Ve čtvrtek 26. června se po více než 10 letech vrátila do Prahy americká indie-popová sebranka Foster the People. Svůj koncert odehrála v SaSaZu a diváctvu nabídla průřez celou svojí tvorbou. Milovníci indie si užívali hodinu a půl dlouhou show plnými doušky, a to i bez ohledu na to, že se pražský klub proměnil v jednu velkou saunu.
Celý večer odstartovala australská písničkářka Gordi, která v Praze vystoupila vůbec poprvé. Za to si také vysloužila potlesk, ale jinak se zdálo, že na ni publikum příliš nereaguje. Sál se teprve začínal plnit, spousta lidí si povídala a ve chvílích, kdy Gordi promlouvala k přítomným, byl její mikrofon tak potichu, že ho bez problémů přehlušil hluk štěbetajících. Škoda.
Když Gordi pár minut před půl devátou uzavřela svůj set, SaSaZu již bylo plné zhruba ze tří čtvrtin. A tak to také zůstalo. Praha totiž jako by se ve čtvrtek večer rozdělila na dva tábory – na fanoušky a fanynky indie, kteří zamířili do SaSaZu, a na milovníky a milovnice tvrdé hudby, kteří vyrazili do Letňan na rockové legendy AC/DC.
Čtěte také: AC/DC v Letňanech nezastavila ani průtrž mračen, hráli neúnavně až do morku kostí
Krátce po deváté večer pak zhasla světla a na stage za zvuků Feed Me z nejnovějšího alba Paradise State of Mind začala přicházet kapela v čele s Markem Fosterem. Ten, oděn do černého casual obleku a černých brýlí, působil z počátku velmi nonšalantně. Lost in Space odzpíval s lehkostí, vystřihl pár tanečků a skoro to vypadalo, jako by se teprve rozkoukával. Když pak přišla na řadu skladba Helena Beat ze 14 let starého alba Torches, mnohé se změnilo. Publikum začalo více reagovat, tančit, tleskat a ocenilo i to, že Mark popadl elektrickou kytaru.
Ostatně nástrojů během koncertu vystřídal hned několik. U Take Me Back jsme ho mohli vidět hrát na klávesy, pak zase usedl za pianem. Mark je prostě Muzikant s velkým M. Bohužel, podobnou pochvalu nemůžeme složit zvukaři, který měl čtvrteční večer na starost.
Například skladba Miss You, která ukončila první třetinu koncertu, byla tak přebasovaná, že nám z ní duní v hlavě ještě teď. Podobně tomu bylo i u Glitchzig nebo Lamb´s Wool a taky u přechodů, které kapela hrála mezi jednotlivými skladbami. Tohle se moc nepovedlo.
Čtěte také: The Hara se vrátí do Česka, a to hned dvakrát
Druhá polovina koncertu nás přiměla přimhouřit oči a kapele to prominout. Přišla totiž řada na populární skladby Houdini nebo Call It What You Want, které roztančily snad celé SaSaZu. A to se okamžitě proměnilo v saunu, v níž snad nezůstalo suché jediné triko. Tento mood si pak publikum udrželo až do konce, což bylo skutečně obdivuhodné. Co ale musíme říct, že na starší skladby z alb Torches, Supermodel nebo Sacred Hearts Club přítomní, včetně nás, reagovali nejradostněji. Jsou to prostě hity našeho mládí.
Po sedmnácti odehraných skladbách kapela zmizela jako pára nad hrncem, ale všem bylo jasné, že se ještě vrátí. Nezazněly totiž ještě skladby Sit Next to Me a Pumped Up Kicks, a to by nám přeci kapela nemohla udělat. Mohutný potlesk trvající pár minut, skandování a Foster the People byli zpět.
Ještě, než se pustili do přídavku, Mark Foster poprvé více promluvil k publiku. Poděkoval za to, že všichni přišli a že je hezké, že se i v těžkých časech dokážou semknout a užít si společně koncert. „Život má být o radostech, ne o strachu. Když se sejdou lidé se stejným duchem, je na tom něco speciálního. A to je přesně to, co dělá muzika. Moc si vážíme toho, že jste tu a budeme se chtít brzy vrátit,“ řekl Mark před tím, než kapela zahrála první tóny Pumped Up Kicks, která celý večer uzavřela.
