Jaké je to žít v aktuálním společenském klimatu, být součástí rozdělené společnosti a světa, který se dívá pouze sám na sebe a nebere ohledy na ostatní? Co se stalo našim srdcím a jak v nich znovu probudit lásku? Na vše se snažila odpovědět norská zpěvačka AURORA, která zaplnila jednu z největších koncertních hal v Praze a vzala nás na pouť k poznání sama sebe.
AURORA je dnes již jakési synonymum lásky, poznání a boje proti nespravedlnosti. Není divu, že se počet příznivců svérázné norské víly, která jako by vypadla z mýtické báje, s léty značně násobí. Napěchovaná holešovická Sportovní hala hltala každou zpěvaččinu hlásku. Našli se však i takoví, kterým svým apelem k solidaritě na Blízkém východě zahrála na špatnou notu a kteří během vystoupení z prostorů bouřlivě odešli. Holt se nedá zavděčit všem.
Čtěte také: Foto: AURORA, 21.9.2024, Sportovní hala Fortuna, Praha
Sobotní večer nepatřil pouze promlouvání k našim srdcím, krátce po osmé hodině totiž dostala prostor nadějná Unflirt se svou kapelou. Líbivý indie dream pop, místy evokující devadesátkový alternativní rock, řádně rozezněl plnící se prostory haly. Zpěvačka se svým sametovým hlasem (připomínajícím Lauren Mayberry z dnes již kultovní trojice CHVRCHES a jindy zase zesnulou Dolores O’Riordan z legendárních The Cranberries) se ničeho nebála. Se svým dvoučlenným ansámblem hráli pro své doposud největší publikum jeden hit za druhým, a to včetně doposud nevydaných písní. Zvukově se nabízí přirovnání třeba k My Bloody Valentine nebo k The Japanese House. Elektrická kytara vystřídala akustickou a sympatická zpěvačka si v závěru nezapomněla ani pořádně zařvat. Je dost pravděpodobné, že jsme o Unflirt neslyšeli naposledy.
Téměř na minutu přesně se AURORA s devátou hodinou přiřítila na pódium, a to se svou nezaměnitelnou na míle daleko vyzařující aurou, která všechny pohltila jako černá díra. Všude okolo se najednou nacházela pouze radost, úsměvy, souznění a láska. S úvodní písní Churchyard z druhé studiové desky Infections of a Different Kind (Step I) nás zpěvačka pozvala do svého chrámu, kam patří všichni bez ohledu na naše kořeny či vyznání. Dvouhodinová pouť hledání naděje v pochmurnosti moderního světa, poznání sebe sama a oslava individualismu stejně jako komunity mohla začít.
S elektronickou My Name hnanou syntezátory a bicími se celá hala třásla a dunila. V naprosto odlišném kontrastu ji vystřídala úvodní jemná balada Echo of My Shadow, jež také pochází z posledního alba What Happened to the Heart?. AURORA si s davem hrála jako se strunami kytary a napětí měnila za čirou delikátnost. V první z mnoha promluv vyjádřila překvapení, kolik lidí si koupilo lístek a pro kolika tisícový dav měla tu čest hrát. Nato dodala, ať se o sebe staráme a dáváme na sebe pozor. Na otázku, kolik z přítomných lidí je na jejím koncertě poprvé, zvedla valná většina obecenstva ruku nahoru. Tento okamžik byl důkazem, kterak popularita hudebnice nabrala velký spád a jak se ze středních hal náhle přesunula do obřích arén. Není se ovšem vůbec čemu divit.
Její delikátně zabarvený sopránový hlas se rozjímavě nesl prostory během další z nových písní, jíž byla A Soul with No King – umělkyně se do ní opřela skutečně z plna hrdla. Nebylo tomu jinak ani u Exist for Love, kterou věnovala všem zamilovaným a která se hmatatelně rozlehla po všech stranách. Když AURORA promlouvala k davu, zněla tak nevinně jako dítko, které se dostalo do maléru. Její houževnatost a svéráznost se ovšem s dalšími slovy zase měnila a ani pro ostrá slůvka nešla daleko. Tento kontrast mezi nevinností a naléhavou nutností něco sdělit a předat masám byl nádherný a zároveň jde o jeden z důvodů, proč je o její osobu takový zájem.
Všechno však nemůže být jen růžové. V momentě, kdy nabádala k podepsání české petice na podporu Palestiny v boji proti Izraeli, některým jedincům mohly vypadnou oči z důlků a se vztekem uprostřed koncertu odešli. Zpěvačka stojí za lidskými právy a nebojí se jasně vymezit, ať to stojí co to stojí. Emocemi to v hale jenom vřelo. Norská víla chvíli povídala o lásce a jejím významu pro každého jedince a nato vzdala lítost všem, kterým se lásky během celého života nedostalo. K zamyšlení vedly také vizuály promítané za zpěvačkou a její kapelou, které přidávaly na intenzitě odehraných písní. Témata lásky, nepochopení, bolesti, radosti i vnitřního boje jsou častou inspirací v její tvorbě a pro posluchače mohou být jakousi katarzí. Zvolna gradující skladba The Seed zase upozornila na klimatické změny a krizi, které čelíme.
Čtěte také: Miles Kane si v listopadu podmaní prostory Rock Café
Nebylo to ovšem stále tak dramatické, jak se může zdát. Nedílnou součástí večera byly také zpěvaččiny vtípky, které večeru dodaly lehkost a zábavu. Právě u nich se podtrhuje Aurořina osobnost, a to hlavně její lidskost a nedokonalost. “Všichni jsme tady přece introverti!” Občas byla vyloženě k nezastavení, ale čekal od ní někdo něco jiného než naprostou autentičnost? Třešničkou na dortu se před plánovaným přídavkem stala grandiozní Starvation, která vrcholila do jakési elektronické techno extáze, jež opět pohltila úplně všechny. Po radostných Cure for Me a Some Type of Skin přišla poslední skladba zahraná sólo, jež také uzavírá nejnovější album. Zpěvačka se ocitla na pódiu poprvé a naposledy pouze s pianem. Nejeden fanoušek poté opustil sál se slzičkou v oku.
Koncerty AURORY by se mohly předepisovat jako lék na bolavou duši. Člověk i přes všechna ta důležitá a těžká témata mohl při vystoupení naprosto vypnout starosti běžného života a nechat se vtáhnout do světa, kde si jsou všichni rovni a všechny trable lze s lehkostí vytančit na parketě.
A co že se tedy stalo našim srdcím? Na to si musíme odpovědět každý sám.