Černé oblečení, kovové řetězy, dlouhé vlasy a atmosféra, která připomínala zlatou éru nu-metalu. Korn v pondělí 16. listopadu přijeli do pražské O2 areny, tentokrát v rámci EURO TOUR 2026. Společně s hosty Pixel Grip a Architects nabídli večer plný tvrdých kytar, mosh pitů a nostalgie. Kapela navíc připomněla třicet let od vydání své druhé studiové desky Life Is Peachy. A přestože se nejednalo o nejpropracovanější audiovizuální show, jedno bylo jisté: některé hudební lásky zkrátka nikdy nevyhasnou.
Některé koncerty jsou především o hudbě. Jiné vás dokážou vrátit v čase. A přesně to se povedlo Korn. Už při pohledu do publika bylo jasné, že se tentokrát nebude jednat o obyčejný metalový večer. Černé oblečení, řetězy, výrazné účesy a estetika, která jako by vypadla z přelomu devadesátých a nultých let. Člověk měl na chvíli pocit, že se vrátil do dob základní školy, kdy hudební subkultury měly jasné hranice a příslušnost k nim se poznala na první pohled.
Korn totiž nejsou jen další metalovou kapelou. Jsou jedním ze základních stavebních kamenů nu-metalu, žánru, který v devadesátých letech propojil metalové riffy s hip-hopem, elektronikou a alternativním rockem. Jejich hudba ovlivnila celou generaci posluchačů a pomohla definovat podobu tvrdé hudby na přelomu tisíciletí. Není proto překvapením, že se v O2 areně potkaly různé generace fanoušků. Vedle pamětníků, kteří na Korn vyrůstali, dorazili i mladší posluchači, pro něž je kapela stále živoucí legendou.
Celý večer odstartovali Pixel Grip. Chicagské elektronické trio ve složení zpěvačka Rita Lukea, bubeník Tyler Ommen a syntezátorový mág Jonathon Freund nabídlo poměrně výrazný žánrový kontrast k tomu, co následovalo. Jejich tvorba kombinuje darkwave, industriální elektroniku, synth-pop a EBM, tedy elektronickou hudbu s výraznými tanečními rytmy. Výsledkem je temný, místy až provokativní klubový zvuk, který si pohrává s industriální estetikou i taneční energií. Pixel Grip tak do metalového večera vnesli trochu jinou atmosféru a připomněli, že tvrdá hudba nemusí vždy stát pouze na kytarách.
Architects rozpohybovali O2 arenu bez zbytečných efektů
Krátce po osmé hodině na ně navázali britští Architects, kteří jsou českému publiku velmi dobře známí. Kapela se u nás objevuje poměrně pravidelně a její další zastávka na českém území je naplánována také na festival Rock for People 2027.
Architects moc dobře vědí, co dělají. Na jejich přibližně čtyřicetiminutový set už byla O2 arena téměř zaplněná a hned od prvních tónů fungovaly výzvy k mosh pitům, dřepání i dalším oblíbeným koncertním disciplínám. Britové k tomu nepotřebovali žádné přehnané speciální efekty. Stačila jednoduchá stage doplněná LED obrazovkami a projekcemi, které podtrhovaly jejich moderní metalcorový zvuk.
Zpěvák Sam Carter navíc nezapomněl ani na obligátní lichotku českému publiku. „Určitě jste to slyšeli už mnohokrát, ale Praha je nejkrásnější město,“ prohlásil a sklidil očekávanou odezvu.
Čtěte také: Rock for People 2027 posiluje line-up. Třetím headlinerem jsou Parkway Drive, dorazí i Evanescence
Co mě ale zaujalo už během vystoupení Architects, byla samotná přítomnost lidí v publiku. Už dlouho jsem nezažila koncert, během něhož by bylo ve vzduchu vidět tak málo telefonů a naopak tolik lidí, kteří si přišli jednoduše užít přítomný okamžik. Žádné nekonečné natáčení každé skladby, žádné hledání nejlepšího úhlu pro Instagram. Jen hudba, pohyb a společný zážitek. Možná k tomu přispělo i složení publika. Korn totiž oslovují především generaci mileniálů, která na jejich hudbě vyrůstala a dnes si přišla připomenout kus vlastního dospívání. A přesně tak to také působilo.
Po nabušeném setu, během něhož zazněly skladby jako Doomsday, Animals nebo Seeing Red, následovalo přibližně půlhodinové čekání na hlavní hvězdu večera. A ta dorazila přesně podle plánu.
Korn rozpoutali devadesátkovou bouři
Hodinky ukazovaly půl desáté, když se světla v hale ztlumila a stage překrytá poloprůhlednou plachtou začala odhalovat siluety členů kapely. Korn tvoří pětice muzikantů v čele s charismatickým frontmanem Jonathanem Davisem. Společně s kytaristy Jamesem „Munkym“ Shafferem a Brianem „Headem“ Welchem, bubeníkem Rayem Luzierem a baskytaristou Ra Diazem patří k nejvýraznějším osobnostem moderní metalové scény.
Kapela vznikla v roce 1993 v kalifornském Bakersfieldu a už o rok později vydala stejnojmenný debut, který zásadně ovlivnil podobu tvrdé hudby. Následovala řada zásadních alb včetně Life Is Peachy, Follow the Leader a Issues. Právě z těchto desek pocházejí skladby, které dnes patří k naprostým klasikám žánru. Blind, Freak on a Leash, Falling Away from Me, Got the Life nebo A.D.I.D.A.S. jsou jen některé z nich.
Korn mají na kontě více než čtyřicet milionů prodaných alb a dvě ceny Grammy. Jejich typický zvuk stojí na podladěných kytarách, hutných basových linkách, rytmické naléhavosti a nezaměnitelném vokálním projevu Jonathana Davise. Ten dokáže během jediné skladby přejít od téměř šeptaného projevu přes melodický refrén až k syrovému křiku. Právě kombinace temných témat, osobních textů a nekompromisní hudební energie udělala z Korn kapelu, která si i po více než třech dekádách udržuje výjimečné postavení.
Hned od prvních tónů It’s On! jako by energie v O2 areně dosáhla svého maxima a začala přetékat ven. Publikum bylo nadšené, a to i přes zvukové nedostatky, při nichž se často utápěl Davisův zpěv. Po druhé skladbě Here to Stay pak frontman poprvé jemně promluvil k publiku. „Hey! Tak pojď, Praho!“ zakřičel. A Praha poslouchala jako dobře vycvičený pejsek.
Čtěte také: David Koller a hvězdní hosté uctí památku Karla Kryla v O2 universu
První okamžik večera, který mě skutečně zahřál u srdíčka, přišel se skladbami Twist a Chi. Během nich skákala polovina haly a celý kotel se proměnil v jednu velkou vlnu, která hrozila zemětřesením. Přesně v takových chvílích člověk pochopí, proč se na koncerty Korn chodí i po tolika letech.
„Koukněte se na sebe, motherfuckers! Doufám, že si to dneska užíváte. Dneska tady oslavujeme třicetileté výročí od vydání naší druhé studiovky Life Is Peachy a právě z ní si teď dáme další song,“ obrátil se Davis k publiku. Za připomenutí významného výročí sklidil obrovský potlesk.
A skladba, která následovala, nebyla žádná jiná než A.D.I.D.A.S. Vzduchem začalo létat všechno, co nebylo pevně připevněné k zemi. Lidé, piva, trička, mikiny. Mosh pity sílily a kotel se konečně dostával do pořádných obrátek. Tohle byla přesně ta devadesátková energie, kvůli které jsme přišli.
Co mi ale stále vrtalo hlavou, byla konstrukce vznášející se nad hlavami kapely. Během koncertu neustále měnila podobu. Někdy sloužila jako LED obrazovka s projekcemi, jindy zůstávala pouze obyčejnou konstrukcí. Možná jsem čekala trochu propracovanější audiovizuální show, ale víte co? Devadesátky! Korn zjevně nepotřebují obří vizuální produkci, aby dokázali rozpoutat pořádný chaos.
Dudy, mosh pity a čtyři nesmrtelné hity na závěr
Po první části setu následovala krátká pauza a pak jsme se ocitli ve druhém dějství. To přineslo další dávku překvapení. Jonathan Davis totiž popadl dudy, což vyvolalo v hale obrovský potlesk. Pro někoho možná netradiční nástroj na metalovém koncertě, pro fanoušky Korn ale naprosto typická součást jejich hudební identity. Dudy ostatně neodmyslitelně patří ke skladbě Shoots and Ladders z debutového alba.
Stejně nadšené reakce vyvolaly i další skladby. Coming Undone nebo Y’All Want a Single rozpohybovaly publikum a potvrdily, že Korn mají v rukávu pořád dostatek hitů. Druhá část koncertu byla intenzivní, plná stage divingu, veslování i neustále rotujících mosh pitů. Zkrátka pořádná metalová podívaná.
S blížícím se koncem se navíc zdálo, že se konečně trochu srovnal i zvuk v O2 areně. Za to jsem byla opravdu ráda, protože nás čekala závěrečná série největších hitů. Přídavek odstartovala Falling Away from Me, na kterou navázaly Blind a Twisted Transistor. A celý večer samozřejmě uzavřela Freak on a Leash, kterou už zpívala téměř celá O2 arena.
Korn Praze naservírovali pořádně špinavou, syrovou a nostalgickou show, která trvala přibližně hodinu a půl. Když jsem si uvědomila, kolik skladeb vlastně zaznělo, napadlo mě, jestli to na takovou legendu není trochu málo. Jenže ne. Nakonec to stačilo.
Možná jsme se nedočkali nejdokonalejšího zvuku ani vizuálně ohromující produkce. Dostali jsme ale něco, co se nedá naplánovat ani nahradit žádnou LED obrazovkou: možnost na chvíli se vrátit do doby, kdy Korn hráli z každého druhého přehrávače, černé oblečení bylo uniformou a mosh pit patřil k běžné součásti večera. A to je zážitek, který má pořád svou cenu.

Napište komentář