V životě se člověku tak často nepoštěstí, aby přímo v rámci koncertu osobně komunikoval s interpretem, který stojí na pódiu. Aby se podle toho, jak se člověk projeví, koncert odehrával a aby zažil něco jiného oproti připraveným číslům – něco spontánního, legračního a přitom tak hlubokého.
Včerejší koncert Juraje v olomouckém Huntu takovým bezesporu byl, až by se sem hodilo napsat krásné klišé: „Kdo nepřišel, neuvěří!“ Ve stylovém prostředí jednoho z olomouckých sklepů se schylovalo k nezapomenutelnému zážitku.
Dvouhodinový koncert, který do sebe skloubil oldschoolové písničkářství Boba Dylana a jednadvacáté století, postavené na práci s looprem a opravdu hromadou dalších efektů, odstartoval Juraj songem Lúkam, riekam, horám, která je neuvěřitelně chytlavým kouskem. Po ní přišla písnička, která nerezonovala jen prostorem, ale i dušemi všech okolo. A takhle to šlo dál.
Protože byl koncert takový velmi intimní a spontánní, mohl si Juraj dovolit zahrát písničky, na které mu na normálních koncertech nezbývá čas a zazněly i jeho prvotiny jako Princezna a jebáky, u které se fanoušci málem složili smíchy. Ve spoustě písní si často hrál se svými hlasovými rejstříky, takže návštěvníci koncertu mohli v rychlém sledu slyšet Louise Armstronga, nádherný plný hlas, popový zpěv, na druhou stranu řádně tvrdý hrdelní chraplák a dokonce i příjemný falzet.
Konec koncertu byl na nynější poměry nezvyklý, ale o to krásnější. Juraj zakončil své vystoupení jam session, kdy byl na pódiu s jednou sličnou dámou, která, troufl bych si tvrdit, zpívala indiánským jazykem. Jam dopadl na výbornou, po něm Juraj přidal poslední píseň, níž definitivně zakončil své vystoupení v Olomouci.