Majestátní bastionová pevnost Josefov ve středu 7. srpna 2024 otevřela své brány a dopřála návštěvníkům první várku koncertů. Milovaný metalový festival Brutal Assault je tak se vší parádou zahájen.
Nezaměnitelný areál pevnosti Josefov již tradičně hostí festival všemetalové muziky dobře známý jako Brutal Assault. Roku 2024 zaujali úvodem 27. ročníku jako jedni z prvních švédští deathcoristé Humanity’s Last Breath, a sice na “boční” Obscure stage. Posluchači prožili nekončící pády do tmy i ničivé záseky vražedných strojů. Spíše než poslední nádech lidskosti nadešla učiněná apokalypsa, po níž bylo na místě obávat se spádu radioaktivního prachu.
Na hlavním pódiu v čele rozlehlého Emperor’s Square to mezitím slušně nakopli američtí grindcoreři Terrorizor. Kapela ukázala jiné pojetí ničivých záhrobních představ a v lecčems opravdovější lidský vztek plynoucí přímo z navztekaných muzikantských srdcí a duší. Kromě základního žánrového nastavení kapela plynule přecházela do poloh death metalového směru, ať už jde o důrazné a valivé riffy a nebo odpich rychlý a hustý jako krupobití.
Čtěte také: Brutal Assault 2024 ohlašuje kompletní a vyšperkovaný line-up
Na Obscure stage se američtí Hirax vytasili s dřevním thrashem v tempu mlýnku na kafe a obšťastnili slušné kolečko srdcařů v riflových vestách. Na v lecčems podobnou vlnu udeřili švédští Grand Magus na hlavní stage: rostoucí dav si získali hlavně podmanivými a v nejlepším slova smyslu starosvětsky údernými motivy. Pyšnit se mohou také nosnými melodické linkami a ani čistý vokál výslednému dojmu rozhodně nepřekáží, a to tím spíš, že se našlo se místo i na uzenářsky naporcovaný blast beat. Vystřídali je američtí The Black Dahlia Murder. Ty lze označit za první z opravdových highlights, kdy nebyla nouze o jiskřící elektrické výboje v duchu vynalézavého moderního death metalu. Spolu s drásavým vokálem posunuli náladu na skutečně vražednou – mnohým posluchačům (už tak dočista rozsekaným na třísky) se před očima jistě zjevovaly ubohé oběti nelidských činů.
Pozitivněji na Obscure stage zadrnkali finští Finntroll. Přilákali poměrně úctyhodný dav – trolí ušiska krom toho prozradila přítomnost celého zástupu oddaných fanoušků. Kapele se po svém daří spojovat halekačky z dalekých hvozdů s řízným tempem a poctivě tvrdým přístupem. Festivalové rozpoložení tím jedině rozproudili. Na hlavním místě dění se nato zjevili američtí stoneři Red Fang s poněkud melodičtější (a písničkovější) tváří metalu. Odpolední náladu rozhodně nenechali uvadnout a jejich přidrzlý heavík s pořádným spádem sklidil úspěch. Vystřídali je jejich krajané Spiritbox, pro než je typické do detailu našroubované industriální ovzduší se správně schizoidní disonancí. Jen těžko pochopitelný byl ženský vokál, který zněl skutečně jako ze záhrobí. Zpěvačce se osvědčila také čistá poloha jejího mocného a technicky vybroušeného hlasu. Nápaditost kapela ukázala rovněž v instrumentálních aranžích.
V “obskurním zákoutí” později přinesla americká kapela Misery Index takovou formu death metalu, která je truchlivá a velmi agresivní zároveň. Zmíněné nálady by se ovšem těžko projevily, nebýt úctyhodné hráčské zručnosti a záviděníhodného zápalu muzikantů. Síla se v mnoha okamžicích jedině stupňovala, až bylo na místě obávat se o zdraví nedobytných hradeb v okolí. Nejkomornější stage s názvem Octagon mezitím přivítala izraelskou kapelu jménem Srefa. Ta se vyznačuje také ženským hlasem, tentokrát poněkud přiškrceně zombieovským. Muzikanti střídali lavinové sesuvy pěkně hustého hudebního materiálu v invenčních obměnách s pomalejšími a atmosféričtějšími vlnami.
Jiný “šálek piva” byl ovšem k mání na hlavním pódiu, jelikož američtí Hatebreed bombardovali okolí řetězcem bezmála osudových úderných tónů. Do jisté míry šlo ovšem o předehru před rovněž americkými Deicide, kteří se stali skutečnými večerními tahouny. Pravověrný death metal ovládl všechny přítomné ve skutečně nefalšovaném smrťáckém ovzduší. Ochutnávky z nové desky zapadly do zubatého soukolí na jedničku a hudebníci jednoznačně působili jako kapela, kterou to, co dělá, nemůže nikdy omrzet.
Obdivuhodné nápady na Obscure stage vysypali z rukávu belgičtí Brutus. Ohromujícími se staly jejich obratné a invenční kontrasty, tedy post-metalové melodičtější plochy i drtivě ničivé sesuvy půdy. Největší charisma bezpochyby patřilo okouzlující frontmance, která je zpívající bubenicí. Díky ní měly jemnější pasáže až hladivý efekt a stejně tak byly její zásluhou tvrdší pasáže skutečně nervy drásající.
Na hlavním pódiu mezitím američtí thrashoví klasici Exodus v některých akordových postupech a rytmických figurách ukázali, že jim není cizí ani “proggy” přístup. To hlavní je ovšem nehynoucí vášeň pro dřevní a správně uječený thrash metal, což bylo do detailu patrné (a užité) i při jejich vystoupení na Brutalu. Vyměnili se s americkými metalcoristy Motionless in White, kteří se rozhodně nebojí elektroniky ani emotivních melodií s čistým vokálem. To vše ovšem bylo zasazeno do přísných riffů, při jejichž poslechu se člověk cítí jako uvězněný v drtiči na dřevo. Muzikanti neváhají hrát svoje pojetí záhrobního světa skutečně po svém a posluchači si toto odlišné naladění velmi vychutnali.
Na Obscure stage se mezitím zjevila kapela Triumph of Death v čele s Tomem Warriorem, který kromě účasti v Celtic Frost začínal v průkopnických Hellhammer. Black metalové blastbeaty pěkně odsýpaly na vlně old schoolového black metalu, který je zajímavý na poslech i po letech. Za své kolegy muzikanty se umělec rozhodně stydět nemusí a totéž lze říci o jejich vzájemné souhře. Zejména skočné kytarové motivy každopádně během pokračujícího večera dokázaly bez obtíží zabavit všechny v okolí.
Skupinu za krátkého deště vystřídali američtí Armored Saints s opravdovou vervou a vášnivě natřískaným thrash metalem, a sice s poměrně melodickými linkami a s čistým vokálem. Nesrovnatelný dav na hlavním pódiu upoutal norský Abbath, který hrál písně své kmenové kapely Immortal. Pro publikum šlo o v mnohém osvěžující první závan klasického black metalu norského střihu a osobnost velikosti Abbatha se nezapřela. Přestože by se drobné rozdíly plynoucí z muzikantské přirozenosti našly, většinu času šlo jen těžko poznat, že nehrají kompletní Immortal. Melodičtí (a v jistém smyslu progresivní) Dark Tranquility přinesli k závěru dne dramatické vzestupy i pády do hlubin – to vše v báječném souzvuku muzikantského mistrovství a podmanivých nálad. Skuteční vytrvalci si nato mohli při poslechu italských Mortuary Drape počkat na český výkřik mladého death metalu, kapelu Sněť.
Jeden z neodolatelných kontrastů platí o metalové subkultuře všeobecně, ovšem na Brutalu je od prvního dne obzvláště všudypřítomný. Přestože hudba odráží pestrou škálu především negativních emocí, sami návštěvníci zažívají pravé posvícení a od prvního momentu vysloveně plavou v moři dobré nálady. Všichni se vzájemně respektují a předsudek je zde cizí slovo ze vzdálených končin. Absolutní volnost ve vizuálním stylu je zde to nejmenší, ať už jsou někomu libo komplikované (a leckdy čarodějné) outfity a nebo se dotyčný hrdě počítá do legie fanoušků v tričku své oblíbené kapely.
Na dlouhé odstavce by vyšel také výčet volnočasových aktivit, které pevnostní areál festivalu Brutal Assault nabízí. Nyní je však na místě s čistým srdcem poznamenat, že si během úvodního dne události přišli všichni skutečně na své a že vládne napjaté očekávání, co přinesou další dny.
