Punkové duo Milkie Way a Sam Matlock z Velké Británie s úderným názvem Wargasm se i přes svou krátkou kariéru rychle dere na vrchol hudební scény a letošní Rock for People to jen potvrdil. Chvíli před jejich show jsme si s nimi povídali o novém singlu, Tarantinovi a filmech, ale prozradili taky, že chystají první studiovou desku.
Právě jste dorazili, že? Takže jste zatím neměli možnost poznat místní festivalovou atmosféru…
Milkie: Přesně tak, zatím se sotva rozkoukáváme.
Sam: Já už to tady trochu znám, před lety jsem tady jednou hrál.
Čtěte také: Enter Shikari nebo Strange Bones: Jaké kapely se na Rock for People zasloužily o pozornost?
No jasně, s Dead! (kapela, ve které hrál Sam na kytaru, ukončila činnost v roce 2018, pozn. red.), to už je tak pět let!
Sam: Snad i víc, bylo to tehdy super. Hráli jsme snad ve dvě ráno a poblíž naší stage byl bazén.
Milkie: Jo, vlastně jsi mi říkal, že tady bude bazén.
Letos se jim, myslím, do areálu nevešel.
Sam: Škoda, ale jo, pamatuji si to, byla tady fakt zábava.
Počítám, že bude i letos, na rozdíl od Dead! teď budete hrát na druhém největším pódiu. Jaký je to rozdíl, střídat velké stage průběžně s menšími punkovými shows?
Milkie: Pořádný, hráli jsme teď na největším pódiu na Download Festivalu a den na to jsme hráli v klubu, kde byl strop doslova půl metru nad našimi hlavami.
Sam: Bylo to hrozné, ale v dobrém slova smyslu. (smích)
Milkie: Na jednu stranu to byl stejně dobrý pocit a stejná zábava jako na největším festivalovém pódiu, ale na druhou stranu si myslím, že jsme kapela, která opravdu těží z větší stage. Už jen kvůli elektronice a většímu sound systému.
Sam: Trávíme totiž spoustu času nad tím, abychom dali dohromady kdejaké menší zvukové efekty správně ve studiu a ty se díky elektronice na velkém pódiu projeví mnohem víc. Kytary a vokály se v tom pak líp odráží. Ale v malém klubu se špatným a malým PA systémem se to tolik neprojeví. Je sice fajn zažít ty punkové momenty, ale zvukově…
Milkie: Jo, energie a atmosféra je vždy skvělá, ale zvuk nezní tak, jak má.
Sam: Je to dobrý pocit, když pak na velkém pódiu slyšíš hudbu tak, jak chceme aby byla. Tady je stage velká, na druhou stranu – nehrajeme zároveň proti nějaké jiné a větší?
Tou dobou budou hrát na největším pódiu na druhé straně areálu Royal Blood.
Milkie: Uf, no já strach nemám, ale oni by měli mít. Budeme je muset přeřvat!
Navíc jste vypustili nový singl D.R.I.L.D.O., ten tuhle velkou stage asi taky slušně rozparádí. Jak jste s ním při festivalových živácích spokojeni?
Milkie: D.R.I.L.D.O. mám hodně ráda! Líbí se mi, že se nám podařilo zkombinovat kytarové pasáže s eurodance popovými bicími, takže naživo to za mě funguje naprosto skvěle. A navíc to zní trochu jako vnitřek mojí hlavy.
Sam: Obecně je to zajímavý song, protože až do téhle chvíle jsem to byl obvykle já, kdo tak nějak naváděl celý proces skládání a produkce, ale s tímhle singlem vznikl mnohem větší prostor pro Milkie. Vždy je to samozřejmě o spolupráci, ale zrovna pod tímhle songem je podepsaná hlavně ona. Tohle mám na naší kolaboraci hrozně rád. Když máš dva kreativní lidi, tak je super se v tom vedení prostřídat, nechat jednoho prosadit svou vizi a druhého k tomu dodat další věci a hledat, co z toho vyleze. Naživo si D.R.I.L.D.O. strašně užívám.
Znovu se s touhle novinkou ukázalo, že máte docela jedinečný styl zvuku, jak se rodil nápad na zvuk singlu D.R.I.L.D.O.?
Milkie: Myslím, že díky hádce?
Sam: Jo, tak trochu, hádali jsme se, jaký song bude otevírat album, které chceme dát dohromady. A já chtěl určitý typ tracku pro tuhle úlohu.
Milkie: A samozřejmě jsme přišli s něčím úplně, ale úplně jiným.
Sam: Jo, přesně. Měli jsme hrozně dobrou basovou pasáž jako základ, ale styl produkce Milkie je pak takový jako „potřebuje to trochu tohohle, trochu tohohle, potřebuje to drop, potřebuje to kytarové sólo” a já tam byl od toho, abych jí to všechno dodal. Tak jsem přišel s riffem trochu ve stylu Megadeath a tou dobou jsme se začali dost odpoutávat od původní představy, jakou jsem měl o úvodu k nahrávce já.
Milkie: A zapomínáš říct, že jsme původně chtěli, aby to znělo trochu jako Blood Rave. Dívali jsme se na film Blade a na začátku hraje song Blood Rave, tak jsem chtěla napsat píseň, která by taky mohla být takovým intrem.
Sam: Pravda, ale pak si to našlo přirozenou cestu do podoby, v jaké D.R.I.L.D.O skončilo nahrané. Z mojí strany hrálo velkou roli, že tou dobou pomalu končil lockdown, ale každý se pořád cítil dost špatně a nikdo z nás ani vlastně nevěděl proč. A nakonec právě o zachycení té atmosféry song vlastně vznikl, že se prostě občas cítíš na hovno, přestože k tomu není logický důvod, a tak je mnohem hezčí být v mosh pitu. Na koncertech a fesťácích se můžeš částečně odpoutat od reality, dostane se ti aspoň chvíle klidu od bytí sebou v tomhle světě, než se do všech těch sraček musíš zase ponořit.
Co se týče vašeho zvuku, přilákává žánrově docela různorodé posluchače, začínáte být populární v anarcho-punkových fanouškovských komunitách, zároveň mezi staršími fanoušky nu-metalu, ale i klasickými metalheads. Jak si to vysvětlujete, čekali jste to?
Milkie: Asi jsem to nečekala, ale spíš proto, že jsem dřív až tolik nepřemýšlela nad tím, kdo by poslouchal naši hudbu. Prostě jsem jen doufala, že dosáhne do různých hudebních koutů, co se týče žánru. A to se očividně daří. Naše shows jsou kvůli tomu občas kurevsky divné. (smích) Přijdeš někam do sklepa a máš tam všechny, mladé queer punkery, fangirls, staré metalheads, pak třicátníky s tričkama Every time I Die…
Sam: Říkáš divné, ale svým způsobem to dává smysl. Moje oblíbená věc na publiku je, že když se na ně podívám, tak se v nich vidím. Možná nejsem padesátník, co viděl první tour Iron Maiden, ale stejně se cítím stejně jako oni, když na ně jdu. Jsme divní a různorodí a publikum to potvrzuje, obzvlášť co se týče mladých fanoušků. Když se na ně dívám, tak si kolikrát říkám, sakra, přál bych si být takhle cool, když jsem byl v jejich věku. Nosil jsem tak maximálně upnuté džíny a černé triko a myslel jsem si, že jsem emo James Dean, přitom jsem vypadal jak kokot. A tihle mladí vypadají cool a vidíš v nich část toho, co chceš sám ztělesňovat. Fakt mě děsně baví tahle naše posluchačská základna. Štvou mě debilní kapely, co říkají, jak milují svoje publikum, přitom víš, že bys ty lidi nechtěl potkat a posedět s nima, ale když se dívám na naše fanoušky pod pódiem, tak si říkám, že to jsou lidi, se kterými si chci dát pivo, se kterými se chci bavit a relaxovat třeba po show.
Fotoreport: Druhý den na Rock for People 2022 s Royal Blood a Enter Shikari
Zajímala by mě ještě jedna maličkost k vašemu zvuku. Pamatuju si, Milkie, že jsi hodně postovala na sítě o tom, jak tě zasáhla smrt SOPHIE (britská hudební producentka, pozn. red.) a její styl byl samozřejmě hodně unikátní a průkopnický. Myslíš, že ovlivnila nějak i tebe při tvorbě muziky Wargasm?
Milkie: Velice živě si pamatuju, kdy jsem poprvé slyšela Sophie. Jeden kámoš mého tehdejšího ex-přítele byl dj a jednou nám ji pustil, to bylo snad v roce 2016 a já jsem absolutně nechápala, co to má být. Nikdy v životě jsem nic takového neslyšela a když pak vydala album, věděla jsem, že změní hudební scénu. Věc se má tak, že Sophie vyprodukovala tolik oblíbených popových songů pro lidi, kteří většinou ani neví, že jde o její práci. Ať je to Calvin Harris, Lady Gaga, Madonna, Katy Perry, Charli XCX apod., tolik slavných umělců, ovlivnila scénu prostě způsobem, jaký se pravděpodobně nebude opakovat po nějakou dobu. Kdo poslouchá populární muziku, tak ho to nějakým způsobem ovlivnit muselo, na mě to určitě vliv mělo i na moji tvorbu, snažit se dělat věci trochu netradičně.
Přitom třeba Vrom Vroom od Charli XCX nebyl původně ani oblíbený track a pak získal tak obrovský ohlas…
Milkie: Přesně, pro lidi to byl nejdřív příliš divný zvuk a spousta ho nenáviděla, ale pak během pár měsíců hrál všude a vznikl najednou ohromný hit.
Sam: Ten riff na začátku tracku je mimochodem doslova metalový riff, energie je úplně stejná. Čerstvé pojetí a jiné komponenty, ale když se zaposloucháš, tak je to slyšet. Vždy mě hrozně baví, že všechny možné aspekty hudby můžou takhle existovat společně.
Zmínili jste v souvislosti s novým singlem i album, dočkáme se tedy plnohodnotné desky?
Milkie: Jo, budeme vydávat naše první EP s názvem Explicit: The Mixxxtape asi někdy před koncem léta a album se budeme snažit tlačit k začátku příštího roku. To EP je tak trochu spojení mezi singly, které jsme dříve vydávali, a nadcházející deskou.
Sam: Za dva týdny vyjde nový song a dnes ho máme nachystaný v setu. Máme tam teda i něco dalšího nevydaného, co se možná neobjeví ani na EP, ani na desce, občas jen rádi něco hrajeme a zkoumáme, jak to funguje.
Milkie: Rádi tyhle věci zkoušíme naživo.
Sam: Ne, je to proto, že jsme rádi otravní. Pak nám někdo řekne „hele to je super song, kdy vyjde“, no a že se tak blbě ptá, tak ho na truc nevydáme, že jo. Dává mi to smysl.
Kam bude album směřovat z hlediska textů a jejich témat?
Sam: Trochu experimentujeme s fikcí, fikčními příběhy a tak, protože když píšu – a možná se to děje každému – mám pocit, že občas padám do sebelítosti a sebepohrdání, což se může v textech pak snadno ohrát a začnou být nudné, takže je pro mě asi lepší se někdy odtrhnout od vlastní reality. Ale i to se tam samozřejmě objevuje, protože přece jen byla těžká doba, a pořád je, jen zase jinak, a tak je normální, že se člověk probudí a nemůže se na sebe ani podívat do zrcadla. Ale jak říkám, i Milkie chtěla zamířit spíš k fikci v textech, vložit do nich nějaké zajímavé a vtipné situace.
Milkie: Už mě nudilo psát o našich osobních zkušenostech a chtěla jsem si radši vymýšlet příběhy.
Sam: Podle mě je to super už jen z důvodu, že až do samotné desky nevyjde asi jediný song, kde jsme se pokusili o něco fiktivního. Samozřejmě se v textech občas objevují fiktivní analogie, různé odkazy a někdy jsou témata trochu přikrášlená a přehnaná, ale tohle bude poprvé, kdy se skutečně pouštíme do vymýšlení nových příběhů. Uvidíme, jak velká část desky to nakonec bude.
Co se týče vymýšlení příběhů, tak v tom si, zdá se, libujete i při vytváření vašich občas dost divných videoklipů, že?
Milkie: Rozhodně! Milujeme filmy a bereme si z nich plno inspirace, ať už jde o hudební stránku, nebo vizuální. Často nás tím pádem něco zaujme, a pak jen přidáme vlastní příchuť. Klip Salma Hayek je třeba v podstatě pocta filmu Od Soumraku do úsvitu od Tarantina.
Sam: Když už máme název písně Salma Hayek, tak dávalo smysl tomu přizpůsobit videoklip. A spojili jsme to s námětem tracku… víš, jak vždycky rappeři říkají, jak mají plno prachů a holek, tak vznikl nápad na tenhle song, ve stylu „okay a co kdybychom my měli plno prachů a holek”. (smích) A tím jsme se dostali k osobnostem Salmě Hayek a Jamesu Deanovi, že bychom chtěli ztělesňovat, co v nich vidíme, přestože nikdy nebudeme jako oni, ani kdybychom měli peníze a slávu. A inspirace z filmu Od Soumraku do úsvitu a té slavné scény v baru s hadem k tomu pak perfektně pasovala.
Milkie: Nejvíc peněz vlastně padlo na plno umělé krve. Ale já hlavně věděla, že do toho klipu potřebuju hada.
Sam: D.R.I.L.D.O. byla zase pak taková myšlenka my versus oni. Občas do toho chci dostat i nějaké takové poselství, v tomhle klipu konkrétně policie vrazí dovnitř do klubu. Ale my řekneme ne, ne dnes, všichni lidé v klubu vás prostě zabijou, když na nás uděláte zátah. Protože věřím, že když se lidi, obyčejní lidi, postaví proti moci, tak začnou vyhrávat. A jednou takový den přijde. Taková malá nenápadná poslání tomu někdy rád přidám.
Fotoreport: Vrchol Rock for People 2022 se SUM 41, Weezer a Green Day
Co se týče tebe, Milkie, v čele kapel z heavy muziky není v tomhle byznysu moc žen. Je to něco, kvůli čemu vnímáš na sebe tlak?
Milkie: Tlak určitě cítím, bezpochyby mi od toho tlaku ale pomáhá plno nekompromisně úžasných ženských v heavy muzice, co mě posunují dál. Možná člověk musí trochu hledat, ale zejména teď je na vzestupu hned několik skvělých žen. Perfektním příkladem je Courtney z kapely Spiritbox, ale třeba jedna z našich oblíbených kapel je Arch Enemy.
Sam: Cassyette je taky skvělá, ta u vás na festivalu hraje zítra. Mrzí mě, že ji nestihneme, je to kamarádka a koncerty má vždy super. I tak si ale myslím, že je tady prostor pro mnohem víc žen.
Milkie: To určitě, ale minimálně jsem ráda, že se věci mění k lepšímu a vidíme víc žen v téhle hudební sféře. Na druhou stranu nás pořád čeká plno práce, protože třeba na Download Festivalu jsem byla na hlavním pódiu letos jediná žena.
A jen poslední otázka, co byste teď dělali, kdybyste nezaložili Wargasm?
Sam: Politicky motivované násilí.
To nemůžeš dělat s kapelou?
Sam: Třeba jo, primárně bych kvůli tomu přesídlil do Japonska nebo Ameriky. Ale tam už by mě asi dávno zastřelili.
Milkie: Ale bylo by to záživnější, než co bych asi dělala já v rámci modelingu. Ten začne brzo nudit, pořád jen mluvení s otravnými modely a manažery.
A nějakou vlastní značku bys založit nechtěla?
Milkie: Chtěla, a jak! Jednoho dne, až na to bude čas.
