Když se řekne Tame Impala, většina lidí si vybaví barevné syntezátory, hypnotické basové linky a dokonale uhlazený zvuk, který zní stejně dobře ve sluchátkách jako na festivalovém podiu. Je ale docela snadné zapomenout, že tenhle projekt začínal úplně jinde. V mnohem špinavějším, kytarovějším a uzavřenějším světě.
Za vším stojí Kevin Parker, typický studiový perfekcionista, který nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by chtěl být popovou hvězdou. Právě naopak. První nahrávky Tame Impala zněly spíš jako pokus ztratit se ve vlastním zvuku než oslovit masy. Debut Innerspeaker (2010) nepůsobí jako promyšlený statement, ale spíš jako proud myšlenek zachycený na pásku. Kytary se rozlévají do prostoru, vokály zní vzdáleně a celek má lehce rozostřený charakter, který není chybou, ale záměrem. Skladby jako Solitude Is Bliss a Lucidity dokonale vystihují tenhle surový, hypnotický zvuk a ukazují, jak Parker dokázal vytvořit intimní, a přitom ohromující atmosféru.
Právě tahle uzavřenost ale fungovala jako magnet. V době, kdy se indie scéna často snažila být co nejvíc „čistá“ a srozumitelná, Tame Impala nabízel opak. Zvuk, který tě spíš obklopí, než aby se ti snažil něco jasně sdělit.
Samota jako zvuková estetika
Na druhé desce Lonerism (2012) se tenhle přístup neztrácí, ale proměňuje. Zvuk je najednou větší, detailnější a mnohem víc kontrolovaný, aniž by přišel o svou snovou kvalitu. Pokud Innerspeaker působilo jako záznam momentu, Lonerism už připomíná pečlivě vystavěný svět, do kterého je možné se ponořit.
Čtěte také: Tame Impala míří poprvé do Prahy. Psychedelický fenomén ovládne O2 arenu s novým albem
Na desce se střídají okamžiky hypnotické melancholie s energickými pasážemi. Feels Like We Only Go Backwards zní jako melancholická psychedelie, zatímco Elephant dává nahlédnout do hravější, téměř karnevalové stránky kapely. Tyto kontrasty ukazují, jak Parker dokáže skloubit hypnotické vrstvy se silnými melodiemi, které zůstávají v hlavě ještě dlouho po poslechu.
A právě tady se začíná ukazovat něco zásadního. Schopnost napsat skladbu, která je přístupná, aniž by byla jednoduchá. Písničky z Lonerism fungují na první poslech, ale zároveň si drží hloubku, která tě nutí vracet se k nim znovu a znovu.
A pak přišel zlom
Když v roce 2015 vyšlo album Currents (2015), bylo jasné, že se něco zásadního změnilo. Nešlo jen o další krok ve vývoji, ale o skutečný obrat. Kytary, které do té doby definovaly zvuk Tame Impala, ustoupily do pozadí a hlavní roli přebraly syntezátory, groove a rytmus.
Tenhle posun mohl působit jako odklon od původní identity, ale ve skutečnosti ji jen přenesl do jiné roviny. Parker nikdy nebyl vázaný na konkrétní nástroje, jeho hlavním médiem byl vždy zvuk samotný. A právě na Currents se tenhle přístup dostává do popředí.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Osm hitů, které znějí na první poslech šťastně, a přitom vypraví smutné příběhy
Najednou tu jsou skladby, které mají jasnou strukturu, výrazný rytmus a okamžitý dopad, ale přitom si zachovávají zvláštní snovost. Jako by se psychedelie přesunula z kytar do samotné produkce. Výsledkem je album, které funguje zároveň jako osobní výpověď i jako kolekce potenciálních hitů. Přece jenom, najdeš na něm třeba bangery Let It Happen, The Less I Know The Better nebo Eventually, které se okamžitě vryjí do paměti.
Právě v tomhle momentu se Tame Impala definitivně dostávají mimo hranice indie scény. Spolupráce s umělci jako Travis Scott nebo The Weeknd pak jen potvrzují, že Parkerův zvuk je schopný fungovat napříč žánry bez toho, aby ztratil vlastní identitu.
Dokonalost jako cíl i problém
Na v pořadí již čtvrté desce The Slow Rush (2020) se tenhle vývoj uzavírá. Nebo možná spíš dočasně stabilizuje. Zvuk je uhlazený, precizní a dotažený do extrému. Každý detail má své místo, každá vrstva je pečlivě vyvážená. Je to hudba, která působí téměř bezchybně, což potvrzují například songy Borderline, Lost in Yesterday, Is It True nebo Breathe Deeper.
Čtěte také: Legendy Korn se vrací do Prahy. V listopadu roztřesou O2 arenu
Zároveň se ale nabízí otázka, jestli právě tahle dokonalost není dvojsečná. Zatímco dřív byl v hudbě Tame Impala cítit určitý chaos a nepředvídatelnost, tady je všechno podřízené kontrole. Pro někoho je to přirozený vrchol vývoje, pro jiného moment, kdy se ztrácí část původního kouzla.
Téma času, které se albem prolíná, tu nepůsobí jen jako textový motiv, ale i jako produkční princip. Skladby plynou, vrství se a postupně se proměňují, aniž by ztratily svůj groove. Je to jiný typ psychedelie, méně divoký, ale o to víc promyšlený.
Čtěte také: Placebo slaví 30 let: Praha zažije temný návrat legend
A když se podíváme na úplně nejnovější kapitolu v historii Tame Impala, přichází Deadbeat, páté studiové album vydané v říjnu 2025. Tahle kolekce je inspirovaná rave scénou a „bush doof“ kulturou západní Austrálie a představuje další posun směrem k tanečně‑elektronickému zvuku. Na albu najdeš ambiciózní skladby, které staví na atmosféře i rytmu, od introspektivních momentů My Old Ways přes energické Loser a temnější Dracula až po širší paletu experimentů jako Oblivion nebo hypnotickou Ethereal Connection.
Projekt, který se odmítá zastavit
Když se člověk podívá na celý vývoj Tame Impala, je zřejmé, že nejde jen o proměnu zvuku, ale o proměnu přístupu. Od lo-fi experimentu přes ambiciózní psychedelický pop až po precizně vyprodukovanou hudbu, která funguje na globální úrovni. Možná právě proto je tenhle projekt tak vlivný. Ne proto, že by definoval jeden konkrétní styl, ale protože ukazuje, že styl se může neustále měnit. Psychedelie tu není žánr, ale způsob uvažování o hudbě.
A pokud něco spojuje všechny tyhle fáze, je to právě postava Kevina Parkera. Jeho schopnost kombinovat introspekci s produkční precizností a zároveň se nebát zásadních změn dělá z Tame Impala projekt, který není možné jednoduše uzavřít do jedné éry.
Otázka, kam se bude vyvíjet dál, tak zůstává otevřená. A možná je to tak dobře.
Napište komentář