V pondělí na svatého Martina 2024 se v pražském Rock Café konala malá slavnost současného psychedelického rocku. Hlavní hvězdou byla řecká stoner metalová skupina 1000mods (tisícovka je v mateřštině muzikantů „chillia” a název odkazuje k městu původu). Působivé ovzduší na pódiu připravila česká předkapela Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip.
Pětičlenná česká kapela v maskách Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip předvedla dynamický set plný hudebních peřejí a vírů, jež se slévaly do plynulého a velmi barvitého hudebního prožitku. Skupina patří mezi nejvýznamnější tuzemské představitele takzvané rockové neo-psychedelie; tento termín však jen stěží může vystihnout muzikantskou magii, která se v rámci skupiny se vším tvůrčím zápalem koná. Skupina dala v klubu na Národní třídě nahlédnout do tajů své nové řadové desky Soul Retrieval a také do lehkosti, s kterou muzikanti překračují hranice zdánlivě nesouvisejících žánrů (od jazzové fusion po strhující lavinu blízkou black metalovému transu). Zvláštní pozornost strhával obratný klávesista Vojtěch Libich a také především samotný Olaf Olafsonn, který kromě svého řádění na kytaru dokázal pohladit sluchy přítomných rovněž ladnými tóny příčné flétny. Všechny skladby kapely jsou z absolutní většiny instrumentální, čímž na koncertě jedině znatelněji vynikla hudební náladotvornost. Ta jako by se stala průvodcem na cestách do vlastního nitra a projekcí velmi živých snů a vizí. Úvodní set utekl jako voda a v houstnoucím klubu bezmála hmatatelně rostlo očekávání na hlavní kapelu večera.
V kovaném a plnokrevném stoner metalovém stylu čtyřčlenné kapely 1000mods bezpochyby tisíc posluchačů slyší tisíc různých věcí. Obecně ale atmosféra skupinového rukopisu sahá k životním mystériím, obskurnímu zaříkávačství, tajemným obřadům a čarodějným sabatům. I v Rock Café jistě u mnohých přítomných došlo za úderných rytmů, valivých riffů a klouzavých sól k vyvolávání netušených vnitřních démonů i inspirací. Muzikantům bylo také víc než vlastní zdárně přemostit vyhrocené pasáže ve vnitřní výpověď s příchutí blues. Ta šla rozhodně v doprovodu tvrdších motivů naproti zpěvnosti refrénů, jak se ukázalo hlavně v songu Road to Burn. Ještě o něco přímější naléhavost ve zpívaném projevu pak byla znát třeba v písni So Many Days. Pějící baskytarista Dani G. vůbec vdechl celému setu skutečného ducha plného vášní i citů, a to svými pulzujícími strunami i čistým vokálem. Ten je jistě mnohým fanouškům blízký svou vyváženou kombinací civilního ozvuku, upřímné naléhavosti a vytrénované techniky.
Nezkrotné songy zněly díky pádné rytmice většinu času jako nelítostné přibíjení hřebíků a třpytily se jako jiskry létající z kovadliny, to vše za pomyslného zpěvu větru ve vysokých horách. Posluchači se nacházeli u učiněné psychedelické oázy, lze však říci, že cesta kamennou pouští měla také hodně co do sebe. Práce bubeníka se jindy měnila spíše v odklepávání jasnozřivých sekvencí v myšlenkových proudech posluchačů, čemuž šel rozhodně naproti neutuchající smysl pro gradaci. Kytarové motivy byly leckdy kluzké jako hejno úhořů a čarodějné jako zářivý úplněk. Z některých nakopnutých údernějších skladeb bylo ve velmi příjemném smyslu cítit, že je čas hodit za hlavu vše, co nás tíží (zvláště pak to, co očividně bezdůvodně). Výživný projev muzikantů nešlo vychutnat jinak než jako kouzlo okamžiku, který je krásný ve své jedinečnosti a pomíjivosti. Po celou dobu dávala kapela na odiv svou organickou souhru, v jejímž rámci se jednotlivé linky splétaly jako prameny v copech zlatovlásky – nebo spíše jako hejno havranů vířících nad popravištěm.
Čtěte také: Ottone Pesante do Café V lese přinesli promyšlenou dechovou živelnost
Podmanivou hodinu a půl si přítomní posluchači užívali hotové dovádění živlů, ať už šlo o krupobití, laviny či sesuvy půdy. Stonerové spodky zněly jako z hlubokých jeskyní zatopených bahnem, tedy více než uspokojivě. Znatelné byly doom metalové prvky táhlé jako hutné švýcarské fondue. Nejúspěšnější song kapely jménem Vidage se dostala na řadu jako předposlední, kdy bylo napětí nejvystupňovanější a kdy naplno řádilo i oddané obecenstvo. Píseň byla k slyšení – jak se sluší a patří – ve výrazně údernější a napruženější verzi, než jak ji mají fanoušci naposlouchanou z desky. Muzikantsky i posluchačsky plně procítěná pak byla závěrečná skladba Super Van Vacation, která jako by se stala symbolem všudypřítomných gradačních dovedností a dobře promazaného hudebnického soukolí.
Dohromady šlo o strhující dvojitý koncert, během něhož čas proudil jako z vodopádů. Přestože bylo místy rozhodně co zlepšit na zvuku, na samotné hudbě to ubralo poměrně pramálo. 1000mods i Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip v Rock Café rozhodně ukázali, že ve svém žánru patří bezesporu k těm jménům, která není radno přehlédnout.
