Yard Act: Snad se jako civilizace posuneme vpřed dřív, než zničíme planetu a poštveme se proti sobě navzájem

Yard Act (interview) - Rock for People 2022 | Foto: Lucie Nohlová, MonsterMusic

Kapela Yard Act se dala sice dohromady v dobách lockdownů, nicméně už nyní je na britské post-punkové scéně uznávanou formací, což dokázala i na Rock for People 2022. Zpěvák James Smith, basák Ryan Needham, kytarista Sam Shipstone a bubeník Jay Russell si s námi před festivalovým vystoupením povídali kromě hudby také o problémech s fanoušky nebo o psaní textů pro Eltona Johna.

Jde o vaše úplně první turné po Evropě, jak se zatím cítíte?

James: Je to divný pocit, v dobrém slova smyslu, konečně vyrazit ven z Velké Británie a poznávat svět. Všechno se děje hrozně rychle a asi to ještě spíš mentálně zpracováváme. Zatím šlo vše ale vlastně velice dobře a žádné propadáky se nekonaly.

Tady to na žádný taky nevypadá, hrajete na jedné z větších stagí…

Ryan: Viděl jsem. Navíc pod velkým stanem ve stínu, takže se lidi nebudou smažit na slunci a nemusí kvůli tomu odcházet v půlce setu.

James: Ale v rámci festivalového času je ještě pořád ráno, tak možná nikdo nepřijde, všichni budou zavření ve stanech.

V těch stanech je ale větší vedro než u stage.

James: Tak tím pádem výhoda pro nás.

Čtěte také: Enter Shikari nebo Strange Bones: Jaké kapely se na Rock for People zasloužily o pozornost?

Přijeli jste s debutovým albem The Overload, jaká je na něj zatím odezva na koncertech?

James: Zatím fajn, ale nemůžu to tak jednoduše posoudit, protože mezi deskou a jak ji hrajeme živě je rozdíl. Při našich vlastních koncertech je to samozřejmě bonus, dělá to show zajímavější. Na festivalech jde o určité riziko, protože se můžeme zalíbit někomu novému, ale pak z desky už pro něj nebudeme záživní. Ale neděláme to schválně. Spíš ten jiný přednes nějak přirozeně vyplynul, když jsme konečně mohli začít vystupovat. Pro nás je to zábavnější, což se projeví na našem vystoupení, že si nejdeme něco jen odehrát a zase vypadnout.

Ryan: Sami jsme zjistili, když jsme začali album hrát naživo, že plno songů je při koncertech mnohem rychlejších a dravějších. Nedávno jsme teď poslouchali song Dead Horse, po všech těch koncertech jsme byli naladěni na jiný rytmus a říkali jsme si, proč se to sakra tak táhne?

James: Je to opravdu mnohem živější. Ta deska si očividně žije vlastním životem.

Ryan: Ale co se týče odezvy, tak bych řekl, že je to pro nás úplně nová sféra, nový způsob přijímání zpětné vazby. V průběhu pandemie jsme mohli jen sledovat reakce na internetu, teď si teprve zvykáme na skutečnou podobu fanouškové reakce. Konečně můžeme vidět štěstí ve tvářích posluchačů. (smích)

Jak k tomu vůbec došlo, že jste si v době, kdy spousta lidí nemohla nalézt motivaci vůbec k ničemu, najednou řekli, že založíte kapelu?

James: Pro nás to bylo opačné. Neměli jsme co dělat. Zničehonic jsme nemuseli chodit do práce, tak se nám naskytla příležitost dělat, co jsme vždy dělat chtěli – obecně být kreativní. Mám pocit, že lidi podceňují, jak velkou roli hraje, že člověk musí chodit do práce, vyčerpá se a pak už nemá na nic energii. A tak pořád dokola. Jakýkoliv potenciál se tím pádem zabíjí, protože lidi by mohli dělat a tvořit tolik věcí, ale prostě není čas a energie. Najednou jsme měli volný čas a nebyl až takový problém ho využít ke psaní písní. Nechci zlehčovat dopad pandemie, já měl prostě štěstí na dostatečně privilegovanou pozici, kde práce v lockdownu nešla vykonávat, takže jsem byl vděčný, že taková situace pro mě vytvořila nový kreativní prostor, kterého by se mi jinak možná nikdy nedostalo.

Ryan: Plno mých přátel bylo kreativně na suchu, možná si už našli určitý způsob práce a pandemie to prostě narušila, zatímco pro nás, kdo jsme do té doby neměli tolik možností, to vytvořilo nové příležitosti. Určitě jsme na tom taky nebyli vždy nejlíp, ale chtěli jsme využít situace, tak jsme začali.

Jaký byla cesta k vašemu zvuku? Vlna post-punku se totiž sice zase probouzí, ale asi se pořád trochu hledá, možná i proto jste na hudební scéně hned zaujali plno posluchačů…

James: Řekl bych, že jsme přišli do druhého cyklu tohohle post-punkového zvuku. Přidali jsme se s mírným zpožděním, protože momentálně jde ve Velké Británii o stále populárnější žánr. Podobný styl muziky jsme dělali snad před deseti lety, kdy to nikdo nechtěl poslouchat. Pak jsme si po letech všimli, že některé nové kapely přitahují pozornost, a říkal jsem tehdy, hele, nedělali jsme tohle taky? Tak jsme se toho zkusili chytit znovu a aspoň už jsme věděli, co děláme. Všichni v naší kapele jsme v podobných formacích hráli a znali jsme plno dalších v dobách, kdy takový styl byl v Anglii undergroudem.

Vaše texty jsou velice satirické s notnou dávkou humoru, bylo pro vás přirozené dělat ze sebe trochu šašky, třeba aby vaše politická témata dostala šťavnatější nádech?

James: Rozhodně, nešlo o nějaké vědomé rozhodnutí jako „budeme to dělat s humorem, a lidi tím pádem budou víc poslouchat“. Všichni čtyři jsme trochu praštění. Myslím, že naprostá většina lidí je takových. Když se člověk cítí komfortně, tak se chová trochu přihlouple a šaškuje. Když jsme uvolnění a šťastní, tak se přece nechováme moc seriózně a vážně, naopak děláme hloupé vtipy, podivně tančíme apod. Všichni občas šaškujeme, jakmile se přestaneme hlídat. A mám pocit, že spousta dnešní muziky se bere příliš vážně, a co hůř, někdy se chce brát vážně a nejde to, a pak je to často trapné. Někteří nedokáží odsunout ten element serióznosti, nedokáží se uvolnit, protože mají pocit, že před svými posluchači nemůžou sundat tu vážnou masku. Možná se bojí působit hloupě, ale ve skutečnosti je to lidské a přirozené. Díky tomu jsme sami sebou a naše hudba je pak autentičtější.

Pod rouškou ironie se album věnuje mnoha společenským problémům, co tě přimělo se jim věnovat?

James: Deska je vlastně příběhem o člověku, který se snaží najít kompromis se světem, ve kterém nechce žít. Je to částečně autobiografické. Věděl jsem, že tyhle zkušenosti musím zlehčit, dodat humor, umět si ze sebe udělat srandu, takže to samozřejmě není až tak autobiografické, jako kdybych k tomu přistupoval vážněji. Snažil jsem se ale být tak upřímný, jak jsem jen dokázal. Zejména v nějakých vyhlídkách na budoucnost – doufám, že svět dokáže najít jinou cestu, než je kapitalismus a vykořisťování všech pro profit. Dokázat se posunout jako civilizace vpřed tak, abychom nezničili planetu a abychom proti sobě vzájemně nepoštvali půlku populace kvůli základním lidským potřebám jako jídlo, voda a přístřeší.

Fotoreport: Závěrečný den Rock for People 2022 rozmasakrovali Don Broco i SUM 41

Na druhou stranu se ale nebudu podřizovat principům natolik, aby mě to dohnalo k sebezničení. Dokud žijeme v tomto systému, můžeme se ho snažit změnit tak, jak je v každého silách, ale mám rodinu, o kterou se musím starat, takže se samozřejmě nebudu cítit provinile, že jsem se dokázal prosadit. Většinu života jsem prožil chudý a myslím, že plno lidem z vyšších tříd nedochází, jak mentálně vyčerpávající to je. V jednu chvíli to vypadalo, že přijdu o střechu nad hlavou a v takové momenty ti prostě nepomůžou kecy o tom, že se máš sebrat a něco dokázat. Kdybych v tu dobu přišel o práci, tak jsem na dně a teď tady nesedím. Na albu se často vyrovnávám právě s tím, že jde o tanec s ďáblem – vydělat si špetku peněz v tomhle systému jako anti-kapitalista. O tom The Overload primárně je. A atmosféra post-brexitové Británie tomu tématu dělá dokonale depresivní pozadí.

A jak tuto atmosféru vnímáš, když tedy hrála roli i na samotné desce?

James: Mám nepříjemný pocit, že s každým dnem se situace zhoršuje. Ale možná jsme prostě jen filtrovali ostatní zprávy mimo náš ostrov, takže se třeba všechno zhoršuje všude. Sleduje vůbec někdo z vás zprávy, co se děje jinde? Je to špatné, opravdu, frustrující. Měli jsme trochu naděje s Corbynem (bývalý předseda opoziční strany Labour Party, pozn. red.), ale to pominulo z mnoha důvodů. Snažíme se mluvit o problémech v naší zemi, co jiného nám zbývá, ale je tam momentálně velice zvláštní politická atmosféra, jako kdyby měla vláda neviditelný štít, který nejde prolomit, a může si tak neustále dělat, cokoliv se jí zlíbí. Ani se za to nemusí omlouvat, stačí říct „jo, tohle jsme podělali, nenaděláš nic, jedeme dál“. A lidi to prostě vždy nějak přijmou, o pár dní později další průser, další kauza a tak pořád dokola.

Rozhovor: Hot Milk: V srdci jsme stále kapela z pracující třídy. Duši Manchesteru vkládáme do rockové muziky

Navíc jedna z nejhorších reakcí na problémy kapitalismu je nyní vzestup krajně pravicových extremistů napříč celým západním světem. Rasismus a xenofobie se neustále využívá jako způsob dosažení moci. Lidi, co takové politiky volí, mají svoje důvody, protože vnímají, že je něco špatně, ale viní z toho raději nějakého obětního beránka, imigranty nebo cokoliv, co je zrovna po ruce. Jsou vystresovaní, že nemají mnoho peněz a je těžké se zamyslet nad tím, že systém je vykořisťuje a funguje jen pro bohaté, snadnější je poukázat na nějakou skupinu lidí. Toho umí tyhle extremistické strany využívat. Leccos z toho mi samozřejmě nejde tak dobře reflektovat v textech, je mi jasné, že naše muzika nevyburcuje tolik lidí ke změně myšlení, ale ta frustrace tam je.

Říkáš, že to není snadné reflektovat v textech, ale zdá se, že zejména v Británii se snaží punková muzika znovu víc obnovit kritický přístup ke společnosti, vrátit se k základním strukturám žánru a nebýt jen korporátním produktem. Zrovna včera jsme tu měli na festivalu třeba Bob Vylan nebo Strange Bones, vás k nim není těžké přiradit. Vnímáte v tomhle ohledu změnu na punkové scéně k lepšímu?

James: Myslím si, že punková scéna se začíná po nějaké době zase více oživovat a rýt ostřeji do politiky, to rozhodně. Ostatně v tom zmiňovaný vzestup post-punku hraje očividně roli. Je určitě super vidět, že se nové kapely nebojí být radikálnější a snaží se zapojit do těžkých společenských konverzací a zároveň na ně poukazovat ve své tvorbě. Mám jen lehké obavy, aby to některými nebylo využito jen jako módní výstřelek. Když zmiňuješ ten korporátní prvek, tak právě Bob Vylan třeba vše zvládají dělat nezávisle a v hudebním byznysu i tak dokázali obstát – skvělí kluci, mám je hrozně rád – ale samozřejmě to takhle nezvládne každý a v dnešním světě se každá populární věc dá snadno zneužít k profitu. Například když začne být punk zase víc populární svým anti-korporatismem, tak za chvíli to hudební byznys stejně vezme za své a bude plodit to, co si myslí, že zrovna táhne posluchače. Není to nutně špatně, ale kvůli tomu se pak může v hudbě ztratit komplexita různých problémů a budou z nich jen populární symboly a móda místo toho, aby taková muzika dovedla lidi k hlubšímu zamyšlení.

Takže na jednu stranu pak ne úplně uvědomělí umělci můžou politické a společenské témata redukovat a vlastně nic rozumného ani převratného neříkat, stačí být dostatečně líbiví pro rádia a byznysu se budou zamlouvat. Na druhou stranu doufám, že by aspoň mladé lidi přivedli k tomu povrchovému pochopení a pak by se posluchači už sami dostávali hlouběji. Dát jim chuť se trochu vzdělat a nebýt apatičtí vůči světu, to je určitě pozitivní. U nás tomu říkáme gateway bands” (skupina, která posluchačům otevře dveře nové škále kapel, žánrů nebo témat, pozn. red.).

Recenze: Bob Vylan na čerstvé desce adresují neduhy Anglie výbušným punkem a svéráznými texty

Rádi se strefujete v textech do různých společenských postojů a nijak nezakrýváte své pohledy na svět, měli jste kvůli tomu někdy problém s fanoušky na koncertech, které to třeba naštvalo?

James: Ne tak úplně. Festivaly, aspoň ty v Británii, jsou většinou docela liberální a víc levicové, navíc nekoncertujeme zas tak dlouho. A tváří v tvář se do nás málokdo pustí, nějakou konverzaci po koncertě bych vlastně klidně uvítal, ale že by nám někdo vlezl na stage nebo něco podobného, jako se to občas některým radikálnějším kapelám stalo, to zatím opravdu ne. Zato na internetu je to jiné kafe. Někteří posluchači nás objevili, ale pak úplně zavrhli, když začali získávat povědomí, kde politicky stojíme. Takže se objevily klasické řeči „zůstaňte u muziky a nekecejte do politiky“. Teď už nemám moc čas reagovat, ale dřív mi přišlo vcelku důležité se zkusit angažovat i v konverzaci s takovými lidmi. Pokud chtějí jen křičet a mít za každou cenu pravdu, tak to smysl nemá, ale jinak se snažím nějak s lidmi vést rozumnou diskuzi.

Sam: Na internetu hlavně nebylo tolik pobouřených lidí kvůli textům, zato antivaxeři, ti vzali i naše sociální sítě útokem. Jenom náznak toho, že jsme pro očkování, byla záminka klidně i k pořádným výhružkám. A když jsme teď byli na první tour ve Spojených státech, tak jsme na začátku zmínili něco na podporu Ukrajiny a nějaká ženská v první řadě začala s ďábelským výrazem kroutit hlavou a z nějakého důvodu mě to hrozně rozhodilo. (smích) Protože na jednu stranu rozumím, že o nic nejde, nic se nám nestane, ale přece jenom, že se někoho dotkne něco takového? Nechápu.

Rozhovor: Boston Manor: Nejsme politická kapela, ale svět a lidi v něm nám nejsou ukradení

James: Zároveň ale nejsme kapela, která by schválně strhávala kontroverzi. Spousta politických kapel cíleně provokuje, ale pro nás není zásadní při koncertě někoho pobouřit. Možná jen někdy. Občas popíchnout a strefit se do přesvědčení některých lidí – to se stane, když nemám dobrý den. (smích) Ale zásadně ryjeme hlavně do institucí, které nás drží zpátky, lidem rád dám možnost se zlepšit a rozvíjet se, najít nové perspektivy a pochopení. O to se musíme snažit všichni a výsměchem druhému toho nedosáhneme. Trocha empatie toho zvládne mnohem víc.

Zmínil jsi, že je na desce téma vyhlídek do budoucnosti, jak vnímáte vaši budoucnost, co by pro vás znamenal do budoucna úspěch?

Sam: Umělecká variace, být schopní nezůstat na jednom místě, ale posouvat a rozšiřovat se.

James: Variace je hezké slovo, to bych taky použil jako úspěch pro kapelu.

Ryan: To máme asi podobně, chceme být kreativně svobodní. Tedy spíš být komerčně úspěšní natolik, abychom mohli být kreativně svobodní. Dělat si hudebně, co chceme, v tom vidím úspěch. A taky bych chtěl být podporovaný a uznávaný natolik, aby to ukojilo mé ego.

James: Být kreativně svobodný hlavně znamená být finančně zajištěný. Říká se, že peníze nic moc neznamenají, nekoupí ti štěstí, to je možná pravda, nakupování materiálních věcí ti asi štěstí nepřinese, ale dostatek peněz znamená jednoduše svobodu, mít možnost neohlížet se na finanční situaci, odstranit tuhle tíhu ze života. Dokud je starost o peníze, tak člověk nemůže být zcela svobodný ani kreativně. Existují teda i způsoby, jak nemít mnoho peněz a být svobodnější, ale to člověk musí najít v sobě, nepřistoupit na hru tohohle systému, který ti říká, že najdeš štěstí a spokojenost jen v materiálním úspěchu nebo prostě že budeš ten nejlepší” v něčem. Když se člověk trochu vzepře normám, které mu říkají, jaký má být, co pro něj má znamenat smysl života nebo úspěch, může je najít v sobě a být šťastnější.

Ryan: Ale to se samozřejmě snadno řekne.

James: Právě. Jayi, a co ty? Ty chceš jen hezkou novou bicí soupravu, že?

Jay: Jakoukoliv, ale momentálně už by mi fakt stačily i třeba jen nové paličky.

Rozhovor: Wargasm: V našich posluchačích vidíme sami sebe, přitahujeme divné a různorodé publikum

Slyšel jsem, že vaši hudbu má rád Elton John. Prý mu dokonce chcete něco složit…

James: To teda chci! Už jsme se setkali, vlastně už je to kámoš. (smích) A napsal jsem pro něj nějaké texty, ale ještě jsem mu je neposlal. Je uprostřed světové tour a skončit má, myslím, až snad příští léto. Možná mu dám chvilku odpočinku a pak mu pošli e-mail s texty. To je můj plán, napsat: „Dělej si s tím, co chceš, nepsal jsem je pro sebe ani pro nikoho jiného, je to tvoje.” Tak uvidíme. Ani bych se nedivil, kdyby s nimi opravdu napsal song. Ten chlap se prostě nezastaví, čím je starší, tím víc přidává na tempu. Prostě miluje muziku víc než cokoliv a k tomu nemám nic než respekt. To by mi teprve dalo finanční svobodu, kdyby mi Elton John dal zásluhy za song.

A co vás nyní čeká, jaké jsou další plány pro Yard Act?

Jay: Za pár dní budeme mít první volno v letošním roce, asi dva týdny. A potom jsme zase zaneprázdněni až do konce roku. Celé léto festivaly, na podzim zpět do Ameriky a pak nás čeká doposud největší headline tour doma v Británii.

James: A mezitím musíme ještě napsat druhé album.

Máte toho plno, takže nemůžeme zatím doufat ve vaši další show v Česku?

James: Naopak, to určitě můžete! Přece jenom jsme dnes tady, abychom zkusili místní vodu. Velice rád bych hrál v Praze na dalším turné po Evropě a jsem přesvědčený, že to příští rok stihneme. Pokud se teda budeme dnes líbit na festivalu.


Napište komentář

Václav Pilka
O Václav Pilka 270 Článků
Jsem absolvent literární tvorby a hudba je pro mě obrovská část života. Protože ale nikde nehraju, tak o ní alespoň píšu. Žánrově se skoro vůbec nevymezuju, takže mám rád třeba Enter Shikari, Architects, Charli XCX, Little Simz, Pussy Riot nebo The 1975. Vedu mimo jiné i portál o méně populárních interpretech justlisten.cz