přesně o tomhle tématu. Vydávat hudbu a být součástí hudební branže je fakt náročné. Většinou je vše nějakým způsobem navázáno na něco hrozného v pozadí. Buď jedeš kompletně nezávislou cestou a nebo… je to jako minové pole.
Na aktuálním turné mluvíš a kážeš během koncertů méně než dřív. Necháváte hudbu a vizuály, aby promluvily samy za sebe. Je to proto, že už jste na scéně tak dlouho, že lidé vědí, za čím stojíte? Nebo spíš proto, že se dnes o hrůzách světa dozvídáme z médií a sociálních sítí takřka neustále?
Je to kombinace obojího. Když se k něčemu vyjádříme, chodí nám naštvané vzkazy. Když se nevyjádříme, je to stejné. Tlak je obrovský. Fanoušci nás a náš postoj dobře znají. Během letošní festivalové sezóny jsem měl na podiích spoustu proslovů, některé byly i na pět minut. Za tu dobu jsme místo toho mohli odehrát třeba 2 písničky a mít plnější setlist. Proto teď preferujeme nechat naši hudbu mluvit za nás. Chceme, aby si naši fanoušci koncert užili a mohli taky na chvíli vypnout hlavu.
Do jaké míry je pro vás obtížné určovat hranice mezi tím, co je v hudebním průmyslu ještě přijatelné podporovat, a co už ne? Jakou roli v tom hraje váš management?
Je to neskutečně těžké. Podle mě je téměř nemožné být součástí hudebního odvětví a bojkotovat vše, co se vám nezdá úplně správné. Nesmí se překročit určité meze. Snažíme se jednat intuitivně.
Rozhovor (2025): Michal Kaščák: Je třeba se snažit, aby byl svět co nejsvobodnější
Během tohoto turné hrajete po delší době v klubech ve Španělsku. Například v Santiagu de Compostela, kde moc kapel nehraje. Přemýšlel jsi někdy, že bys šel Camino? (Svatojakubská pouť – pozn. red.)
Tak o tomhle slyším upřímně poprvé. O co jde?
Jdeš v podstatě pěšky, například z Porta nebo Lisabonu v Portugalsku, až do zmíněného města ve Španělsku. Dost možná o tom právě v Santiagu uslyšíš. Je to tam velmi populární. Šel jsem to v dubnu a mohu jen doporučit, potkal jsem tam spoustu lidí ze Spojeného království.
To zní skvěle! S partnerkou máme za sebou spoustu prošlapaných cest u nás v Británii, tohle bychom možná taky mohli zkusit.
Roky jsi propagoval mindfulness meditaci, zkoušel jsi taky otužování?
Jasně! S Rorym máme rádi studenou sprchu, totálně nás to vždycky nakopne. Když jsem na turné, čas od času se cítím jako zombie. Málo spím, pořád jen pracuju. Buď jsem na pódiu, nebo zrovna něco nahrávám. Studená sprcha mi pomáhá, mám to rád.
Rozhovor (2025): Wage War: Je důležité se bavit o duševním zdraví, jen takhle se někam posuneme
Dnešní koncert v Roxy je váš dvacátý v Česku. Máš s naší zemí spojenou nějakou vzpomínku?
Dvacátý koncert, vážně? Nezapomenu, když jsem v Praze slavil narozeniny (na koncertě v roce 2010 v Lucerna Music Baru – pozn. red). Dostal jsem na stagi do čumáku dortem. Někdo si tam i pořezal ruku o sklo. Bylo to hodně divoké, na tohle jen tak nezapomenu. Koncerty v Česku jsou ale vždycky skvělé, snažíme se sem vracet, jak často to jen jde.
K Česku se váže i vaše spolupráce se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy (FOK) u skladby Elegy For Extinction. Jak k tomuto propojení vlastně došlo?
Když jsme sháněli orchestr, slyšeli jsme o tom pražském jen to nejlepší. Na nahrávání jsme tehdy ale měli v podstatě jen dvě hodiny mezi tím, co orchestr nahrával nějakou filmovou hudbu. Proběhlo to velmi rychle. Je to jedna z mých oblíbených vzpomínek.
Kapely jako Bring Me the Horizon nebo Don Broco nahrály živáky s orchestrem a následně je vydaly na hudebních nosičích. Přemýšleli jste o tom taky?
Ano, je to položka číslo jedna na mém seznamu priorit. Pokaždé, co nahráváme na album něco s orchestrem, zní to jako naprostá magie. Miluju ten proces. Tolik muzikantů a tolik různých nástrojů na jednom místě. Vzít tohle celé těleso na pódium a hrát společně koncert by podle mě bylo to úplně nejlepší na světě. Ještě jsme se k tomu nedostali, ale doufám, že to v následujících letech zrealizujeme.
Aktuální turné je v podstatě vaše live best of kompilace. Nepropagujete nové album, ale hrajete od všeho něco. Dokážeš říct, které album je po všech těch letech tvé nejoblíbenější?
Asi tě nepotěším, ale musím říct, že to poslední. Možná to zní jako klišé, ale myslím, že tomu tak bude s každou další řadovkou. Jsme na to aktuální album vždy nejvíc napojeni a zároveň nejvíce pyšní.
Máte spoustu vášnivých a talentovaných fanoušků. Váš aktuální vintage merch designovala fanynka z Německa. Je na něm robot Sparky z éry The Spark. Dali jste mu vlastní identitu a stal se na nějakou dobu vaším maskotem. Na pódiu jste ho ale neměli roky, jak se vlastně má?
Sparky si užívá na pláži v Karibiku! Popíjí koktejly a užívá si výslužbu. (smích) Možná by se ještě mohl vrátit. Třeba příští rok… Uvidíme.
Příští týden budeme dělat rozhovor s kapelou Everything Everything. Je něco, na co byste se jich chtěli zeptat, co bych mohl předat?
V kapele je máme hodně rádi. Nikdy jsme se však bohužel nepotkali a podle mě jsme snad nehráli ani na stejném festivalu. Nahráli jsme ale například desku The Spark s Davidem Costenem, který spolupracoval i s Everything Everything. Neslyšel jsem je už roky, pustíme si je jako warm-up před dnešním koncertem!