Podzimní večer byl 21. listopadu jako stvořený pro koncert jímavé atmosférické kapely Alcest, jež pochází z Francie a je na scéně od začátku milénia. Čtyři zdatní muzikanti přijeli představit hlavně novou desku Les Chants de l’Aurore. Skupinu podpořily kapely Svalbard a Doodseskader, které jsou sice žánrově na trochu jiných vlnách, ale které připravily husté náladotvorné ovzduší.
Již krátce po šesté hodině se v podzemním hudebním klubu Roxy na pražském Starém Městě zjevila na pódiu dvoučlenná kapela Doodseskader, která pochází z Belgie. Hutný (až bahenní) sludgeový zvuk se linul z baskytary zpívajícího Tima De Gietera, který se proslavil v post-metalové skupině Amenra, a také z bicí soupravy hbitého bubeníka Siegfrieda Burroughse. Už od počátku všech čvachtavých rytmů a motivů byla nápadná bezmála magická souhra, v rámci které se muzikanti skvěle doplňovali a rovným dílem předávali drásající emoční zážitek. Přestože na to byli jen dva, bez větších potíží všem servírovali mohutný a průrazný zvuk. Naléhavost textů podpořila ta skutečnost, že bylo mnoho zpívaných frází promítnuto na pozadí. Vizuální stránku koncertu je samu o sobě nemožné nezmínit, neboť klub Roxy v podstatě hned na úvod ukázal, co všechno má ve svém arzenálu laserů, barev a stroboskopů. Taková jasná smrt všech epileptiků ovšem nebyla samoúčelná, neboť grungeové nápěvy plné marnosti a sebenenávisti vrcholily v opravdu vyhrocených anti-refrénech. Koncert utekl jak podzimní prázdniny a pódium již bylo hezky zahřáté pro další umělce.
Čtěte také: 1000mods v Rock Café ukázali techniku i dravost, vášně i introspekci
Půlhodinová přestávka byla pryč a atmosféry se zmocnila kapela Svalbard z anglického Bristolu. Čtveřice muzikantů hraje od roku 2011 a stále žhavým úspěchem je vydání čtvrté studiové desky The Weight of the Mask, která se loni stala prvním počinem skupiny u velkého metalového labelu Nuclear Blast. Kapela v čele se zpívající kytaristkou Serenou Cherry dokázala již poměrně početné posluchače vtáhnout do svého strhujícího projevu plného citů i žánrových kombinací. Základní stylové nastavení skupiny vychází z post-hardcore, písně by ale zdaleka tak nevynikly bez trochy blackové špíny, shoegazeové mlhy ani bez zuřivě nabouchaných crust-punkových rytmů. Svalbard měli v Roxy oproti svým souputníkům jen decentní grafický doprovod se svým logem v zádech. Hudební výřečnosti kapely to ovšem jedině přidalo, neboť obecenstvo mohlo naplno rozjímat u dynamicky seskládaného řetězce rozbouřených songů. Muzikanti dávali na odiv nezkrotnou živelnost i technickou vyhranost, největší ohlasy ovšem sklízela již zmíněná Serena se svým zařezávajícím growlingem.
Po další půlhodinové pauze se nástrojů na pódiu chopily hlavní hvězdy večera, tedy čtyři francouzští muzikanti tvořící slavné Alcest. Na jedničku splynuly se svým trochu divadelně působícím prostředím, které v minimalistickém duchu tvořili dva ptáci, pár rostlinek a výrazný kulatý měsíc. Podle očekávání se kapela pochlubila zejména svou novou deskou Les Chants de l’Aurore, z které hned na otevření setu zazněly první tři skladby. Čtveřice muzikantů se ihned nevědomky pasovala do role hudebních mágů, neboť jejich projev neměl slabého místa a navodil jedinečnou atmosféru, v které se hudebníci rovným dílem podíleli na dravé i utěšující harmonii. Oproti předchozím deskám jako by novinka znamenala úlevný nádech a pocit odpuštění po děsivých časech plných strastí. Těžko říct, zda posluchači skutečně cítili nějakou podobu osvobození, potlesk byl ovšem bouřlivý po všech skladbách a jedině se stupňoval. Až se mohlo zdát, že byl zpěvák, kytarista a jeden z hlavních mozků skupiny Neige (doslova „sníh“) tak trochu na rozpacích a že na takový ohlas není ani zvyklý. Kolikrát neměl možnost ani poděkovat a už se musel dál pečlivě věnovat velmi vyváženému setu své kapely. Došlo v něm na dynamické i emoční kotrmelce, a to především s návratem k první desce s titulní písní Souvenirs d’un autre monde (tedy „vzpomínky z jiného světa“). Výrazné a všemi přítomnými procítěné melodické linky přišly například s písněmi Saphirre nebo Protection z předešlého alba jménem Spiritual Instinct. Ačkoliv jsou skladby od Alcest plné příjemně roztáhlých zvukových vln i citlivých melodií a obecně mají sklony k výraznější délce, v Roxy plynula jedna píseň za druhou ve vyváženém celku a každý takt jen ještě více doširoka otevíral brány do čarovného lesa, kde je každému dopřáno nalézt očistu i duševní klid. Kvarteto se s nadšeným Roxy rozloučilo skladbou L’Adieu, která uzavírá rovněž zmiňované nové album.
Samotní Alcest se se svým výkonem rozhodně popasovali s očekávanou úctou. Muzikanti nejen že ze své hluboké studnice vylovili opravdu soudržný set skladeb, ale zdálo se, že je zahráli s ještě větší vervou i citem, než jak jsou songy známé ze studia. Obě předkapely se ovšem také nenechaly zahanbit ani náhodou – místo toho zdárně představili své originální přístupy k emočně rozdrásaným stylům metalové hudby. V klubu Roxy se 21. listopadu 2024 zkrátka sešel opravdu povedený trojlístek, který všechny vnímavé posluchače vynesl až na pomyslné vrcholky bílých velehor.
Podívejte se na fotoreport!
Foto: Kateřina Postránecká
