Letošní ročník Rock for People přivezl do Hradce Králové nejen line-up plný světových ikon jako Muse nebo Slipknot, ale i celou řadu vycházejících hvězd současné hudební scény. Mezi nimi se objevila i čtyřiadvacetiletá americká zpěvačku UPSAHL, která se s námi po své tuzemské koncertní premiéře podělila o pocity z českého vystoupení i o něco málo ze svého tvůrčího procesu či zákulisí spolupráce s legendárním Mikem Shinodou.
Máš za sebou svou vůbec první show v tady Česku, jak sis užila zdejší publikum a fanoušky?
Upřímně, jelikož to měl být můj první český koncert, neměla jsem moc velká očekávání, bála jsem se, že v publiku bude sotva čtyři-pět fanoušků. Ale nakonec mě to úplně dostalo, bylo to neuvěřitelné! Nejenže na nás přišla spousta lidí, ale znali i naše songy, zpívali s námi.
Jak jsme ale mohli vidět, v porovnání s tvými studiovkami se tvé koncerty nesou v celkem tvrdém gardu, je to v podstatě rocková show. Je za tím nějaký záměr?
Díky za povšimnutí! Já sama jsem vyrůstala v hodně punk-rockovém prostředí, můj táta hrál v punkových kapelách a doteď mě tyhle mé hudební základy ovlivňují. I když jsou moje nahrávky spíš popového rázu, živé vystoupení i já sama vnímám především jako rockovou show.
Máš nějakou předkoncertní rutinu, kterou procházíš, aby ses na takový výkon připravila?
Snažím se (smích). Většinou nějaké kardio, pár cviků, ať se mi rozjede tep – jinak bych přišla na stage a z toho výbuchu nadšení nemohla dýchat. Občas mi pomůže i panák tequily. To je, když vyrůstáte v Phoenixu, jistota (smích).
Během koncertu jsi zmínila, že právě vychází nová nahrávka. Co sis pro fanoušky připravila?
Vydávám postupně mixtape s názvem The PHX Tapes, vždy po dvou skladbách – první část jsem vydala v květnu a teď vychází druhá, brzy bude třetí… A nakonec z toho uděláme jeden větší projekt.
The PHX Tapes jsou přitom koncipované jako kazetové nahrávky – dvě skladby, každá na jedné straně pomyslné kazety. V téhle době jde o dost neobvyklý koncept, jak jsi s tím celým přišla?
Když jsem se koncem tohohle roku vrátila z turné, podařilo se mi nashromáždit obrovskou spoustu napsaných písní. Chtěla bych je všechny vydat, najednou je toho ale moc. Napadlo mě tak je začít vydávat po dvou a s tím mi došlo, že to jde koncipovat právě jako kazetové nahrávky, které si pamatuju ještě z doby, kdy jsem jako dítě devadesátek vyrůstala.
Za mě je to zase vlastně takový návrat do dětství, takový to má mít vibe. I když to celé vzniklo vlastně jen na tom, že se mi sešlo přespříliš nápadů na písně.
Už prvnímu vydání The PHX Tapes se dostalo velkému úspěchu, na Spotify má nahrávka aktuálně už přes milion a půl přehrání. Tobě se ale obrovsky daří i obecně, dohromady již máš na Spotify přinejmenším několik stovek milionů přehrání. V čem si myslíš, že ten obrovský zájem fanoušků spočívá – zvlášť i to, jak mezi nimi tvá hudba rezonuje, jak moc se s ní identifikují?
S tím, jak se jakožto songwriter teprve vyvíjím, se snažím psát skladby tak, jak bych je sama chtěla slyšet jako fanoušek ostatních umělců. Každopádně, když je mi například hodně smutno, prostě se o tom snažím napsat co nejvíce autenticky a syrově s tím, že se tak určitě někdy cítil nebo cítí i někdo jiný. Nebo když se cítím sexy, tak třeba právě vydaný song WET WHITE TEE SHIRT, který je hodně agresivní, hodně sexuální, je toho výsledkem.
Psaním songů se tak snažím vyřešit hlavně svou potřebu toho, co chci slyšet, a s tím se snažím být co nejvíce autentická a odkrytá, jak to jen jde. To se potom asi na fanoušcích odráží.
Během koncertu jsi hrála na kytaru, na baskytaru, někde jsem četl, že hraješ i na piano. Jak tohle zapadá do tvého procesu psaní písní? Vezmeš si kytaru a napíšeš písničku?
Basu! Vezmu si basu, tu mám úplně nejraději. Nevím ani proč, tolik na ni ani neumím, ale často při psaní songů začnu nějakou basovou linkou. Občas je prvním krokem i piano, většinou ale začínám basou.
Kdo tě ve tvé tvorbě ovlivňuje? Bereš si inspiraci třeba z jiných žen, které se ve světě rokenrolu prosadily? Za připomenutí může mimochodem stát jeden verš z tvých textů, „Hannah raised me, Miley made me.“
Ten je super (smích). Nejvíce jsem vždy vzhlížela ke Gwen Stefani z No Doubt. Ona je pro mě osobně tou nejlepší kombinací punk-rocku a popové hudby, vyznačovala se hodně svým „agresivním“ přístupem a tím, že zkrátka dělala, co chtěla. Ona a Avril Lavigne mě hodně ovlivnily. Postupně jsem se pak dostala ale i třeba k Weezer a dalším jménům z téhle scény.
Ještě k ženám v hudebním průmyslu – všichni mluví o Billie Eilish. A není se čemu divit, i ona nebo třeba Ashnikko, která na Rock for People také vystupuje, dost pomohla umělkyním, jako jsem já, dál prorazit bez potřeby se profilovat do nějakého specifického žánru nebo škatulky.
ROZHOVOR Z RFP 2022: Yard Act: Snad se jako civilizace posuneme vpřed dřív, než zničíme planetu a poštveme se proti sobě navzájem
Před dvěma lety jsi spolupracovala na písni Happy Endings s Mikem Shinodou. Jaký to byl zážitek – pracovat společně s legendou ikonických Linkin Park?
Tu písničku jsme napsali během covidu, museli jsme to udělat přes Zoom, jinak to tehdy nešlo. Co je ale hlavní – i když jsem dobře věděla, kdo Mike Shinoda je, asi mi tou dobou ani pořádně nedocházelo, jak s jak obrovskou legendou mám tu čest. Uvědomila jsem si to, až když jsem řekla svému tátovi, že s Mikem Shinodou spolupracuji – ten mi to skoro ani nechtěl věřit!
Skrze Zoom jsme tu skladbu potom dopsali, napsali jsme ještě pár dalších… Jednoho dne se mi pak ozval, že by Happy Endings chtěl vydat a že sice zkoušeli různé další ženské vokály, ale nakonec se mu nejvíce líbilo původní demo se mnou. Myslela jsem si, že si ze mě střílí, ale nakonec se to právě doopravdy stalo a vydali jsme to.
Musím ještě říct, že Mike je pro mladé umělce obrovskou inspirací. Pomáhá spoustě z nich jako mentor a i já samotná jsem se toho během spolupráce s ním spoustu naučila. Myslím, že je jednou z mála ikon, které opravdu věnují obrovské úsilí podpoře mladých umělců.
Jak to s ním úplně původně začalo? Prostě ti jednoho dne zavolal Mike Shinoda?
Začalo to díky tomu, že jsem pracovala s producentem Petem Nappim, který s Mikem dělal na dalších věcech a navrhl mu, že bych se do jeho projektu mohla zapojit. Na to jsme dali dohromady Happy Endings. Byl skvělý.
Máš za sebou ale i spolupráci s řadou dalších umělců. Je někdo, s kým jsi ještě nepracovala a přála by sis, aby to jednou vyšlo?
Určitě, už dlouho si manifestuji spolupráci s Doja Cat! Strašně moc bych s ní jednou chtěla něco vymyslet…
Mám tu ještě jednu otázku. Když jsi po koncertech ve Spojených státech vyrazila na své první turné po Evropě, vypadalo to, že už tady máš vybudovanou obrovskou fanouškovskou základnu. Tvůj první koncert tady v ČR to také potvrdil, dorazila na něj spousta lidí. To přitom v historii nebývalo tolik zvykem, umělci se mnohdy po vybudování jména v jedné části světa museli jinde etablovat skoro od nuly. Dá se tahle změna podle tebe přičíst vlivu sociálních médií, nyní zejména TikToku?
Myslím si, že určitě. Na svém evropském turné, které proběhlo minulý rok, mi ale hodně pomohlo i to, že jsem dělala předkapelu pro Fletcher a získala si tím nové fanoušky. Každopádně si myslím, že je to přesně, jak říkáš – s TikTokem a dalšími médii je teď celý svět v podstatě na dosah ruky a zvláště během covidu reálně ani nebyla jiná možnost, jak se prezentovat.
Právě tehdy se na TikToku z jedné mé skladby stal menší virál a doteď se stává, že někde hraji a spousta lidí, která mě vůbec nezná, pozná alespoň tu skladbu. Jsem za existenci TikToku a internetu obecně vděčná, opravdu jsem se bála, že na můj set na Rock for People přijde sotva pár lidí – a nakonec se jich sešlo tolik!
Náš čas je u konce, mockrát díky a spoustu dalších úspěchů!
To šlo hladce! Já děkuju!
