Na Velikonoční neděli do Prahy zavítal zpěvák Louis Tomlinson, který se Praze představil již potřetí. Tentokrát do libeňské O2 areny přivezl aktuální turné How Did We Get Here? a nový hudební materiál přímo z čerstvé desky. Hity na svém kontě má, hlas také, avšak udržet pozornost u jeho show bylo chvílemi těžší než obvykle.
Pódium v sedm hodin večer rozehřál devatenáctiletý Brit Alex Spencer. Mladý talent je sice stále ještě poměrně neznámý, ale i přesto se rodákovi z Manchesteru již podařilo dostat se na soundtrack ke kultovní hře FIFA 2025. Ve svém půlhodinovém setu, za doprovodu klavíristy, střídal klasickou britskou kytarovou líbivost s něžnějšími polohami balad, z nichž se do paměti nejvíce zaryla doposud nevydaná These Will Be the Days. Zpěvák se řadí do zástupu umělců, jako jsou Lewis Capaldi nebo Mark Ambor, ale zda se mezi novějšími interprety uchytí, ukáže teprve čas. Finální, rozjuchaná One Way Ticket roztleskala celý sál a pozitivně přijaté vystoupení mladík ukončil saltem vzad a s českou vlajkou kolem hrudi. Více do toho dát snad ani nemohl.
Čtěte také: Miles Kane uchvátil Prahu, MeetFactory mu leželo u nohou
O druhý akt se postarala dnes již tříčlenná indiepopová kapela Pale Waves. Jejich pochmurný pop mezi Spencerem a Tomlinsonem zpočátku působil trochu nevyváženě a davem byl zpočátku přijat spíše střídmě, avšak netrvalo dlouho a uhrančivým vokálem zpěvačky Heather Baron-Gracie roztály všechny ledy mezi umělci a publikem. Původně čtyřčlenná sebranka se před začátkem turné rozloučila s dlouhodobým kytaristou Hugem, a tak se vůbec poprvé v historii na probíhajícím turné Tomlinsona představili ve třech. Jako support act už roky zpátky podpořili The 1975, Muse nebo Halsey, a tak se nebylo čemu divit, že to s davem umí. Vycházející mlha ze stran pódia doplňovala jejich sice krátký, ale pečlivě vybraný set, ve kterém nechyběly zářezy ze všech doposud vydaných alb, včetně prvního EP z roku 2018. Téměř éterický hlas Heather se v tónech plouživého kytarového popu vyjímal nádherně a své pěvecké kvality představila i v coveru písně Zombie od The Cranberries.
Rozhovor (2019): Pale Waves: Nebavilo by nás mít image jen kvůli fanouškům. Takhle bychom se oblékaly, i kdybychom nehrály v kapele
Zde pořádně hrábli do kytar a svou pomalejší polohu à la The Cure na chvíli opustili. Nemohla chybět ani podpora LGBTQ+ komunitě, jejíž součástí všichni členové jsou – Heather mimo jiné nazvala basáka Charlieho „její princeznou“ a bubenici Ciaru zase představila jako introvertku skupiny. Trojice byla skvěle sehraná, publikum bavila a ukázalo se také, že na sobě od poslední české návštěvy zapracovali, našli si svůj sound a nejsou už tak ostýchaví jako v roce 2019. Svůj čas na pódiu zakončili chytlavou a vynikající Jealousy, řízenou převážně basou a bicími. Klubové premiéry Pale Waves se u nás pořád jaksi nelze dočkat, avšak kdo jejich tvorbě propadl, má šanci je u nás znovu vidět koncem června na festivalu Bludfest.
S devátou hodinou se rozsvítily obrazovky a projekce hlavní hvězdy. Na puštěném videu Louis Tomlinson přepínal rádio, ze kterého ženský robotický hlas přivítal diváky a fanoušky v češtině: „Vítejte v O2 areně!“ S pětičlennou kapelou, výbuchem konfet a neutuchajícím jekotem fanynek započal zpěvák show chytlavým hitem Lemonade z letošního alba. Poměrně slušně zaplněná aréna hltala každý zpěvákův tón a o skvělou atmosféru nebyla nouze od samotného počátku. Dav byl ve velké převaze zastoupen ženským pohlavím a mladšími ročníky, pro které je Louisova tvorba cílená nejvíce. Bývalý soutěžící britského X Factoru a člen dnes již neaktivního boybandu One Direction na pódiu působil velmi rezervovaně a soustředil se hlavně na podání vokálního projevu.
Louisova tvorba, a obzvlášť ta nejnovější, je velmi chytlavá. U pár vybraných věcí stačí slyšet jeden refrén a při dalším ho můžete zpívat se zpěvákem. Celkově inklinuje svou popovou tvorbou k rocku, a tak místy nechyběla vymazlená kytarová sóla ani hutný zvuk basy. Instrumentálně bylo vše více než v pořádku, nazvučení bylo skvělé jakbysmet. Taková starší Saturdays ve mně evokovala finále legendární balady Fix You od Coldplay, On Fire by se zase dala přirovnat k rádiové tvorbě kolegy Harryho Stylese.
U smutné Dark To Light se nad zpěvákem vznášela světelná plošina, následně byla část setu odehrána na takzvaném catwalku, ve tvaru otazníku, během které zazněly i vynikající Jump the Gun nebo plamenem psychedelie ošlehlý song Sunflowers. Je třeba vypíchnout i živé provedení písniček Broken Bones nebo Kill My Mind se svítícími mobily nahoru dolů.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Od špinavých garážových nahrávek k dokonalému popu. Jak Tame Impala změnil hudební scénu?
Kámen úrazu vystoupení jako takového, a důvod rozpačitého titulku, se však točí kolem sice jednoho, avšak nesmírně důležitého bodu – chybějícího charismatu zpěváka a schopnosti strhnout svým projevem či osobností performera. Celý koncert Angličan působil jako zarytý introvert, který za sebe nechává promlouvat převážně hudbu, avšak to se ve velké hale, jako je právě O2 arena, velice zvýrazní. Zároveň však nehraje hudbu typu Sigur Rós nebo Radiohead, ale prodává svou směsici mainstreamového pop-rocku a chytlavých melodií. A v tomto žánru je kouzlo osobnosti a jakéhosi „X faktoru“ poměrně důležité, zvlášť když stojí na bedrech jedné osoby a ne kapely jako celku. Tomlinson přehnanou extravaganci kolegy Harryho Stylese nemá, a za to asi i díky bohu, avšak levituje na přesně opačné straně. Ostýchavý Angličan není výrazný, nevystrkuje růžky a i s řadou hitů na svém kontě jeho koncert působí jednotvárně, bez větší živoucí energie a záchytných bodů.
Čtěte také: Duben 2026 v hudebních akcích: Psychedeličtí Tame Impala nebo argentinský skladatel Gustavo Santaolalla
A je to hrozná škoda. Pokud zrovna umělec nehrál povedenější tvorbu ze svého repertoáru, nebylo se úplně o co opřít a po nějaké chvíli to začalo drhnout a místy i nudit. Produkce koncertu sice nebyla megalomanská, ale ani ta nijak výrazněji nezaujala. Zarytí fanoušci, kteří znají texty slovo od slova, si koncert pravděpodobně užili – vystoupení jako takové by však třeba na hudebním festivalu, ať už multižánrovém nebo vyloženě zaměřeném na pop, v hlavním slotu headlinera večera příliš neobstálo.
Umění zaujmout a síla osobnosti jako takové jsou v hudebním odvětví, a zvláště u živé hudby, nesmírně důležité. Třeba takový Noel Gallagher se svou sólovou tvorbou dokázal po rozpadu Oasis uhranout jen menší davy, ale stále to u něj konceptuálně i naživo fungovalo mnohem lépe a zapamatovatelněji.
Čtěte také: Oslava teatrálnosti, síly i ženství aneb The Last Dinner Party ve Foru Karlín
Louis má jako umělec velmi specifickou cílovku a otázkou je, zda by se do takových hal, jako je O2 arena, dostal, kdyby tehdy nebyl součástí milovaného boybandu. Dost možná ne. Roztahaný koncert, který byl sice po hudební stránce z velké části povedený, nenabídl ovšem jako celek dostatečně strhující momenty, abych vystoupení označil za výjimečné nebo nezapomenutelné. Opak je zde bohužel pravdou.
Oblíbené hity zpěváka si tak rád nechám uložené v playlistu, vidět ho však naživo znovu už nemusím. Jeho vystupování zkrátka chyběl větší život a živost.
Napište komentář