Světově známá americká zpěvačka Katy Perry se svými prvními dvěma alby doslova vypálila díru do popového světa. Znenadání byla najednou naprosto všude. Po úvodní trilogii se její úspěch pomalu začal vypařovat a přední místa popového světa začaly okupovat populárnější kolegyně z branže. S posledním albem, veřejností ani fanoušky ne zrovna oblíbeným dílem 143, dorazila po deseti letech vyprodat největší halu v Česku.
Ještě než se vrhnu na reportáž ze včerejšího večera, rád bych dodal, že na koncert Katy Perry jsem se těšil několik měsíců. Interpretku jsem doposud neměl šanci vidět naživo, její hudbu znám od samotných počátků debutového alba One of the Boys, vlastním valnou většinu její diskografie na hudebních nosičích a pořádně jsem nechápal tu vlnu nenávisti za poslední roky či smetení jakýchkoliv pozitiv posledního alba 143 z minulého roku. O to bolavější byl střet s realitou koncertní show, která začala velkolepě, ale postupem času se rozplizla do jakéhosi patosu trapnosti a bezduchých remixů hitů, které ukradly původním verzím veškeré kouzlo a rádiovou chytlavost.
Katy Perry je hudební ikona. To je prostě fakt. Ať už nevydala veřejnosti či kritiky zrovna opěvovanou studiovou desku přes deset let, stále dokáže strhnout desítky tisíc fanoušků po celém světě a vyprodávat ty největší haly. Je to jméno, které pokud alespoň trochu holdujete popové muzice, prostě chcete vidět na vlastní oči. Kolem živého vystupování zpěvačky z Kalifornie kolují fámy snad již od samotného začátku její kariéry. Člověk tak trochu tuší do čeho jde, ale ta atmosféra a show přece musí stát za to. A nebo ne?
Čtěte také: Robbie Williams pražské O2 areně ukázal, že je stále králem bavičů
Večer otevřel ne zrovna velmi povedený set angličanky Becky Hill. Když zpěvačka zpívala do podkladu drum’n’bassových melodií, s kterými se proslavila, bylo to ono. Jenže většina jejího vystoupení se odrážela od pohupování na pódiu do nezáživného plytkého tanečního popu bez jakékoliv vlastní identity. Rozsvícená světla mobilů nechyběla, nějaká energie z pohledu diváků taky, ale to je tak vše, co se o jejím setu dá říct. Byla to tak trochu předzvěst toho, do čeho se headlinerka večera časem taky dostala.
Show Katy Perry začala naprosto ikonicky a celkový úvod byl prostě a jednoduše dechberoucí. Zpěvačka doslova levitovala uprostřed pódia nad hlavami diváků u úvodní ARTIFICIAL uvnitř masivní kovové konstrukce, připomínající mechanický magnetický výtah, a nebo rovněž průhlednou klec, zavěšenou ze stropu arény. Úvodní wow efekt nemohl být větší a ani lepší. Pódium se rozprostíralo přes většinu plochy stání, představovalo symbol nekonečna, a mělo uvnitř dvě sekce pro diváky s lepšími lístky a VIP lamináty. To už je pomalu taková klasika u halových koncertů amerických hvězd. Příběh celé show se vázal v rámci AI generované videohry, kde zpěvačka bojuje s temnými silami takzvaného mainframu a snaží se všechny uvězněné ochránit a vysvobodit.
První čtvrtina show byla povedená. Projekce generované umělou inteligencí sice vizuálně nebyly žádné velké terno, ale dalo se to přehlížet. S písní Dark Horse z alba Prism se ze sekcí na sezení stalo stání a všichni si užívali atmosféru a poťouchlou zpěvačku, která se vůbec nebrala vážně a divákům dávala vše, o co by si mohli říct. Playbackový podklad nechyběl, ale opět se vracím k tomu, že s ním člověk dopředu už prostě počítal. Na pódiu (vzadu) měla svou kapelu a talentovaní tanečníci dotvářeli atmosféru probíhajícího velkolepého večera na jedničku. Předvedli i dechberoucí akrobacie a zkrátka stále se na pódiu něco dělo. Zazněly ty největší hity – od I Kissed a Girl přes California Gurls, Teenage Dream až po Hot n Cold. Některé byly sice upraveny či zremixovány, ale ve většině případu to fungovalo.
Průšvih nastal, když Katy začala mluvit a až přehnaně interagovat s davem. Po pár minutách jejich řečí jsem již kroutil hlavou, že co se to vlastně děje. Co by u jiných interpretů mohlo působit roztomile, vtipně a svěže, zde vyznělo velmi rozpačitě a na rovinu… trapně. A to je jeden z mých nejoblíbenějších seriálů americký The Office, který si na takzvaném cringi zakládá celou dějovou linku.
Čtěte také: „Není to tak vážné,“ vzkazuje Demi Lovato a představuje nové album číslo devět
Katy působila až infantilně. Ačkoliv si zpěvačky jako Marina nebo Demi Lovato ve svých aktuálních érách zakládají na tom, že se člověk nemá brát tak vážně, ať už je v jakémkoliv věku – všechno má své hranice. Řeči o řízkách, neustálé nadhazování gay referencí tanečníkům a další z řad působily více potrhle než měly. Jako by se na pódiu zjevil její pubertální charakter s rovnátky z videa Last Friday Night (T.G.I.F.), pocházející z legendárního alba Teenage Dream, a nešlo jej zastavit ani vypnout. Veškeré kouzlo povedeného začátku pomalu ale jistě vyprchávalo a momentum bylo to tam. Další písně z posledního alba nefungovaly naživo ani tak jako na nahrávce a remix Wide Awake vzal písni veškerou originalitu a jemnost. Jako by to celou show opravdu ovládala umělá inteligence a vzala Katy až na její bláznivost veškerý dotyk lidskosti. Geniální, nebo…? Spíše se sešla hloupá souhra náhod. Během jedné z písní se zpěvačka proletěla po celé aréně, podobě jako to dělá roky třeba P!nk, ale taky to ten efekt takový bohužel nemělo.
Čtěte také: Nechť hudba hraje: OneRepublic milují Prahu, hrají skvěle a zůstávají svoji
Horor však přišel až v části nazvané „Zvol si své dobrodružství“. Nekonečná sekce dala divákům možnost zvolit, které písně bude zpěvačka zpívat. Prvně jste se ale museli registrovat k jejímu newsletteru. Podobnou praktiku využili třeba OneRepublic na nedávném koncertě ve stejné hale. Je to trošku nekalé, ale nikdo vás do toho naštěstí vysloveně nenutil. V Praze se vybíraly písně z alba Prism a na pódium si Katy vzala fanoušky v kostýmech krav a nebo desetiletého kluka, který si s ní zazpíval kousek Teenage Dream. Celé to však působilo zvláštně a Katy opět až moc nesmyslně a excentricky blábolila.
Chvílemi si člověk připadal jako na mileniální párty s „one-hit wonder“ interprety. Během Roar Katy létala na motýlovi po celé aréně, během jedné části se točila kolem jakéhosi mechanického lopuchu, ke konci zase bezmyšlenkovitě běhala jako křeček dokola v kruzích a nebo chvíli prostě ležela pod hrajícím kytaristou. Jakoby roupama nevěděla co se sebou. Z rádoby stylové světové show se postupem času stal doslova cirkus. Cirkus plný chaosu a nesmyslu. V poslední zhruba půlhodince jí začal už naprosto docházet hlas a playback jel na plné obrátky. Kde a proč se to najednou proboha tak moc prolomilo? Konec přišel s dalšími remixy velkých hitů a už bohužel nedokázal navázat ani v samotném finále na povedený start.
Čtěte také: Dua Lipa na svůj druhý pražský koncert pozvala Ewu Farnou, došlo i na zásnuby
Ani ten AI generovaný příběh se zrovna nepovedl a ani nijak nevyvrcholil. Takoví Muse si s podobnou story pohráli již před lety mnohem líp a kvalitněji. A u hraní na konzoli Playstation by jste se příběhově taky líp nabažili, třeba ve hře Ratchet & Clank, u které jako by se částmi i inspirovali. A nejsem snad jediný, kdo očekával alespoň nějaké pyro efekty během Firework.
Tento rok jsem viděl za svůj život nejvíce popových koncertů. Vrátil jsem se zpátky k žánru, který jsem měl před lety hodně rád, a měl jsem tu možnost vidět naživo třeba Dua Lipu, Chappell Roan, Olivii Rodrigo, Billie Eilish, Charli xcx nebo i Nelly Furtado či Keshu – nic se však ani z daleka nerovnalo včerejšímu chaotickému, nesourodému večeru.
Uchovám si tak vzpomínku na podařenou první čtvrtinu – až téměř polovinu koncertu, a zbytek se budu snažit vytěsnit ze své hlavy. Příště alespoň trochu ubrat těch remixů a bizárů, Katy.