Líbivý mix klasiky a současných trendů – představujeme excelentního a populárního současného italského pianistu a skladatele Ludovica Einaudiho, který 1. dubna vystoupí po čtyřech letech v Praze.
Jeho hudba je krásná a magická, jeho hudba je klidná i energická, jeho melodie jsou meditativní a líbivé. Hlavní slovo patří klavíru, buď zcela samostatně nebo ve spojení s dalšími nástroji či dokonce elektronikou, ale vždy vkusně a nerušivě. Jeho skladby vycházejí z klasického stylu obohaceného o prvky spousty jiných žánrů. Melodicky nás nečeká nic extrémního, o to silněji působí to, co tam je. I díky tomu bychom jej mohli stylově zařadit ponejvíce snad do tzv. minimalismu, ke jménům jako je Michael Nyman či Steve Reich, ale vzhledem k faktu, že škatulkování je v současnosti možné jen u malého množství umělců, berme toto jen orientačně.
Díky všemu tomuto se v dnešní době v oblíbenosti staví na roveň slavným zpěvákům a skupinám. O tom svědčí nejen vyprodané koncerty a turné (slavnou Royal Albert Hall v Londýně nebo La Scalu v Miláně nevyjímaje), přední příčky prodejů alb i skladeb (včetně iTunes), ale i pozvánky na hudební festivaly po bok takových jako jsou Oasis, Franz Ferdinand nebo Placebo.
Ludovico Einaudi (23. listopadu 1955)
Ludovico Einaudi se narodil v italském Turíně 23. listopadu 1955. Jedná se o vnuka Luigiho Einaudiho, druhého poválečného prezidenta Itálie (1948 – 1955). Vystudoval milánskou Verdiho konzervatoř v oboru klasické skladby a hry na klavír. Poté pokračoval ve svých studiích u Luciana Beria, jednoho z nejvýznamnějších avantgardních skladatelů dvacátého století. Berio byl znám pro svou experimentální hudbu a průkopnictví v hudbě elektronické, což mělo na mladého Ludovica jistě patřičný vliv.
Hned z počátku kariéry měl Ludovico možnost získat pár lukrativních zakázek od velkých společností, které slibovaly slušné živobytí. Od tohoto se však odvrátil a odvážným krokem se vydal svou vlastní cestou. Ta se značně odkláněla od do té doby klasické formy vážné hudby a zahrnovala spousty prvků jiných žánrů – rockové, elektronické, jazzové či world music. Tato cesta se brzy vyplatila. Po prvním dosti experimentálním albu Time Out z roku 1988 a druhém Stanze z roku 1992 v provedení elektrické harfy Cecilie Chailly, přišel v roce 1996 obrovský úspěch s Le Onde, cyklem sólových klavírních skladeb odehraných samotným skladatelem. Záhy obsadil přední příčky v žebříčcích rádií i prodejů v Itálii i Británii. Díky silné posluchačské základně a rozvoji sociálních sítí a médii navázal Ludovico se svými fanoušky blízky vztah.
Tyto úspěchy zahájily skladatelovu filmovou a televizní kariéru, jež je v dnes velmi obsáhlá. Z poslední doby jmenujme dobře známý film Nedotknutelní, kde zazněla například skladba Fly z alba Divenire, oceněna byla hudba pro film Světlo mých očí, Doktor Živago či Taková je Anglie. Další kousky můžeme slyšet dnes a denně v mnoha reklamách, dokumentech a televizních seriálech.
Na experimentální styl navázal opět v roce 1999 albem Eden Roc se smyčcovým kvartetem a ve spolupráci s arménským skladatelem Djivanem Gasparijanem. Inspirován návštěvou afrického Mali vydal Ludovico druhé klavírní album I Giorni a jeho sláva opět rostla. Spolu s ní se rozrostlo množství koncertů, z nichž se vydávají živé nahrávky. Prvního best of alba z roku 2003 nazvaného Echoes: Einaudi Collection bylo dodnes prodáno přes 100 tisíc kusů. Z nově vzniklé spolupráce se společností Universal vyšlo Una Mattina, dosud pravděpodobně nejvíce klasické album, a jeho autor absolvoval své první vyprodané britské turné.
Za svůj přinos obdržel také oficiální ocenění, 26. května 2005 Einaudimu prezident udělil Řád zásluh o Italskou republiku, nejvyšší italské vyznamenání a řád (z Čechů je jím vyznamenán např. Václav Havel). V tomto okamžiku byla připravena půda pro vydání alba Divenire (2006) nahraného spolu s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra pod záštitou vydavatelství Decca. Divenire se rázem stalo vedoucím hitparád a žebříčků a se svými více než 300 tisíci prodeji zaznamenalo největší komerční úspěch. Skladby z tohoto alba se stále objevují na filmových či reklamních pozadích.
Od tohoto okamžiku začalo téměř nekonečné turné po Evropě, o rok později také poprvé po Spojených státech, Japonsku či Indii. Během těchto cest navázal spolupráci s bratry Lippockovými a jejich post-rockovou kapelou To Rococo Rot, jejímž výsledkem je album Cloudland (2009). Ve stejném roce vydal také zcela kontrastní, v pořadí sedmé sólové album Nightbook. Skladby na této desce jsou víc introspektivní a meditativní s podmanivým užitím elektroniky. Ludovico sám ji nazývá jeho vlastní Dark Side of The Moon a ačkoliv už je pro náročnějšího posluchače, opět se shledala s velkým úspěchem. Z turné s tímto albem vznikl záznam ze slavné londýnské Royal Albert Hall (2010).
Během svého působení spolupracoval se spoustou umělců, kromě již zmiňovaných ještě například s tureckým DJ Mercan Dedem, řeckou zpěvačkou Savinou Yannatou, malijským hráčem na koru Ballakem Sissoko, kytaristou Justinem Adamsem a gambijským griotským hudebníkem Juldeh Camarou.
Jeho zatím posledním albem je na začátku roku 2013 vydané In a Time Lapse, lehce odvážnější kousek, se kterým je Ludovico opět na turné křížem krážem Evropou, se zastávkami v USA, Kanadě, Austrálii nebo Asii. V rámci této šňůry zavítá po čtyřech letech podruhé i do České republiky, 1. dubna vystoupí v pražském Kongresovém centru. Vstupenky jsou k dostání v předprodejní síti Ticketpro za cenu od 890 korun do 2800 korun podle zvolené kategorie.
