Polští stoner metaloví Belzebong 23. listopadu 2025 odehráli v pražském klubu Modrá Vopice jeden z prvních koncertů své podzimní šňůry po Evropě, tedy bezmála stejně jako předloni. Čtyřčlenná a poměrně věhlasná kapela se na svůj koncert od pohledu těšila a vychutnala si každý tón soudržného hodinového setu. Místo činu jí připravila brněnská sludge metalová skupina Slať, s kterou se loučí výtečná zpěvačka. Dohromady šlo o skutečně vypečenou listopadovou neděli.
Legendami opředený klub Modrá Vopice se může zdát tak trochu zašitý v odlehlé části pražského Žižkova; příchozí obecenstvo tím spíše působilo oddaně a natěšeně. V osm večer svůj set poměrně sebejistě zahájila brněnská kapela Slať. Žánrově v rámci stoner metalu znatelně souzní s kolegy od Belzebong. Silný prvek sludge metalu je slyšet už v názvu, tím spíše pak samozřejmě v hutné hře baskytary a velmi důrazných bicích, které měly místy pádný důvod obávat se o své zdraví. Náladu znamenitě rozproudily časté přidrzlé a „přiblacklé“ pasáže. Kytarista budoval vysoké zvukové stěny a navnaděné publikum udivovala rovněž plynulá a hladká souhra mezi všemi třemi. Příslovečnou korunu pak celému projevu nasadila vokalistka jménem Kremace, která si se svou kapelou zazpívala na dlouhou dobu naposledy. Zdálo se, že o to víc rezonuje chemie mezi hudebníky, kteří si chtěli užít každou vteřinu hraní. Posluchači tuto energii nade vší pochybnost dobře vnímali.
Všemi očekávaný čtyřlístek hrající pod vlajkou Belzebong krátce po deváté hodině odpálil svůj set mohutnou a drásavou noiseovou explozí, z které řadě přítomných naskočila husí kůže a která stupňovala touhu po prvním podmanivém riffu. Muzikanti dobře věděli, po kterých svých kusech sáhnout, aby vytvořili napjatou a dynamickou atmosféru s absolutní soudržností od začátku do konce (dlužno ovšem podotknout, že to se týká vlastně celé jejich diskografie). Na koncertě byla velmi znát odlišnost skladeb od studiového provedení, a to ještě pádněji než roku 2023. Všichni čtyři dovedou naživo své nápady se záviděníhodným zápalem zas a znovu obměňovat a předvádět skutečnou lehkost a hravost. Oba kytaristi vypadali spolu s basákem i bubeníkem jako nedílné součásti živoucího organismu, který je svou silou schopný pohltit všechno kolem. Zároveň ovšem muzikantům ani jejich tvorbě nechybí sympatický ironický nadhled.
Přestože skladby zazněly o něco málo rychleji než na deskách, stále nešlo ani zdaleka o tempo, u něhož by si fanoušci strhali plíce nebo snad jiné části těla. Tím snáze se všem otevíraly rozlehlé psychedelické krajiny a napojení na říši snů. Ve stupňujícím se čarotvorném opojení líbezně se proplétajících zemitých motivů se mohly mnohým evokovat strašlivé bahenní obludy nořící se z bažin nebo, proč to neříci, i nesmrtelná láska – ať už v tradičním smyslu, nebo raději ke všem fascinujícím a nevysvětlitelným záhadám a tajemstvím. V případě Belzebong (potažmo celého subžánru) není ostudou přiznat, že mohou skladby znít poněkud zaměnitelně. Dohromady totiž tvoří líbezně repetitivní oceán kyselých not, ve kterém je vyslovené potěšení si zaplavat a snít o tom, že není kdy nutné vracet se zpátky na souš. Nebylo těžké přeslechnout zbrusu nový singl 420 Horsemen, který uvádí nadcházející řadovku The End Is High. Stoner metalová odnož sice bez překvapení neprobouzí kdovíjak masový zájem, její vyznavači se ovšem tím spíše zdají jako naprostí srdcaři, kteří dokáží ocenit každou další začarovanou notu. Nezbývá než se těšit, až se k nám kapela vrátí příště, a není nejmenšího důvodu, proč by se tak nemohlo stát opět v Modré Vopici.
