Savages v pátek 28. února v Rock Café předvedly, že mediální humbuk kolem kapely je důvodný, a to v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Jako předkapelu dovezly australskou naději A Dead Forest Index a bylo to skvělý. Čtěte jak moc.
Vybavujete si takovou tu legendární TV reklamu na žluté ovoce z plantáží v Ekvádoru? Jestli jo, tak určitě víte, jaký je rozdíl mezi obyčejným banánem a Chicquitou. Je to sice otřepaná hláška, ale výstižná a univerzálně použitelná v jakékoli rovině, včetně té hudební. Na prknech Rock Café se včera před Savages objevili dva by oko hodně nezralí banáni, a to bráchové Adam a Sam Sherriovi, kteří společně vystupují alias A Dead Forest Index. Jeden brácha hubenější a neduživější než druhý dohromady působili jako dva řadoví středoškoláci, co si založili kapelu, která sice hraje věci o dvou akordech, jednom rytmu i tempu, ale má se jí to tolerovat, protože je hodně alternativní a temná. Zhruba takový jste mohli utrpět dojem, pokud jste se předem neobtěžovali přehrát si jejich debutové EP Antique. Jste-li však příznivci emotivního indie rocku, nutně jste se ho museli zbavit už po úvodním songu, který chlapcům stačil k tomu, abyste pochopili, že rozhodně nemáte tu čest s obyčejnými banány, ale s hodně šťavnatou odrůdou, která sice možná roste v Mrtvém Lese, ale dozrává na žhavém slunci Melbourne.
Vzhledem k tomu, že A Dead Forest Index jsou pouze dvoučlenný band, založený na modelu kytara & perkuse, mají z principu lehce omezené možnosti, jak zaujmout, a ve všem, co dělají, se musí snažit být stoprocentní. Každý přešlap by byl slyšet. Jejich minimalistická performance byla ale brilantní ve všech ohledech a znovu potvrdila platnost pravidla, že méně je někdy více (a taky, že předkapely se nemají podceňovat). Hlavní podíl na úspěšnosti jejich show měl zpívající brácha Adam, jehož dominantní vokály jsou elementárním prvkem produkce téhle začínající australské kapely. Naléhavost v hlase, s jakou odzpíval celý set, byla příjemně zneklidňující. Ani na chvíli se nestalo, že by neudržel tón, a za zhruba třicet minut stihl před zraky sálu prodělat zajímavou proměnu z mladého skautíka v kazatele temně melancholických melodií. Bubnující brácha Sam mu při tom zdatně sekundoval, bez jeho pronikavých bicí a tamburínek (místy evokující staré Velvety), by byl těžko výsledný efekt tak podmanivý.
Fotogalerie z koncertu
K vytvoření hutné atmosféry si A Dead Forst Index pomáhali důmyslným systémem gradace, založeném zejména na vrstvení vokálů s bohatým zastoupením loop efektů, zesilování a zeslabování volume (hlučnější pasáže jim slušely více) a v neposlední řadě také doprovodnými světelnými efekty, nebo spíš barevným kouřem, který je postupně zahalil až do neprostupné mlhy. Ačkoli reakce publika Rock Café byla (jak už to u předkapel bývá) poměrně zdrženlivá, premiéra A Dead Forest Index v Praze dopadla za jedna a setkala se s pozitivním ohlasem. Bylo by fajn brzy je tu přivítat znovu, klidně jako headlinery večera. Kluci na to mají.
Hlavní slovo v Rock Café včera patřilo britské kapele Savages. Vystoupení ostře sledované holčičí kapely vyvolávalo velká očekávání. Prahu na sebe navnadily vloni v létě, kdy předskakovaly Portishead. Tentokrát ale mělo jít o něco speciálního. Holky vyměnily halu za stísněné prostory vyhlášeného klubu a přijely ukázat, jak moc se od posledně vyhrály. Taky, aby ne, když Savages jenom za rok 2013 odehrály tolik koncertů, že se na jejich last.fm profilu nevejdou na jednu stránku (skoro ani na tři). To už někde musí být slyšet! Do Prahy kapela sice údajně přijela zmožená únavou po dlouhé cestě, nebylo to na ní ale ani trochu poznat. Publiku Rock Café se představila sebevědomě a v plné síle. Přivítal ji zde úctyhodný počet fanoušků nepopsatelně pestrého složení. Hipsteři, hipíci, kancelářský krysy, lidi od muziky, hodně lesbiček, pár pankáčů a spousta nezařaditelných, ti všichni si nenechali včerejší hudební svátek ujít.
O Savages se toho za dobu jejich existence hodně namluvilo, a to ve všech možných spojitostech. Díky množství estrogenu v kapele se stačily zavést především jako ty holky s kytarou, co udržují post-punk při životě. Řešilo se, jak moc se jim ten jejich punk dá nebo nedá věřit, spekulovalo se nad jejich sexuální orientací, návod jak zkopírovat jejich styl oblékání se objevil snad ve všech módních časopisech, a když vyšla deska Silence Yourself, celé šílenství kolem Savages kulminovalo a neopadlo doteď. Zatracený hype, chtělo by se říct, a říkalo se… Tím spíš po poslechu jejich debutové desky, která je (ačkoli se jí objektivně nedá nic moc vytknout) lehce nudná. Možná proto, že se drží zavedených schémat až příliš a celkově zní tak nějak odtažitě. Těžko specifikovat, každopádně Savages na desce versus live jsou úplné nebe a dudy a přinejmenším Praze včera dokázaly, že jakékoli kecy o hypu jsou úplně mimo mísu.
Málokdy se setkáte s takovým diametrálním rozdílem mezi tím, jak zní deska, a zážitkem z koncertu. Za pomoci vlastní zvukařské crew Savages v Rock Café rozložily přeleštěný sound Silence Yourself na atomy a výsledek byl fenomenální. Efekty prohnaná kytara Gemmy Thompson, zkreslené vokály zpěvačky Camille Berthomier alias Jehny Beth a nekonečné bičování blan bicích culíkatou Fay Milton zahalily sál do hradby hluku, která vibrovala celým člověkem (včetně kelímku v ruce), a navzdory tomu, že se celou dobu hrálo na volume max, noisově pojatý večírek se ani na chvíli neproměnil v nečitelný bordel.
Samostatnou kapitolou byla samozřejmě frontwoman Jehnny. Mít v popředí osobnost takového formátu znamená pro jakoukoli kapelu strašnou výhru. Charismatická zpěvačka s tváří a postavou modelky má v sobě neodolatelnou kombinaci šarmu a rebelství. Pro svoje fanoušky je inspirací, spřízněnou duší i pokušitelem, a proto ji tolik milují. Na stagi se pohybuje jako punkem posedlá, pohazuje svým ultra krátkým střihem, tančí jako mladší ségra Iana Curtise a když promlouvá k publiku svým sametovým hlasem (ten francouzský přízvuk vás dostane, trochu připomíná Marion Cotillard), dotkne se vás to až tam někde úplně uvnitř (Pozn. red.: pokud jste se jejích hlášek nemohli nabažit, můžete Jehnny sledovat třeba na jejím oficiálním blogu).
Příjemným překvapením byla i porce muziky, kterou Savages v Rock Café nabídly. Čas utíkal rychle, jako vždycky na koncertech, a i když se nepřidávalo, musí se holkám uznat, že nešetřily sebe ani fanoušky. Odehrály v podstatě celé album Silence Yourself a sypaly dál. Pokaždé, když jste si říkali ,,to je skvělý, to je nejlepší song, teď určitě bude konec,” přihodily další pecku až rudly tváře a stříkal pot. Mezi highlighty patřily určitě No Face, uvzdychaný Husbands se sirénou v hlase Jehnny, I’m Here nebo She Will. Kvalita všeho, co odehrály, byla ale stabilně tak nadprůměrná, že vybrat top okamžik stejně nešlo. Shrnuto a podtrženo, jediné, co se dá včerejšímu koncertu Savages vytknout, je asi tak to, že už skončil. PS: Tip na závěr pro kluky – jestli chcete přimět svou dívku, aby s vámi někdy vyzkoušela trojku, vyveďte ji na koncert Savages, bude o tom určitě přinejmenším uvažovat.
