Do sedmdesátých let se svým zvukem vrací američtí Greta Van Fleet i v nejnovějším songu When The Curtain Falls. V něm, jak už mají ve zvyku, předvádí kytarové riffy jako od Page, bicí jako od Bonhama, basu jako od Jonese a zpěv přesně takový, jakým se za mlada honosil Robert Plant.
Už skoro čtyřicet let žijí fanoušci legendárních Led Zeppelin s tím, že tuhle bandu už nikdy neuvidí pohromadě. Ještě horší pak mohla být pro některé představa, že je doba blues rocku dávno pryč a nikdo jako Zeppelíni už nepřijde. Tyhle myšlenky však proměnila v prach mladá čtveřice z Michiganu, která si říká Greta Van Fleet a před rokem vydala své první album From The Fires.
V pondělí tato kapela do světa vypustila první vlaštovku z chystaného alba nazvanou When The Curtain Falls a dala tak najevo, že se rozhodně stále neodvrací od sedmdesátkového rockového soundu šmrncnutého bluesem a rock’n’rollem. Stvořili zkrátka další píseň přesně tak, jak se to dělávalo za starých časů. Má to říz a šťávu. Vyhlídka na chystané album tak působí hodně nadějně.
Je však ale třeba říct, že Greta Van Fleet Zeppelíny ani jiné klasické rockové kapely nekopírují, i když se v jejich tvorbě dají vypozorovat jisté prvky typické hlavně pro legendární bandu Jimmyho Page a Roberta Planta a celkově pro blues rock. Hlavní ale je, že vytváří autorská díla s nádechem starých časů a především s mladistvou energií a originálními nápady.
