Již úvodem 70. let budila mohutný zájem švýcarské rockové mládeže kapela s ropuším názvem Toad. Vzhledem k jejich svébytnému umu, zápalu a poctivému švihu je dnes poněkud s podivem, že se jejich sláva nerozšířila za hranice, ba co víc, že i v domovské alpské zemi pozvolna utichla. Pojďme tyto památné rockery trochu poznat!
Domovským městem kapely Toad byla švýcarská Basilej poblíž hranic s Francií i Německem. Určitá mezinárodnost hrála ještě větší roli: dva členové byli Italové a třetí Němec. Skupina vznikla roku 1970 a krátce nato rozproudila zvolna se rozšiřující rockový rybníček své země. Přestože toho nevydala zrovna mnoho, symbolický otisk můžeme považovat za opravdu značný. Na její tvorbu kontinuálně navázaly přinejmenším známější švýcarské kapely Krokus i Celtic Frost, jež se o dekádu později stala jedním z evropských průkopníků black metalu.
Od počátku byla pro Toad klíčová orientace blues-rockovým směrem s ovzduším nasáklým psychedelickými efekty. Stejně tak je ovšem z klasických desek dobře slyšet chuť neustrnout na místě a nasytit skladby tvůrčím zápalem. Jamy ve zkušebně musely být nespoutaným vlnobitím se silnými nárazy od jedné stěně ke druhé. Jádro skupiny tvořilo sehrané trio, aneb kytarista Vittorio „Vic“ Vergeat, baskytarista Werner Fröhlich a bubeník Cosimo Lampis. Toad patrně trošku utrpěli tím, že jim chyběl výrazný zpívající frontman: na debutu je sice k slyšení Benjamin „Beni“ Jaeger, avšak ten se přes funkčně znějící spojení se zbytkem rozloučil krátce po vydání desky. Poté si zpívané party „přehazovali“ kytarista s basákem.
Čtěte také: Progresivní superskupina BEAT v O2 universu přinese do současnosti klasické King Crimson
Eponymní debut (1971) je v každém případě znamenitou kolekcí a bezpochyby také ukázkou západoevropského rocku té doby a toho, co představuje. Přinejmenším kytarista nasbíral zkušenosti přímo v kolébce rockové hudby, tedy ve Velké Británii: mihl se například v první fázi space rockových Hawkwind. Druzí dva pak figurovali u zrodu poněkud experimentální kapely Brainticket. V Anglii proběhlo také první studiové nahrávání právě narozených Toad, neboť domácí společnost Hallelujah Records v kapelu vážně věřila. Záviděníhodná souhra je slyšet už od úvodního songu debutu jménem Cotton Wood Hill stejně jako na svou dobu poměrně tvrdý zvuk, na kterém se podepsal producent Martin Birch, později známý též od Deep Purple, Black Sabbath nebo Iron Maiden. Na celém desce vyniká smysl pro nevšední skladatelské postupy, jelikož se ve skladbách organicky prolínají různá přemostění a instrumentální plochy.
Druhá deska jménem Tomorrow Blue (1973) přinesla ještě větší objevitelství od balad a jímavých názvuků folku až po hbitý a skočný rock’n’roll a blues-rock. Jak později prohlásil Vic Vergeat, „Hráli jsme tak, jak se nám to líbilo. Jak originální“. Zároveň se v některých myšlenkách a postupech ukazuje okouzlení progresivním rockem, který už poměrně značně hýbal hudebním světem a vydal ze sebe pomalu to nejlepší. Na vrcholu každopádně byli i samotní Toad: intenzivně křižovali Švýcarsko na mnohých koncertech, naneštěstí se však se svou hudbou daleko za hranice nedostali. Jejich koncerty byly nicméně známy jako nabité energií a Vergeat se proslavil hrou pomocí zubů. To samozřejmě po vzoru legendárního Jimiho Hendrixe. Jeho památku kapela poctila zdařilým coverem na klasický flák Purle Haze.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Budgie aneb neprávem polozapomenutá hard-rocková vykopávka
Deskou Dreams z roku 1975 se uzavřela klasická trilogie studiové tvorby a kvalita vůbec neklesla; gejzír kreativity nadále tryskal do výšin, hudební myšlenky a postupy se zase rozlily pěkně doširoka. Kromě psychedelických a bluesových kořenů jsou k slyšení art-rockové vrstvy, atmosférický ambient i názvuky svěžího funku. Deska byla natočena ve studiu naprostých klasiků italského progresivního rocku, tedy kapely Premiata Forneria Marconi. Popularita se ovšem stále příliš nerozšířila mimo Švýcarsko, kde ovšem vesele pokračovalo koncertování. Snad i kvůli punkové revoluci se koncem 70. let skupina pozvolna rozpadla. Nejdříve se vyměnil baskytarista za Kelvina Bullena, poté odešel i Vic Vergeat, aby zkusil štěstí za oceánem. Na pódia se Toad vrátili mezi polovinami 80. a 90. let, tyto roky však přinesly jen živou nahrávku z masivního švýcarského festivalu St. Gallen Open Air Festival z roku 1986.
Příběh Toad patří k těm, který dost možná velkému množství rockových fanoušků unikl. Ať už však zvídavý posluchač sáhne po kterémkoliv ze studiových zářezů, není vůbec troufalé prohlásit, že by tím jakkoliv prohloupil.
Napište komentář