Metalový festival Brutal Assault 2024 se přehoupl přes svou půlku a přinesl další ze svých koncertních vrcholů. A pokud byla již v předchozích dnech řeč o rozmanitosti, nebylo to nic proti pátku 10. srpna. Na své si přišli také příznivci těch subžánrů, které jsou menšinové dokonce i v rámci metalu. Rovnou také můžeme prozradit, že se povedlo i jedno z vůbec nejočekávanějších vystoupení: byla jím spolupráce black metalových Cult of Fire a symfonického orchestru k poctě českého velikána Bedřicha Smetany.
Třetí den ultimátního metalového festivalu Brutal Assault otevřeli na hlavním pódiu skotští Party Canyon, kteří si už v duchu svého názvu připravili opravdovou polízanici pro všechny s ranní bolestí hlavy. A to nemluvě o tom, že během jejich vystoupení proběhlo na Císařově náměstí davové klikování. Přesahy kapely mezi death metalem a goregrindem lze nejlépe připodobnit jako dlouho nečištěnou přetékající toaletu, a co si lze vůbec k ranní rozcvičce představit lepšího? Následně při vší úctě k ambiciózní mezinárodní sestavě kapely Distant zaujali spíše finští deathgrindeři hrající od roku 1993 pod vlajkou Rotten Sound. Během celého setu neplýtvali jedinou vteřinou, místo toho všechny obdařili pěkně hustým koktejlem kruté smrti.
Čtěte také: Brutal Assault 2024 prožil ukázkový úvodní den s Exodus nebo Motionless in White
V brzkém odpoledni nadešel na Obscure stage dosud nejzáživnější příklad valivého stoner metalu, a to s trojčlennou italskou kapelou Ufomammut, pro kterou je více než typické pomyslné prolétání galaxiemi s rytmikou důraznou jako pochod stáda mamutů. Hlas zpívajícícho baskytaristy se možná chvílemi ztrácel, ale o to víc zněl jako vzdálené kosmické volání. Bezkonkurenční byl výkon celé kapely, za zmínku ovšem stojí především hutná a zařezávající basa přesně tak, jak žánr ve své ideální formě vyžaduje. Crust’n’roll v podání slovenských ČAD přinesl na hlavní stage pro změnu kus tak trochu rezignovaného (avšak stále pořádně nakváklého) nihilismu. Některé svižnější motivy pak mohly snadno působit jako poslední stébla naděje, avšak jedině do příštího pádu. Nebo spíše “apokalyptického snažení”, jak řekl zpívající kytarista Pišta Vandal. Umělec také vyjádřil vděk fanouškům za letos slavených třicet let existence.
Průrazný death thrash v podání nizozemských Legion of the Damned rozhodně nenechal ztuhnout ničí tělní tekutiny; místo toho bylo velmi zatěžko uvěřit, kolik toho vůbec jde z nebohých nástrojů vytřískat. Na Obscure stage téměř souběžně nabídli jiný pohled na věc avantgardní Imperial Triumphant ze Spojených států, a sice v poněkud zamyšleném a trochu odtažitém duchu. Kapela ve zlatých maskách jinými slovy spojuje okultno plné drásavých tonů se snahou postavit svou hudbu na lichých rytmech a trýznivé disonanci. Zdálo se však, že kromě kovaných fanoušků přijalo obecenstvo takový přístup spíše vlažně. To se ovšem zdaleka netýkalo belgických Aborted, kteří na hlavní stage bez jakýchkoliv kompromisů zahráli již naznačené kombo grindcore a death metalu, a to rovnou v nejprohnilejší představitelné míře. Přítomné na tomtéž místě vysloveně nezklamal ani americký projekt Toxic Holocaust, který táhne hlavně mozek celé kapely Joel Grind. V některých skladbách dobře věděl, že není kam spěchat, aby vynikla tupě masírující údernost, záhy se ovšem nezdráhal pořádně zatahat za pilu a publikum jeho snahu přijalo za vděk. Joelovi se vede velmi dobře v odkazování na své hudební vzory, činí tak ovšem se znatelným osobním vkladem.
Čtěte také: Čtvrtek na Brutal Assault 2024 posílil na rozmanitosti spolu s Carcass, Satyricon nebo Riverside
Řečtí Villagers of Ioannina City na Obscure stage předvedli, jak rafinovaně do zeširoka rozpřáhlého progresivního rocku napasovat prvky svého domácího folklóru. Rozhodně nešlo pouze o použití řecké verze dud, ale rovněž o jednotlivé linky a nápěvy. Posluchači si užili nejen procítěné nářky, ale hlavně stupňování napětí podmíněné obdivuhodnou souhrou jako na orloji. Čeští blackened death metaloví Mallephyr mezitím na dvorečku zvaném Octagon roztočili krvavý masomlýnek a se vší parádou připomněli, že jim v zimě vyšla třetí deska s názvem Ruins of Inner Composion.
Hlavního pódia se krátce před šestou hodinou zmocnili ukrajinští Jinjer, kteří se do pevnosti rádi vrací poměrně často a na které se už těšila valná část posluchačského osazenstva. Kapela od prvního momentu nabobtnalému davu předvedla, jak má vypadat dravý a zároveň duchaplný metal moderního střihu. Největší pozornost patřila zcela zaslouženě nevídaně charismatické zpěvačce Tatianě Šmajljuk. Pódiovou prezentaci a úzký kontakt s fanoušky má umělkyně už dávno v malíku, takže je na místě ocenit hlavně její zpěv spočívající v ladných přechodech mezi hrozivým dračím growlingem a čistě zpívanou melodikou.
Američtí Cynic na Obscure stage ukázali, jak může vypadat progresivní metal napružený death metalovými blast beaty a občasně zařezávající kytarou. Některé pasáže zněly poněkud ploše a co do emocí prázdně, většinou se však hudebníkům dobře dařilo brát obecenstvo s sebou vzhůru na kosmickou cestu. Veškeré přítomné posluchače ovšem od prvního okamžiku strhli čeští Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip na ambientní KAL stage. Pochlubili se svým od srdce hraným psychedelickým rockem beze zpěvu a během koncertu s dechberoucí plynulostí dokázali přecházet jak do syrových blackových pasáží, tak do zurčivých najazzlých potoků. Muzikanti se přímo líbezně doplňovali, přesto nejvíce zasloužené pozornosti strhával sám Olaf se svou dvanáctistrunnou kytarou a také s hřejivým sólem na příčnou flétnu. Skvělé jméno si udělal rovněž klávesista Vojtěch Libich, který do sestavy přibyl poměrně nedávno (stihl ovšem již přispět k nadcházející podzimní desce).
Čtěte také: Mongolští rockeři The Hu brzy zahrají v pražském SaSaZu
Američtí Left to Die byli na hlavní stage naprostou povinností pro milovníky death metalových kořenů, neboť sestavu částečně tvoří přeživší členové kapely Death (ta skončila spolu s předčasným úmrtím zpěváka a kytaristy Chucka Shuldinera). Zaměřují se na ranou tvorbu skupiny, ovšem naživo se snaží hrát songy ještě tvrději a důrazněji (nakolik je to jen možné). Skladby zněly jako doprovod k pochodu na popraviště, na které ovšem odsouzené ženou pekelně hbitým krokem. Vystřídala je další “kmotrovská” kapela doomového směru s názvem Candlemass. Na konci 80. let tito švédští muzikanti vydali zásadní desku Epicus Doomicus Metallicus; jak ovšem ukázali na Brutalu, tuto letitou mezeru dokáží snadno překlenout. Epičnost přidaná ke klasickým žánrovým formám nechala vyniknout zejména tklivým nářkům ve zpěvu i v kytarových vyhrávkách. Při poslechu se ovšem zdály určující hlavně dunivé basové riffy a také dovednost bubeníka, který hbitě střídal pomalou údernost s namrskanými přechody.
Pokud lze něco bez váhání označit za opravdový vrchol dne (a dost možná i celého festivalu), je tím bezpochyby spolupráce kapely Cult of Fire s Bohemian Symphony Orchestra Prague k poctě českého skladatele Bedřicha Smetany. Skupina patří k absolutní špičce tuzemského black metalu a na extrémním zaranžování naprostých klasik vážné hudby si dala ve spolupráci se symfoniky záležet do nejmenšího detailu. Na ostatních pódiích v době jejich setu nehrál skoro nikdo, a tak bylo tím spíše rozlehlé Císařské náměstí posluchači namačkané po všechny okraje. Pochvalu zasloužila už zvuková práce, neboť byly v různých koutech zřetelné nejen hodinářské blast beaty a pronikavé kytarové tremolo, ale také něžné i dramatické výkony smyčců a dechů. Jen těžko si lze představit vynalézavější poctu k dvousetletému výročí Smetanova narození a leckteré srdíčko zaplesalo tím spíše, že podívanou doprovázela projekce krás české přírody, hradů, zámků i zobrazení významných dějinných okamžiků.
Britští Architects to věru neměli snadné po takto dechberoucím hudebním prožitku. Záhy ovšem potvrdili, že patří mezi světově nejpopulárnější kapely melodického a emotivního žánru metalcore. Nejde však o žádné ufňukané hošánky – na své nástroje dokázali pořádně zabrat i na Brutalu a zpěvák Sam Carter zase dovedl nejen načisto vychytávat barevné melodie, ale také nespoutaně zařvat. V o mnoho intimnějším smyslu sdílela své emoce šarmantní Američanka Emma Ruth Rundle, která na deskách i naživo brouzdá žánry, jak se to zrovna hodí jejímu vnitřnímu rozpoložení – obecně se ovšem její styl dá popsat jako temný, “zadoomaný” ambient. Na Obscure stage k sobě vůbec nepotřebovala další muzikanty, aby přítomné naladila na vlnu svých zdařilých písní. Hlavní pódium zakrátko pohostilo další světové megahvězdy, kterými jsou slovinští Laibach. Jejich výraz je natolik osobitý, že není snadné popsat je žánrovým názvoslovím – patrně však jde o detailisticky rozmáchlý a v soundtrackovém smyslu goticky pochmurný rock s plným zvukem a navíc popovou zpěvností i hlubokým deklamováním protagonisty. Skupina nechala vzpomenout album Opus Dei z roku 1987 a několik dalších významných skladeb z téže éry, které naživo nezní zrovna často. Přestože nešlo o typické headlinery, slušný dav posluchačů si jejich projev konsternovaně vychutnal.
Čtěte také: Architects ve Foru Karlín: Plameny, strhující vizuální show a peklo na pódiu i v hledišti
Na Obscure stage se do toho nesrovnatelně řízněji opřeli norští (nestydatě) pohanští Kampfar. Mohutnému zážitku přispěl nejen zpěvák s hrdlem plným živlů, ale spolu s řezavými kytarami především nasypané čáry kouzelníka za bicí soupravou. Čtvrteční večer byl na Emperor’s Square uzavřen švédskými Deathstars, kteří hrají od roku 2000. Jejich největší kvalitou byla patrně zapálená přímočarost a srozumitelnost temné nálady, kde se více či méně kapele vyplácela snaha o uhrančivost. Prosté syntezátorové linky ovšem navodily spíše pocit pouťového domu hrůzy než skutečného hororu, natož pak okultní gotiky. Nesrovnatelně zlejší a krutější byl na KAL (keep ambient lodge) pódiu elektronický set dvojice s názvem Spit Mask. Tento berlínský projekt má kořeny v Americe a do domečku uprostřed bastionových hradeb padl před první hodinou v noci jako ulitý – je ovšem zjevné, že na metalovém festivalu není zrovna industriální power EBM škatulkou pro každého. Pozdní koncert norských Ved Buens Ende (tedy “na konci duhy”) patřil v podobné rovině k velice obskurním “kultovkám” – základní formy black metalové hudby byly patrné, zbytek jako by ovšem vylezl z hrůzyplné jeskyně ve skandinávských lesích. Opravdu smrtelnou disonantní mrskanici ovšem po druhé hodině v noci přinesli Akhlys ze Spojených států a pokud se skalním vyznavačům skutečného extrému během dne něco nezdálo, tato kapela musela jejich touhy ukojit do naprosté sytosti.
Třetí den ze čtyř byl na festivalu Brutal Assault 2024 skutečně prostý hluchých okamžiků – místo toho většinu času poctivý posluchač nevěděl, kam dřív skočit. Organizátoři zaslouží pochvalu i za to, že večerní hodiny na dvojici hlavních pódií (na nichž se kapely plynule střídají) věnovali na poměry extrémního metalu poměrně menšinovým žánrům a neobvyklému poslechu, hlavně co se týče rytmicky trochu monotónní gotiky. Vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že 27. ročník události bude nad poměry památný a že se o něm bude mluvit i po letech.
