Hot Milk: V srdci jsme stále kapela z pracující třídy. Duši Manchesteru vkládáme do rockové muziky

Hot Milk - Rock for People 2022 | Foto: Čestmír Jíra, Fakker

Hot Milk na Rock for People 2022 otestovali mezi prvními atmosféru hradeckého festivalu a odměnou jim byla nadšená fanouškovská odezva. Chvilku poté jsme si s dvojicí Han Mee a Jim Shaw promluvili například o návratu ke koncertování po covidu nebo o tom, co pro ně znamená vytváření komunity mezi jejich posluchači.

Jste poprvé na Rock for People, jak se vám líbí zdejší atmosféra?

Han: Je to tady super a mimochodem je zajímavý i výběr lokace, právě sedíme doslova na ranveji, že jo? Je to hlavně pořádný rozdíl oproti koncertu, který jsme před třemi lety hráli v Praze s You Me At Six. Tehdy jsme byli ještě kapela v úplných začátcích a ani jsme toho neměli moc vydaného. Návrat na pódia od té doby je pro nás dost odlišný.

Report (2019): You Me At Six přivezli do Futura obrovskou energii a oznámili účast na letošním Rock for People

Váš pražský koncert si pamatuju. Od té doby jste ušli dlouhou cestu co se týče živých představení, přitom jste moc možností ke koncertování neměli…

Han: Je to pro nás teď opravdu jiné, pandemie nám dala spoustu nevyžádaného času k přemýšlení o tom, kam chceme s naší tvorbou směřovat. Proto pak i ty shows působí silněji, mnohem víc přemýšlíme, co při koncertu budeme dělat nebo co funguje.

Jim: Ten koncert v Praze mi přijde hrozně dávno. Show byla fajn, ale prostě mám pocit, jako by to byl tehdy úplně jiný život.

Čtěte také: Enter Shikari nebo Strange Bones: Jaké kapely se na Rock for People zasloužily o pozornost?

Jaké máte pocity z dnešní show na Rock for People?

Han: Věřím, že se vydařila skvěle, mám radost, že jsem to zvládla. Jsem totiž zvyklá hrát později večer a vystupovat takhle brzo mi pozmění rutinu. Dnes jsem třeba nic nejedla, neměla jsem ani snídani. Když přijde na dodržování nějakého rozumného jídelního řádu, tak jsem hrozná, dnes při koncertě jsem s tím trochu bojovala. Nevadilo by mi to tolik, ale vím, že nenajezená se ke konci setu cítím malátně, protože nemám dostatek energie. A když mi začne docházet, tak jde dolů i energie publika, je to všechno propojené.

Dokud tomu dávám všechno já, tak i lidi pod pódiem, takže jsem se pokoušela udržet v zóně” co nejdéle. Ale velkou zásluhu musím připsat fanouškům, byli úžasní a nedovolili mi zpomalit. Musela jsem se opravdu snažit, protože doma v šuplíku na prádlo mám schovanou českou vlajkou, kterou mi někdo poslal, takže mi to připomíná, že jsem tady vítaná a nemůžu vystoupení přece ani trochu odbýt. (smích)

Hot Milk – Rock for People 2022, Foto: Čestmír Jíra, Fakker
Máte teď na kontě dva nové singly Teenage Runaways a Bad Influence. Jak vás zatím při živých vystoupeních baví?

Han: Popravdě ani nevím, jestli jsem nad Bad Influence přemýšlela dřív, jak asi bude znít naživo, ale nakonec se z ní stala jedna z mých nejoblíbenějších součástí setu.

Jim: Teenage Runaways je venku teprve chvíli, ale taky už má slušnou odezvu.

Han: Jo, fanoušci se do ní sotva začali zaposlouchávat a už ji i tady zpívali a pařili na ni. Takže si myslím, že jakmile se víc zažije, půjde o perfektní koncertní píseň. Až se vrátíme k headlinování vlastních shows, tak s Teenage Runaways určitě při vystoupeních něco zajímavého provedeme.

Rozhovor: Wargasm: V našich posluchačích vidíme sami sebe, přitahujeme divné a různorodé publikum

Nové singly jsou na téma rebelství. Jste i mimo muziku špatným” vlivem na konvenční společnost?

Han: Určitě, odjakživa nevyhovuji tradičním představám o tom, jak bych se měla chovat. Bohužel. Teda bohužel hlavně pro mé rodiče.

Jim: Je to pro nás oba přirozené, nespadáme zrovna do škatulek nějakých zajetých společenských rolí, jestli se tomu tak dá říkat. Úplně na nás nefungují řeči, kým máme být a jak žít.

Han: Ani nejsem dobrá v dělání toho, co se mi řekne. Přijde mi to nudné a často je navíc to, čím se máme společensky řídit a jací být, jednoduše špatně. Mám vlastní morální kompas a snažím se dělat, co považuji za správné a ohleduplné vůči lidem, a tím je samozřejmě v dnešním světě často opovrhováno. To ale neznamená, že je s námi něco špatně, spíš že je něco špatně právě se společností, která si neváží empatie a respektu k ostatním. Navíc zajeté společenské konvence, tradiční” společnost, nebo jakkoliv tomu chceš říkat, je často jen určitý typ nadutosti nebo tvrdohlavosti. Lpění na vlastních omezených představách o světě a nakazovat nám, kým být, jak vypadat, koho milovat, protože tak to přece vždycky bylo. A pak se tihle lidi diví, proč máme problém a bouříme se. A co víc, tohle bouření” přitom znamená jen to, že mladí chtějí být sami sebou, bavit se a milovat se navzájem, což je pro někoho asi šílená představa.

V obou singlech je ale také motivem určité sebepohrdání. Je to něco, s čím se sama hodně potýkáš?

Han: Trochu ano. Lituju se hodně, Jime?

Jim: Čas od času.

Han: Často třeba uvažuju o tom, co nejhoršího se může v jakékoliv situaci stát, co se může pokazit – co já můžu pokazit. Myslím, že to dělá hodně lidí, navozuje ti to falešný pocit, že pak nebudeš překvapený nebo zklamaný, když se to vyplní, takže se předem dobrovolně srážíš k zemi, a pak se viníš, že jsi k ničemu. Snažím se být lepší, ale moje nálady jsou jako na houpačce, takže se to v textech občas odrazí.

Singly jsou z vašeho nadcházejícího EP, které vyjde v srpnu, co od nahrávky můžeme tematicky ještě čekat?

Han: Řekla bych, že je to skoro až konceptuální EP, které jsme navíc napsali rychle a neplánovaně. Ponese název The King and Queen of Gasoline a je o určitém bodě v našich životech – Jimově a mém – kdy jsme žili dost nebezpečně a málem jsme se zničili. A stačilo málo, aby se nám to podařilo, stačilo zažehnout malý plamínek, abychom shořeli. Proto ten název, král a královna z benzínu. Tematicky se s tím většina songů potýká. Děláme, co můžeme, abychom zvládli pokračovat, abychom si stále dál uměli užívat život a přitom se v něm neutopili. Ale najde se tam třeba i skladba o nešťastné lásce, o klukovi, který mě odkopl na plese. Začala jsem ji psát, když mi bylo šestnáct a dokončila ji až nedávno s Jimem. Asi všechny písně mají ale určitý fuck you” nádech. Jako celek z nahrávky vyplývá jasná myšlenka – jsme hrdí na to, kým jsme a budeme žít dle svého, což může být občas šílené, ale to dělá život vzrušujícím.

Rozhovor: Boston Manor: Nejsme politická kapela, ale svět a lidi v něm nám nejsou ukradení

Hudebně se očividně nechcete svazovat žánrovými mantinely. Jak přicházíte s nápady na zvukovou stránku vaší tvorby?

Jim: Posloucháme extrémně široký žánrový rozsah kapel a jsme fanoušci všemožných druhů umění, baví nás se v něm nechat inspirovat, ať už jde hudbu, filmy, malby. Umění obecně je nekonečná studnice inspirace a rádi zkoušíme zachytit pocity z toho, co nás zaujalo. Každý den je trochu jiná chuť, a tím pádem jiný proces, jak to zkoušet. Jsme docela chaotičtí a postup skládání je pokaždé jiný – někdy začneme s textem, protože máme dobrý nápad, někdy dáme dohromady skvělý riff, tak okolo něj tvoříme song, někdy jsou to bicí a necháme se vést rytmem apod. Řekl bych, že zvuk se neustále vyvíjí, teda řekl bych to i obecně o hudbě, o ostatních umělcích, jde o přirozený proces. Ale myslím, že naše spontánnost a neklid” tomu vývoji pomáhá.

Han: Žánrově nikdy vlastně úplně nevíme, kde nakonec s každým songem skončíme.

Jim: Pomáhá to udržet tvůrčí proces svěží a zajímavý. Nikdy nechceme napsat stejný song dvakrát jen proto, že napoprvé zafungoval.

Hrála v tom vývojovém procesu roli i pandemie? Nebyli jste totiž kapela moc dlouho před covidem.

Han: Hráli jsme spolu v podstatě jen rok před pandemií, doslova jsme byli déle skupinou za covidu než za normálního stavu. Jsme tak trochu produktem pandemie. Určitě to hrálo roli, protože jsme se neučili tvořit jako obvyklá kapela, ale zavření doma s dotěrnými myšlenkami, jestli vůbec něco skládat, když budeme hrát naživo až kdo ví kdy.

Jim: Bylo to pro nás hrozně těžké. Tvorba vždy vzniká ze zkušeností, vjemů, zážitků, ať už tvých, nebo cizích. Ale nikdo nic nezažíval, každý byl uvězněný na místě, doslova i obrazně. To je náročné překonávat. Je to tvůrčí poušť, bez možnosti nalézt cokoliv, co by tě pohánělo, co by dávalo smysl.

Fotoreport: Rock for People 2022 odpálili Biffy Clyro, Idles a Slowthai

Měli jste proto chuť to s kapelou vzdát úplně?

Jim: Několikrát, asi to nikdy nebylo myšleno úplně vážně, spíš z frustrace prostě nevíš, jak dál. Bylo to trápení.

Han: Rozhodně byly dny, kdy jsme si řekli, že už to nezvládáme a nechceme pokračovat. Ale já měla i obrácené dny. Jak jsem říkala, moje nálady jsou jako na houpačce, někdy jsem byla fakt přesvědčená, že na to všechno seru a končím, pak jsem si zas řekla, že ne, já se vlastně chci víc snažit. A vždy je to extrém, na jedné straně křičím, jak nic nemá smysl, o chvilku později se manicky řítím do čehokoliv.

To zní jako klasická hraniční osobnost.

Han: Mám BPD (hraniční porucha osobnosti, pozn. red.), takže ano, se mnou je to buď všechno, nebo nic. Buď musím zvládnout udělat a složit každou věc, kterou jsem kdy chtěla, nebo je všechno k ničemu a nebudu dělat nic. A když jsem na dně, tak je se mnou těžké pracovat, což byly občas krizové momenty pro kapelu v průběhu covidu. Ale když mám zase energii, najednou přijdu s nápadem a prostě ho musíme zpracovat okamžitě, jinak nedám pokoj. Je to vyčerpávající, nejen pro mě, ale i pro ostatní. Často za vše mluvil Jimův výraz prosím, odveďte ji ode mě“.

Kdysi jste zmiňovali, že je pro vás důležité vytváření otevřené a inkluzivní komunity mezi vašimi fanoušky. Co si pod tím vytvářením komunity představujete?

Han: Pro mě to znamená, že chci vytvářet prostor, kde se lidi nebudou bát projevit své já. Kde budou fanoušci vědět, že je to bezpečné místo. Někdo si třeba může říct, že jde na koncert Hot Milk a vždy chtěl zkusit drag – ideální příležitost, protože právě tady je dostatečně otevřená atmosféra. Kdo přijde na náš koncert, tak se nejde jen dívat, jak hrajeme, jde být součástí určité komunity, která ho nebude soudit a naopak se může bez zábran bavit, nemusí se skrývat a lidi jej přijmou. Teprve to nám umožňuje být sami sebou.

Nechci použít slovo kult, (smích) ale nikdy by nemělo jít jen o samotnou show, svět se nás snaží rozdělovat, tak my se zase snažíme sjednocovat. Když jsem vyrůstala, chodila jsem na určité typy koncertů, kde byli lidé otevření, a to mi hrozně pomohlo být člověkem, jakým jsem si přála. Chci, aby tenhle pocit naši fanoušci zažívali, vlastně to chci splatit za ty roky, kdy jsem takové komunity opravdu potřebovala. Miluju divné a bláznivé lidi a přeji si přijít na show, podívat se do davu a vidět tu sebranku podivínů. Hudba má sílu tě uvolnit a nechat věci plavat, tak se na chvíli nestarej, jak budeš vypadat nebo působit a aspoň chvilku buď sám sebou. Pamatuji si, jak jsem chodila na rave akce a často se mi v kombinaci s drogami podařilo zbavit emoční zátěže. Pokud se mi něco takového podaří na rockové show, tak myslím, že dělám svoji práci dobře.

Fotoreport: Druhý den na Rock for People 2022 s Royal Blood a Enter Shikari

Jste z Manchesteru, který má dlouhou hudební historii, tam takové komunity asi opravdu žijí.

Han: Jasně, tradičně tam najdeš plno indie muziky nebo tanečních akcí, což miluju. Ale žije to tam i rockovým způsobem. Manchester je prostě úžasný.

Ovlivňuje teda nějak Manchester tvorbu Hot Milk?

Han: Upřímně, je téměř nemožné se tím nenechat ovlivnit. Žiji v centru a kulturní duch je tam obrovský, i většina mých kamarádů pracuje v barech a na různých kulturních místech. Manchester je skutečně unikátní a kdo tam žije, tak moc dobře ví, že si ho vozíš všude s sebou. Kultura pracující třídy je nedílnou součástí města, a přestože je duše města spojena často s jinými žánry, my ji vkládáme do rockové muziky. Protože v srdci jsme pořád kapela z pracující třídy – můj otec je stavař, moji prarodiče dělali v továrně a vyráběli projektily – nejsem z žádné bohaté rodiny ani z Hollywoodu. Svým způsobem tak s každým koncertem vozíme kousek Manchesteru s sebou.

Ještě než se rozloučíme, plánujete vyrazit dnes na Rock for People na nějakou show?

Han: Určitě něco stihneme. Alespoň Biffy Clyro, asi Idles a možná Wolf Alice. Dnes je den, kdy se můžeme opít, takže bude záležet na míře alkoholu. Zítra máme před sebou dlouhou cestu a pak nabitý program několika festivalů, tak si dneska musíme užít trochu volna.


Napište komentář

Václav Pilka
O Václav Pilka 268 Článků
Jsem absolvent literární tvorby a hudba je pro mě obrovská část života. Protože ale nikde nehraju, tak o ní alespoň píšu. Žánrově se skoro vůbec nevymezuju, takže mám rád třeba Enter Shikari, Architects, Charli XCX, Little Simz, Pussy Riot nebo The 1975. Vedu mimo jiné i portál o méně populárních interpretech justlisten.cz