Již za pár hodin vychází anglické čtveřici Yard Act třetí studiové album You’re Gonna Need a Little Music. Před koncertem na Rock for People 2026 jsme se s kytaristou Samem a basákem Ryanem bavili o mezinárodní politice, co můžeme od nové desky očekávat, o inspiracích i spolupracích všeho druhu.
17. července 2026 vám vychází nové album. První singl Redeemer poukazuje na to, jak je svět v pr*eli. Vaše texty byly vždy velmi politické a odrážely aktuální dobu. Co podle vás může jedinec udělat pro to, aby udělal svět lepším?
Ryan: Měli bychom se k sobě chovat více ohleduplně.
Sam: Historicky byla populární muzika během dějin často politizována a brána jako sociální hnutí. Třeba v pozdějších šedesátých letech minulého století byla hudba soundtrackem revoluce. Od roku 2016 se tato témata začala znovu objevovat a kapely začaly být více otevřené ohledně toho, na jaké politické straně stojí. Mám ale takový pocit, a bojím se, že se to opět v blízké době vytratí. Podobně jako tomu bylo v devadesátkách. Takoví Oasis nechtěli mít s politikou vůbec nic společného a nikdo jiný z britpopové škatulky taky ne. Na začátku milénia to bylo podobné.
Ryan: Jakože toho budou mít lidi už plné kecky, nebudou o tom chtít slyšet a budou se chtít jen bavit?
Sam: Ne, takhle to úplně nemyslím. Spíše jako civilizace kroužíme v cyklech a přijde mi, že vrchol tohohle už máme za sebou. Co si o tom myslíš ty?
Rozhovor (2022): Yard Act: Snad se jako civilizace posuneme vpřed dřív, než zničíme planetu a poštveme se proti sobě navzájem
Přijde mi, že jsme jako civilizace vším přesyceni, abych citoval i vaše debutové album The Overload. Běžný člověk denně vidí, jak se v reálném čase zabíjejí a vyhlazují desítky tisíc lidí, ignoruje se globální oteplování a další velké věci – a děje se to už tak dlouho, bez nějaké změny, že jsme úplně znecitlivěli.
Ryan: Když jsem byl dítě, ještě předtím, než jsme měli internet, bylo celkově mnohem jednodušší se politice úplně stranit. V devadesátkách byly snad jediným zdrojem noviny a ty byly velmi kontrolované a cenzurované. Žádný jiný zdroj nebyl. Jediné, co tě v té době stresovalo, byl hlavní titulek novin. A i noviny se většinou věnovaly určité geografické oblasti, takže jsi věděl, co se dělo ve vaší čtvrti a jejím okolí. Nic jiného tě nezajímalo a víc jsi neviděl. S internetem přišly veškeré problémy každého města i celého světa. (smích) Opravdový overload.
Co byste tedy vzkázali lidem, kteří si stále myslí, že by se politika neměla míchat s hudbou?
Sam: Nic. Ignoroval bych je. Takoví Kneecap si prošli mnoha soudy kvůli podpoře Palestiny, takže jsou témata, která jsou více přes čáru než ostatní a u kterých se tě snaží umlčet. Stojím si však za tím, že pokud něčemu věříš, měl bys v tom pokračovat.
Ryan: Všechno umění je politické. Jsou i umělci, kteří jsou političtí aktivisté mimo hudbu a tam tohle vůbec netahají. Je to věc každého.
Singl Redeemer produkoval bývalý baskytarista Nine Inch Nails Justin Meldal-Johnsen. Znamená to, že i zbytek alba bude více heavy než doposud?
Ryan: To bych neřekl. Album je velmi rozmanité. Chtěli jsme s úvodní vlaštovkou trošku rozvířit vody a vyslat světu singl, jaký od nás ještě neslyšeli. Další singl New Beginnings je pořádný pop!
Jaká hudba vás inspirovala?
Sam: Na počátku nás inspiroval britský pop-rock. Později jsme se tomu ale v rámci procesu vymanili. Když už máš za sebou pár alb, inspiraci už tolik neřešíš. Alespoň tak to máme u nás. Čím více pracuješ, tím více tvoříš vlastní zvuk, který si myslím, že už jako Yard Act máme. Inspirujeme se navzájem, když spolu hrajeme v jedné místnosti.
Ryan: Mě napadá třeba Phil Collins právě v singlu Redeemer. Zvuk bicích mi připomíná jeden jeho song, ačkoliv jsme se o to vůbec nesnažili.
Sam: Tak mě napadá u kytarových partů St. Vincent.
Pěkně. Nemůžeme se dočkat. Kdyby vaše hudba mohla být soundtrackem filmu jednoho režiséra, kterého byste si vybrali?
Sam: Byl by to někdo, kdo rozumí humoru. Nesmělo by to být velké drama. Mělo by to být hravé a surreální… Máme rádi zvrácený humor.
Ryan: Richard Ayoade! A nebo Wes Anderson.
Už jsem zmiňoval, že často reflektujete, co se děje u vás doma. Jak to u vás teď vypadá?
Sam: Jak to u nás vypadá? Včera (12. června 2026 – pozn. red.) proběhlo v Belfastu v Severním Irsku masové organizované násilí vůči jiným etnikům, takzvaný pogrom. Lidé jiné barvy pleti byli vyhnáni z vlastních domovů, které jim byly zapáleny. Je extrémně špatné a děsivé, co se kolem nás děje. Máme ve vládě mnoho stran, přitom jsme kdysi mívali jen dvě – konzervativní a labouristickou. Celý ten politický systém se zdá být rozbitý a nevypadá to pro nás vůbec dobře. Pěkně jsme si samozřejmě taky ublížili Brexitem. Vždycky se cítím velmi vlastenecky, když musím čekat dlouhou frontu na pasovou kontrolu. (smích)
Rozhovor: Michal Thomes z Rock for People: Věděli jsme, že Halsey vzbudí kontroverzi. Chceme se posouvat dále
Máte někoho, s kým byste rádi spolupracovali?
Ryan: Dostáváme tuhle otázku často a musím říct, že nad ní vždy dlouho přemýšlíme. Začnu totiž přemýšlet, jaké by to s daným interpretem bylo ve studiu, jestli bychom si sedli a tak dále, což je prostě důležité. U některých vím, že by se s nimi spolupracovalo otřesně, ale nebudu jmenovat. (smích) Napadají mě Westside Cowboy. S kapelou se i známe a jsou skvělí, takže to by mohlo dopadnout zajímavě. Mám takový vynález… Nosím brýle, a aby mi nepadaly, přišel jsem s páskem, který ti je drží na hlavě. Jeden z nich jsem dal právě zpěvákovi Westside Cowboy, když jsme spolu hráli v anglickém městě Blackpool. Sam na něj nedávno koukal, když hráli v talk show Later… with Jools Holland, a on ten pásek na sobě neměl a brýle mu tam zrovna padaly. Na tom bychom spolu mohli více zapracovat. (smích) Kašleme na hudbu, mohli bychom spolupracovat na záchraně brejláčů v rockovém světě! Napadají mě ještě kanadští METZ. Rád bych vytvořil zase něco tvrdšího.
Sam: Já bych byl pro Viagra Boys, to by byla zábava!
Koukal jsem na vaše setlisty a neviděl jsem tam v poslední době ani jeden song z posledního alba Where’s My Utopia? Přitom máte jen dvě. Jakto?
Ryan: Dneska z ní jednu zahrajeme. Chceme hrát nové písně a ty více zapadají do kontextu a sonického vibeu debutového alba.
Sam: Naše druhé album se nehrálo naživo tak jednoduše, a proto jsme s sebou na pódiu měli i dva doprovodné zpěváky, které už dnes nemáme.
Ryan: Dali jsme toho do alba tolik, že jsme potřebovali sedm lidí, aby se některé věci daly zahrát!
Čtěte také: Starbenders přivezou do Prahy energickou směs glamu, punku i rocku
Posledně jste hráli na stejné stagi kolem jedenácté hodiny dopoledne, dnes hrajete v pozdním slotu, který mají také subheadlineři Papa Roach. Jak jste se jako kapela vyvinuli?
Sam: Naše hudba vyšla během covidové pandemie. Všichni v té době hráli post-punk. Wet Leg, Squid, black midi a spousta dalších. Každý z nich, možná až na Wet Leg, po prvním vydaném albu pokračoval jinak. Nikdo nechtěl být označený jedním žánrovým štítkem. Včetně nás.
Ryan: Jo, s minulou deskou jsme jeli úplně od píky. S Justinem (producentem Meldal-Johnsenem – pozn. red.) jsme nadcházející desku nahrávali podobně. Řekl nám, ať vypneme notebooky a začneme hrát, protože jsme podle něj skvělá live kapela. Vyvinuli jsme se jako hudebníci. Po tolika koncertech se to buď stane, nebo něco děláte špatně. James rád tvoří a přetváří i už nahrané věci a nerad hraje to samé.
Rozhovor (2025): Everything Everything: Get To Heaven je nadčasová deska, její témata jsou stále aktuální
13. října 2026 hrajete v Praze v klubu MeetFactory. Co mohou čtenáři od koncertu očekávat?
Ryan: Rockovou show! Těšíme se zpátky do Prahy. Včera jsme tam byli, ale hrozně moc pršelo. Chtěli jsme objevovat nějaká lokální místa a stydím se za to, ale skončili jsme v Hard Rock Café. Chceme příště vidět z Prahy víc! Koncert bude myslím někde uprostřed turné, takže už budeme hrát jako namazaný stroj. Máme pár triků v rukávu, uvidíte.
Napište komentář