Pod pojmem rock’n’roll je málo jmen, které se na mysli vybaví s takovou rychlostí, jako právě legendární AC/DC. Průkopníci hard rocku z Austrálie duní a řinčí z pódií po celém světě již přes padesát let a u nás se v popředí s Brianem Johnsonem ukázali znovu po dlouhých 16 letech. Vyplatilo se čekaní?
Formace z australské Sydney, jejiž počátky sahají až do sedmdesátých let minulého století, je nezastavitelná. Se silným střídavým proudem stále zažehává stadióny a vyprodává koncerty po celém světě. Status legend je zkrátka nepopiratelný. V rámci svého Power Up Tour se po letech spekulací o konci, odchodech většiny aktivních členů a zdravotních komplikacích frontmana Briana Johnsona velikáni opět postavili před desítky tisíce fanoušků – s energií, která popírá věk.
Večer započali oblíbení The Pretty Reckless v popředí s divoženkou Taylor Momsen. Včerejší whiskey z hotelového baru nasáklý rock’n’roll s pachutí cigaret souzní se sonikou AC/DC tak moc, že si americkou čtveřici Australané vzali po úspěšném loňském turné na další světovou šňůru znovu. Není se čemu divit, Momsen se k inspiraci nesmrtelné hard rockové legendy hrdě hlásí a hlásila se i během jejich necelé odehrané hodinky, kdy se označila za velkou fanynku a součást nedočkavého davu.
Čtěte také: Premiéra The Pretty Reckless v ČR: Naplno prožitý rokenrol, ale bez přídavku
S líbivým chraplákem a kapelou zahráli hity jako Follow Me Down, Make Me Wanna Die nebo Heaven Knows. Kytarové sólíčka lákaly na připravující hlavní chod více než přesvědčivě. Ačkoliv znalost textů nebyla nejsilnější stránka přihlížejících v davu, vzájemné zalíbení se jistě dokonalo a The Pretty Reckless si tutově našli pár stovek nových příznivců, jejichž hudba jim doposud unikala.
Poslední český koncert AC/DC proběhl sice v roce 2016, avšak za mikrofon se tenkrát postavil Axl Rose z Guns N’ Roses ze zdravotních důvodu Johnsona. Johnson se stal oficiálním zpěvákem formace v roce 1980, až se sedmým studiovým albem Back in Black, po smrti původního zpěváka Bona Scotta, který v útlém věku zemřel na otravu alkoholem. V Letňanech jej doplnili kumpáni Angus Young na sólové kytaře, rytmický kytarista Stevie Young (vnuk zesnulého člena Malcolma Younga), bubeník Matt Laug a Chris Chaney na baskytaře.
Čtěte také: S Bobem Dylanem se v O2 universu zastavil čas. Pražskou sérii koncertů započal s grácií a bez pozlátka
Podobně jako dva týdny nazpět, kdy Letňany do posledního člověka očaroval americký zpěvák, a další z nestárnoucích hudebních hrdinů a ikon, Bruce Springsteen, i tento večer se nesl na vlně muziky ve své čiré podstatě. Bez nutnosti velkých efektů a tzn. technických odvaděčů pozornosti od vystupování a zpěvu. Jako tomu bylo za dávných časů – Angus Young, jediný zbylý původní zakládající člen, na své kytaře střídal jedno sólíčko za druhým a poskakoval, co mu síly stačily. Brian Johnson, jehož si můžete splést leda tak pouze s hercem Dannym Devito, zase nešetřil svým specifickým a rázným chraplákem, který pronikal letištěm jako kosa o srp. Je neuvěřitelné, jakou magii na pódiu spoluhráči dokážou stále ještě vykřesat. Neúnavně do toho bušili, zkrátka jako za mlada.
Legendární klasiky jako Back in Black, Demon Fire, Hells Bells zabraly první příčky setlistu a s naprostou nostalgií se na místě pělo, dovádělo i tančilo. Na pódiu i mimo něj. Ve druhé polovině zase nechyběly hymny Highway to Hell, High Voltage nebo You Shook Me All Night Long. Vybrané písně doplnily vizuály k ním dělané, avšak valná většina vystoupení trvajícího dvě hodiny a čtvrt mapovala na obrazovkách dění na pódiu a elektrizující napětí pulzující mezi nástroji a členy seskupení. Springsteenovi se minule podařilo přivolat déšť během písně Rainmaker, AC/CD si své blesky u Thunderstruck radši nechali, dešti se však nevyhnuli ani oni. Průtrž mračen ale přidala na atmosféře elektrizujícího vystoupení.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Nejočekávanější tahouni festivalu Brutal Assault 2025
Všechny ty předehry, sóla a dohry pak vyvrcholily s písní Let There Be Rock, kdy Angus napínal dav snad dvacetiminutovými nekončícími sóly až do plánovaného přídavku. To už slunce zapadlo a se setměním se nemohlo opomenout dynamitem čoudivé T.N.T. a rozlučkovou For Those About to Rock (We Salute You). Na pódiu s pomyslným odpočtem posledních minut bouchaly kanóny, potlesk se lnul na míle daleko a úplnou tečku inkoustovým perem na papír včerejšího vystoupení přiložil megalomanský ohňostroj oznamující konec.
Byli jsme svědky více než dvou hodin neúprosné show bez zbytečných keců a proslovů. Nelze odhadnout, zda a kdy se k nám AC/DC znovu vrátí, avšak to, co předvedla kapela, jejiž dva přední členové mají odžito přes šest desetiletí, bylo naprosto obdivuhodné a obzvlášť ke konci až ohromující. Ať ten rock’n’roll prostě je přesně takový, jaký je. Špinavý, bodající, lehce dramatický, ale pravý a neutichající.