V pondělí 10. března se ve Foru Karlín konal koncert nizozemského umělce Joosta Kleina. Jednalo se o jeho českou premiéru, a tak se není čemu divit, že přilákal mnoho zvědavých fanoušků. Naplnil ovšem jejich očekávání?
K pražskému Foru Karlín jsem zamířila krátce po sedmé hodině večer. Avizováno totiž bylo, že brány velké pražské haly budou otevřeny od 19:00. Jelikož jsem ze sociálních sítí věděla, že ti nejvěrnější fanoušci a fanynky nizozemské hvězdy budou na místě už několik hodin dopředu, domnívala jsem se, že tenhle čas bude přesně „tak akorát“. Pěkně jsem se zmýlila. Když jsem vystoupila z metra, viděla jsem frontu, která se táhla přes tři rohy a jejíž konec byl v nedohlednu. Díky vstupu pro novináře se mi však podařilo protáhnout se a stihnout tak i Joostova předskokana, kterým byl talentovaný Daan Koens.
Daan je všestranný umělec. Zabývá se malbou, tvoří hudbu a obojí pak spojil i během svého sice krátkého, zato energického setu. Tou dobou bylo Forum Karlín naplněno zhruba ze tří čtvrtin a při představě zástupu lidí čekajících venku jsem nevěřila tomu, že se všichni do haly vejdeme. Vraťme se nicméně zpět k setu tohoto talentovaného, téže nizozemského umělce. Svůj časový slot se rozhodl využít naplno. Od prvních okamžiků do přítomných valil jeden banger za druhým a publikum mu to s chutí vracelo. Tančilo, užívalo si Y2K vibeu a umělce bouřlivě podporovalo. Jeden šťastlivec v prvních řadách byl nakonec odměněn obrázkem, který Daan v závěru své show přímo na pódiu nakreslil, složil do vlaštovky a hodil do davu. Byla to pecka!
V osm hodin pak hala utichla a na plátně za stageí se začala promítat prezentace, kterou jako by Joost vytvořil ještě na základní škole. Slideshow odkazovala na umělcův merch včetně zapalovačů, triček, pohledů a dalších upomínkových předmětů. Přítomní se skutečně mohli cítit, jako by se ocitli v roce 2000.
Čtěte také: Australští Empire of the Sun přijedou poprvé do Prahy
Když se pak krátce před půl devátou začaly z reproduktorů linout tóny písně This is the Life od Amy Macdonald, do refrénu se zapojila už téměř celá hala. Znamenalo to totiž jediné – příchod Joosta Kleina se blíží a je na čase utáhnout tkaničky na botách, zajistit ledvinky a připravit se na rošambo, které bude následovat. Ještě než však na podium přišla samotná hvězda večera, prostor dostal její DJ, který rozhýbal přítomné hned prvním trackem The Time (Dirty Bit) od The Black Eyed Peas. Ku překvapení všech v sále však skladbu jen po pár sekundách utnul a s pořádně tvrdým přechodem přešel k další. A další. A další. Vlastně nám dal vždy jen lehce ochutnat nějakého Y2K hitu, aby jej vzápětí usekl. Bylo to srandovní a ačkoli by mi něco takového za normálních okolností pravděpodobně vadilo, k Joostově show takové legrácky prostě patří.
Pár minut před devátou pak zhasla světla, stage zaplnil kouř a v něm se objevil Joost Klein ve svém typickém kostýmku se špičatými vycpanými rameny. Show odpálil skladbou Europapa, s níž v minulém roce reprezentoval svou zemi na pěvecké soutěži Eurovize. V průběhu večera pak tato píseň zazněla ještě dvakrát (vždy v lehce upravené verzi) a byl k tomu důvod. Pro Joosta je velmi důležitá, protože ji věnoval svému otci a v podstatě pro něj znamenala začátek kariéry. Bez ní by teď pravděpodobně nestál na pódiu před zaplněným Forem Karlín.
Čtěte také: Evropské festivaly 2025: Kam vycestovat za nejlepšími line-upy?
Europapa nám všem zvedla srdeční tep a jinak tomu nebylo ani u písní Why Not???, Kunst und Musik a Antwoord, které následovaly. BPM jelo na vysoké obrátky a Forum Karlín se brzy proměnilo v jednu velkou saunu. Ale přítomní se tím nenechali vůbec odradit. Tančili, zpívali, odhazovali svršky a užívali si show, na kterou mnozí dlouhé měsíce čekali. Po pár dalších tracích z alba Unity, na které Joost v průběhu celého večera odkazoval, zmizel jako pára nad hrncem a fanoušky a fanynky zatím bavila vtipná prezentace, která byla promítána za minimalisticky vyzdobenou stageí. Kromě vyvýšeného pultu pro DJ na ní v podstatě nic nebylo, ale vůbec to nevadilo. Joost dokáže vytvořit show sám o sobě a nepotřebuje k tomu žádných speciálních efektů.
Po pár minutách se objevil v jiném outfitu, znovu nám zvýšil tepovou frekvenci písní Luchtballon a pak se chopil slova. Řekl, že by si rád vyzkoušel takový „sociální experiment“, kterým nebylo nic jiného než mosh pit. Ano, i na raveu vznikají mosh pity. Jako je tomu dnes již zvykem, vyzval k ohleduplnosti, protože my všichni jsme „unity“ a odpálil první tóny pecky Ome Robert. „Suck my dick, bitch,“ zpívala snad už celá hala refrén.
Pak už se Joost přesunul za pult k DJ, kde popadl českou vlajku a na projekci se objevil nápis: „Ahoj Praha :3 Myslím, že tě miluji!!!“. Sladké gesto vzbudilo ovace a nechalo nás, abychom znovu popadli dech. Ještě ovšem zdaleka nekončíme, jsme zhruba teprve v půlce.
Čtěte také: Březen 2025 v hudebních akcích: Lenny Kravitz, Skunk Anansie nebo Anastacia ovládnou Prahu
Nabrat síly nám pomohla další skladba 1, během které Joost všechny přítomné vyzval, aby do vzduchu zdvihli ukazováček a spolu s ním zpívali refrén „Tonight, we are one. So let’s set the world on fire“.
A skutečně se mu lidi v davu podařilo sjednotit. Byla jsem až překvapená, že ačkoli v publiku byly spíše mladší ročníky, chovaly se k sobě ohleduplně, podporovaly se, navazovaly nová přátelství… Jenom trochu škoda těch všudypřítomných telefonů.
Pak už do nás neúnavný umělec valil jeden banger za druhým. Fußball (World Cup 1998), Friesenjung v normální i sped up verzi, Filthy Dog a mnoho dalších. Joostův set sestával ze zhruba 28 skladeb, které však byly mnohdy zkrácené, což ovšem vůbec nevadilo, ale právě naopak díky tomu nevyhasl hype, který v nás zpěvák probudil. Celé pak završila píseň The Winner Takes It All od ABBA a byl čas se rozloučit.
Pondělní večer ve Foru Karlín hodnotím na výbornou, ale jednu výtku bych přeci jenom našla. Nejde o nic menšího než o osvětlení. Mezi skladbami vždy publikum plně osvítila přední světla, takže byly celé prostory Fora Karlín oslněny i v tom negativním smyslu. Kazilo to vibe, oslepovalo to a kdyby publikum zůstalo v šeru, určitě by to bylo lepší.
