Česká neo-psychedelická kapela se zvučným názvem Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip zahrála v pátek 9. srpna na metalovém festivalu Brutal Assault 2024. Sám Olaf Olafsonn, tedy kytarista této zpravidla maskované skupiny, nám v útrobách pevnosti Josefov pověděl o nové sestavě, ohromující magii matky přírody nebo o povznášejícím kouzlu psychedelické muziky.
Sestavu kapely nedávno posílili nový bubeník Tomáš a klavírista Vojtěch. Jak k tomu došlo?
Během covidu jsme natočili akustickou desku Selenopolis a náš bývalý bubeník Jewnny tam hrál na perkuse a najednou hrozně pookřál. Potom se ale naše cesty rozdělily, protože si našel životní cestu v bio zemědělství a teď jezdí na Šumavě traktorem. Jednou nám řekl: „Hele kluci, mě to hrozně mrzí, jsme kamarádi x let, zakládali jsme to spolu, ale musím zůstat bez chlastu a bez drog, a to s vámi moc nejde.“
Tak jsme mu řekli, „Hodně štěstí,“ protože co mu na to máš říct jiného. Pak jsme se porozhlédli po kamarádech, jestli by s námi nějaký nechtěl hrát, a právě Tomáš měl hned jasno a stal se naší součástí.
S Vojtou jsme hráli už dřív na nějakých hostovačkách, jako třeba na Mighty Sounds v roce 2018. Je to náš dlouholetý kamarád a vlastně do kapely vždycky nějak patřil, ačkoliv v ní nehrál, a najednou v ní hraje. Takže se tyhle světy spojily dohromady.
Máte na světě nový singl, kde je Vojtův klavír určitě obohacením. Skladba rozhodně vzbuzuje očekávání na novou desku – koukal jsem, že bude už v září?
V září nebo v říjnu, uvidíme, jak to půjde.
Budete při té příležitosti nějak víc koncertovat? Třeba na nových místech?
Určitě jo, máme na to docela dost kontaktů. Dost nás zasáhl covid, kdy jsme natočili druhou desku Temple of Serenity. Měli jsme domluvené turné: asi dvacet koncertů a taky dva v Rusku. Jenomže v ten den, kdy jsme si měli jít pro víza, uzavřeli všechny letiště, takže to všechno padlo. Tři desky, které tou dobou vyšly (ještě Selenopolis a Eclipse One, což je kolaborace s polskou kapelou Bön), vznikly plně za toho covidu, takže nemohlo proběhnout žádné turné a zároveň se hodně proměnily i mentality bookerů a dalších. Náhle i ty kapely, co jsou slavnější nebo větší, říkají, „Hele, my zkrátka radši začneme úplně odznova.“ Stalo se to tak i nám, takže si myslím, že nová deska bude trošku restart. Turné rozhodně chystáme a budeme se snažit ty kontakty, co různě po Evropě máme, pořádně zužitkovat.
Dnes hrajete znovu na KAL stage, kde jsem vás slyšel už na Brutalu 2019. Tehdy mi to tam pro vás přišlo jak dělané; jak se vám tu hraje?
Naprosto výborně a zároveň je to také o tom, že nás zvučí naši kamarádi, kteří prostě vědí, jak tuhle muziku udělat – znají tenhle styl a vycházíme si vstříc. Takže se vracíme mezi své a zároveň tady jak Vojta, tak Tomáš pracujou. Jsme tudíž schopni zařídit si nějaký backline a je to jednoduše velice přátelské v tom, že víme, komu zavolat, abychom tam měli to, co chceme, a víme, že ti lidi to nazvučí tak, aby to bylo dobré.
První desku Feathers of Oblivion jsem si poprvé celistvě poslechl na vandru po přírodě a krásně mi to sedlo dohromady. Nakolik je pro vás důležitá navázanost na přírodu?
Myslím, že absolutně, protože… Já vlastně nerad říkám, že by něco mělo mít nějaké téma, ale zatím každá naše deska byla nějakým způsobem konceptuální, a zrovna Feathers of Oblivion jsou čtyři roční období. Skladby na ní tu přírodu skutečně reflektujou a zároveň jsou nahrávány naživo venku, takže tam v různých pasážích jsou slyšet okolní zvuky, jako že jsou tam přiznané nárazy větru do mikrofonu. Zimu jsme natáčeli 21. prosince a začalo mrholit, tak jsme si řekli, že to asi není úplně dobrý, ozývalo se takové lupání elektroniky, jak začalo zatýkat do těch efektů a komb a tak. Tehdy příroda promluvila a spojitost s ní je na albu opravdu velká.
Temple of Serenity taková výrazně není, to je spíše spirituální deska. A Selenopolis se vrací zpátky k nějakému tomu motivu přírody, která pohlcuje civilizaci, kdy pak vzniká zase něco nového.
Inspirace přírodou určitě neplyne jenom z prohlížení kytiček a hezkých krajinek. Mohl bys to přiblížit?
Mám pocit, že zrovna Selenopolis se vrací k prapodstatě té tajemné přírody. Právě toho, co nás na ní fascinuje a zároveň co si z ní bereme. K uvědomění, že to není pouze nějaký produkt nebo komodita, ale něco, s čím musíš vyjednávat, s čím musíš… neřeknu úplně souhlasit, ale co musíš brát jako partnera. Zároveň jsem hodně inspirovaný kapelou Comus, což je britská psychedelická folková kapela, která se vrací až do antických starořeckých témat přírody, kdy vystupujou chrámy z bažin. Je to objevování něčeho, co už tady bylo, a co má nějakého ducha a funguje to samo o sobě. Bereme přírodu jako matku, partnera a zároveň něco tajemného, co můžeš objevovat a kde se můžeš snadno ztratit.
Čtěte také: Pátek na Brutal Assault 2024 ve znamení Bedřicha Smetany, gotiky i pohanského extrému
Konkrétně ze Selenopolis mi přišlo, že je z ní nejvíce cítit určitá ritualita. Máte ji v nějakém smyslu zahrnutou ve svých životech?
Plánovaně ano, ale nejsme pohani ani věřící. Myslím si ovšem, že všichni chápeme tu univerzální spiritualitu, kdy věříš v nějakou vyšší sílu, kterou můžeš formovat a můžeš se jí nechat formovat. Je to celé na tobě, ale zároveň to není věc, kterou bys pojmenoval jako bohové nebo něco takového… Jsou kolem nás a v nás; Jsou to nějaké síly, které tady jsou, a nezáleží na tom, jak se jmenujou.
Odkud vůbec plyne název The Big Bad Trip? Připomíná nějaký památný velký špatný trip?
Od založení kapely je to jeden velký špatný trip…
Někdo říká, že to je trapný, že to je cheesy, ale když jsme kapelu zakládali, tak jsem si říkal, že vlastně chci, aby to byla trošku sranda, abychom se nebrali úplně vážně. Název v podstatě odkazuje k šedesátkovým psychedelickým kapelám, kdy vždycky bylo: Někdo and the, a proto je to Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. Je to naprosto zapamatovatelné a nikdo jiný se tak nejmenuje. V brožuře Brutal Assault jsme v programu napsáni číslem pět a všichni ostatní číslem deset; Je to zkrátka taky nějaká hra.
Co říkáš na bad trips v psychonautickém smyslu?
Jak se říká, bad trips are good trips, just bad. Rozhodně je to občas něco, co už znáš, občas objevíš něco nového a občas ti to dokáže dát nějaké odpovědi nebo taky otázky, co hledáš. Zároveň si myslím, že všichni máme nějakou (ať už dobrou nebo špatnou) psychedelickou zkušenost. Třeba náš kytarista Janko je aktivním členem České psychedelické společnosti a ve zkratce já osobně i zbytek kapely máme tyhle věci nějak zahrnuté do sebe, ať už osobními zkušenostmi, nebo vědeckou perspektivou.
Na vaší hudbě co do psychedelična při poslechu oceňuji, že je čistě instrumentální…
Až na nějaké skřeky!
Vskutku, každopádně je příhodné, když k posluchači promlouvá samotná hudba a zpívaná slova neodvádí pozornost od vnitřního prožitku. Do jaké míry je to v tomhle směru záměr?
Je to absolutní záměr, protože dřív jsem hrál v kapelách, co hrály normální písničky. Najednou mi to začalo připadat blbý, jako že těm lidem říkám, co si mají o té hudbě myslet, že jim dávám ten názor a ty pocity, protože na slovech hrozně záleží.
U nás můžeš slyšet úplně co chceš. Desky jsou nějak rámcově konceptuální, ale zároveň neříkáme, že je to jako Šárka od Bedřicha Smetany. Není to programová hudba. Jsme mnohem radši, když si v tom posluchači dokážou najít to své a my je nemusíme nijak vést. Hudba promlouvá sama za sebe a myslím si, že melodie je mnohem silnější než jakékoliv slovo.
Souhlasím, že zrovna koncept čtyř ročních období je přesně v takovém duchu, protože ti to dává hodně obecný rámec, kde má beztak každý velkou svobodu v tom, co si s poslechem spojí.
Přesně tak.
Už jsi stihl zmínit pár psychedelických jmen, tak jsem se chtěl zeptat na nějaké další oblíbené kapely na scéně, popřípadě třeba některé starší skupiny, které vás inspirují?
Je toho fůra, zrovna včera jsem tady viděl God Is An Astronaut, což bych neřekl, že je vysloveně naše inspirace, ale je to takový styl, který hrajeme, a jsem hrozně rád, že se takové žánry objevují i na metalových festivalech a že měli obrovský úspěch a skvělý zvuk.
Zároveň si nemyslím, že bychom měli kapelu, kterou bychom chtěli napodobovat, nebo nějaké extra vlivy. Spíš máme oblíbené žánry, které se táhnou od psychedelie přes klasickou hudbu, jazz až po black metal. Není to tak, že bychom měli kapely, které máme rádi vždycky všichni, ale milujeme muzikál Jesus Christ Superstar, to bych chtěl velice vypíchnout (smích), na tom se všichni shodneme. Z českých můžu jmenovat Blue Effect, co se týče progresivního směru, ale nikoho neurazí ani blackoví Emperor.
Čtěte také: God Is An Astronaut: Nemohli jsme se smířit s tím, že vidíme sedmiletého chlapce v rakvi
Co může na psychedelické muzice být pro nezasvěceného posluchače přitažlivého a zajímavého?
Tady bych začal otázkou, co je to psychedelická hudba, protože pro každého je psychedelie něco jiného, takže je zapotřebí termín trošku definovat (smích). Hodně lidí má v tomhle rádo třeba techno a obecně elektroniku.
Taky si myslím, že pokud to budu konkrétně vztahovat k naší hudbě, tak je hlavní svoboda posluchače, že si v ní může najít úplně cokoliv. Teď použiju synestezii: Může tam vidět cokoliv! Jinak pokud se vrátíme do těch šedesátek, vklad psychedelické hudby byl ohromný i v politickém směru. Hudebně díky psychedelické hudbě máme punk, máme metal a tak dále. Když to naopak vztáhnu na tu neo psychedelii, a zvlášť instrumentální, tak třeba včera tady hráli Mancy Sono. Ti jsou vlastně taky psychedeličtí, ale zároveň citelně noisoví, a to tak, že se oba kruhy velice protínají. Je to přesně o tom, že se necháš unést na vlně té hudby a nemusíš přemýšlet nad tím, co ten člověk zpívá a co si o tom máš myslet; jaké má pocity on a jaké najednou máš mít pocity ty. Všechno je to jenom o tobě.
Včera se mi to podobné zdálo na Riverside, i když je to čistý prog a mají zpívané pasáže. Bylo to osvěžení i pro metaláky, co si je obyčejně vůbec neposlechnou.
To si taky myslím. Třeba před měsícem na jednom maličkém black metalovém festivalu v Rakousku v horách byly tak tři kapely, co nebyly black metal. Šlo o Hexvessel, nějaké post-punkové duo a také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Jinak tam byly hodiny klasického black metalu, všude kolem war paint a tak a myslím si, že tam byli lidi hrozně rádi za takové osvěžení. Je pravda, že i ten black metal z psychedelie vychází a protíná se s ní, ať už to jsou třeba Blut Aus Nord a podobné kapely. Nebo i Varg, když zmíním tohle jméno, co se nesmí vyslovovat (smích), ten z tohoto směru vycházel hlavně v sólových ambientních věcech. Má tam psychedelické zvuky, delaye a reverby, takže si můžeš klidně říct, že je to taky psychedelická hudba, není to psychedelická hudba, to záleží na člověku. Myslím si, že Mozartova Jupiterská symfonie je psychedelická jak blázen, ale tu hudbu vnímáš ty. Škatulky si myslím, že už moc nefungujou.
