Nadešel poslední den metalového (mezilidsky neuvěřitelně vstřícného) festivalu Brutal Assault, respektive jeho 27. ročníku. Přestože může být čtvrtý den na akci takového formátu fyzicky poměrně náročný, nikdo se nenechal vyvést z dobrého posluchačského rozpoložení. Tisíce fanoušků se s radostí hrnuly z koncertu na koncert, a že bylo tradičně z čeho vybírat.
Po v podstatě mírumilovném goticky blackovém úvodu v podání amerických Cloak přišel první hudební zločin proti lidskosti. Neměl jej na svědomí nikdo jiný než němečtí Mental Cruelty, kteří ve své tvorbě dosáhli mnohem dál, než jen k loupení z aktuálně populární deathcore truhlice. Tento důrazný a technický styl dokázali na pódiu neobvykle obohatit o vlny symfonického black metalu a právě příchozí návštěvníci se nechali k poslechu velmi snadno zlákat. Američtí Show Me the Body nato pro mnohé byli nečekaným ozvláštněním se svým žánrovým kombem, kde mají své nezastupitelné místo prvky hip hopu i pravověrného hardcore punku. Větší sázkou na jistotu byl koncert německé kapely Cytotoxin, která se v duchu svého názvu očividně snažila především o buněčnou otravu celého širokého okolí. Skupina se již osvědčila na předešlých ročnících a rovněž tentokrát šlo o sázku na jistotu.
Čtěte také: Pátek na Brutal Assault 2024 ve znamení Bedřicha Smetany, gotiky i pohanského extrému
Kanadští Cancer Bats se krátce nato vytasili se svým “nakváklým” hardcore setem, který za sílícího slunka sedl snad všem. Především proto, že bylo cítit, nakolik je nezkrotný hudební projev pro muzikanty skutečně vším. Zahanbit se rozhodně nenechali ani nizozemští death metalisté Sinister, kteří zněli přesně jako kdyby pekelná delegace v čele s Belzebubem začala studovat na ČVUT. Z úplně jiného soudku obšťastnili rozvlněné diváky australští Plini s první sobotní dávkou propracovaného progresivního rocku. Ve svých skladbách se obešli beze zpěvu, což nejspíš jedině pomohlo neodolatelné náladotvornosti. Některé hudební figury měly dokonce blízko k jisté najazzlosti či rozjímavému blues, muzikanti tyto prvky ovšem dokázali do skladeb napasovat také pěkně rychle, důrazně a natvrdo. Atmosféra jejich koncertu tím rozhodně neutrpěla, ba právě naopak.
V posluchačsky vydatné progresivní vlně pokračovali rovněž na hlavním pódiu francouzští Gorod, u nich už ovšem byl klíčovým výchozím nastavením technický death metal, a to včetně nepoddajného zpěvu. Zahráli ukázky z posledního alba The Orb a bylo znát, že si dávají záležet i na těch nejmenších detailech a že nechtějí žádnou notu nechat upozaděnou. Ač se to může zdát k nevíře, na Obscure stage rázem zahrála rovněž progresivní kapela Persefone. Ta pochází ze státečku Andora a své pojetí tohoto ambiciózního stylu staví také na death metalových základech. Obecenstvo na nich ocenilo zejména emoce předané bez známky přetvářky a také bohatý a plný zvuk, který povedeně zabarvily klávesy.
Čtěte také: Čtvrtek na Brutal Assault 2024 posílil na rozmanitosti spolu s Carcass, Satyricon nebo Riverside
Na ústředním dvoupódiu mezitím začali hrát Pestilence, tedy věhlasní reprezentanti nizozemské death metalové tradice. Posluchačům neznalým kulturních poměrů v zemích Beneluxu bylo rázem jasné, proč tam právě s takovými kapelami mají extrémní žánry takový ohlas a dopad. Komu však setrvalo emocionální (a ideálně také artové) naladění, ten neměl důvod odcházet z Obscure stage. Zjevili se tam totiž američtí Night Verses, kteří diváky snadno udrželi v progresivním rozpoložení. Také oni patřili k těm, kteří přítomným ukázali, kolik rozličných rovin jde obratně napasovat do uceleného projevu. Zasněné harmonie padly na tvrdší podklad jako poklice na hrnec a leckdo měl téměř problém rozdýchat takovou dávku hudebního okouzlení.
Na Císařově náměstí se nicméně rozezněl diametrálně odlišný styl, a sice s americkou skupinou Sadus. Kapela loni na podzim prožila jeden ze svých milníků, když po šestnácti letech vydala novou desku s názvem The Shadow Inside. Nadšení z nové kapitoly bylo z muzikantů pronikavě patrné i na Brutalu a publikum jim radost jedině vracelo. Jejich promyšlený thrash metal s technickými prvky death metalu zazněl mocně a vzbuzoval zdravou pozornost. Nikdo se také nenechal znepokojit hlavním tématem songů, kterým je neviditelná síla ovládající lidské činy a omezující svobodnou vůli.
Slovenská kapela Doomas se na Octagonu vytasila se svou verzí kombinace death a doom metalu. Muzikanti nechali rostoucí hlouček návštěvníků vychutnat jak znepokojivé a hutně táhlé minimalistické linky, tak brutální nasekanost, z které šly velké části obecenstva krky kolem. Komorní stage s pentagramem nataženým ve vzduchu tím byla pro závěrečný den otevřena s důstojnou hudební úrovní. Na hlavní stage nato byli k slyšení finští Impaled Nazarene, kteří se zdáli být osobnostně přikovaní ke svému osobitému pojetí black metalu, jež se vyznačuje barvitými kontrasty a neskrývanými (poměrně čistými) melodickými linkami. Při vší úctě k umělcům se ovšem místy zdálo, že by mohli své šroubky utáhnout ještě o něco pevněji. Skutečný důraz naporcovaný v jen těžko představitelném tempu ovšem na Obscure stage předvedli kanadští Chthe’ilist, kteří se běžně (a velmi přiléhavě) označují jako death metal z jiného světa. Přítomné zaujal především chrčivý a praskavý growling jako z temné chodby ve stísněné jeskyni, za více než jen povšimnutí ovšem stály také hbité prstíky dvou kytaristů a basáka a rozhodně také nepřekonatelné končetiny mistra bubeníka.
Čtěte také: Brutal Assault 2024 prožil ukázkový úvodní den s Exodus nebo Motionless in White
Svůj koncert si na hlavní stage po chvíli vychutnali irští Primordial. Jejich stylem je tak trochu zaříkávačský black metal s nefalšovaným keltským oparem, zvláště co se týče rituální cykličnosti jednotlivých nápadů a jejich dynamického umocňování. Nejvyhrocenější pasáže byly nasekané jako od bandy dřevorubců na pervitinu, snad jen jejich mrtvolně maskovaný zpěvák se místy držel poněkud zkrátka. Na útulném Octagonu se v mezičase zjevila mladá polská kapela Totenmesse, což německy znamená requiem, a muzikanti jsou svému názvu vskutku věrní. Smrt je pro ně téma číslo jedna a v mučivě mrazivém smyslu to bylo znát i na jejich pevnostním koncertě. Jejich řádně vystavěné (a od srdíčka pochmurné) hudební motivy skvěle vynikaly nehledě na nezastavitelné, burácivé a pekelně našvihané rytmy. Zde je tedy na místě pochválit nejen muzikanty a jejich skladatelský um, ale také akustické dispozice prostoru a pečlivou dovednost zvukařů.
V lecčems překvapivá podívaná přišla na Obscure stage: šlo o zpěvačku Julii Christmas se škraboškou na očích a její doprovodnou kapelu, která vší silou zatahala za šňůrky a podpořila (možná trochu nečekaně) vysoko položený hlas hlavní hrdinky. Jejich podání post-metalu bylo do značné míry neodolatelné, a to z velké části proto, že sehrané sestavě na pódiu skvěle sedly jak dramatické skličující pasáže, tak občasné klidnější mezihry na oboustranný oddych. Toho nebylo mnoho na hlavním pódiu s nizozemskými Textures, jež se počítají do rodiny progresivního metalu. Na přítomné návštěvníky udělali dojem především nahusto vrstveným zvukem zdůrazňujícím muzikantské výbuchy emocí, samotného “progresivna” se nicméně konalo o poznání méně než u předchozích představitelů žánru. Proti posluchačskému prožitku to ovšem neznamenalo vůbec nic.
Na Octagonu vysloveně zazářila švédská stoner doom folková kapela Gaupa, jež se ve své tvorbě na psychedelické vlně věnuje snovému surrealismu. Hudebníci své skladby zahráli o poznání řízněji než z desky co do efektů a hlavně samotného hráčského zápalu. Prim patřil bezesporu zpěvačce Emmě Näslund, která plynule střídala ladnou éteričnost s opravdu rozvášněnými vrcholy. Hlavní stage s pokračujícím večerem obsadili norští Emperor, kteří “své” Císařovo náměstí obdařili majestátním blackovým přednesem. K mání byla výživná porce melodiky i dramatu a publikum se rádo nechalo láskyplně zničit. Na poměry black metalu v případě Emperor hudebnímu výrazu silně pomohl skličující syntezátor, jenž jedině umocňoval chlad i pompu zároveň. Kdo však neměl dost poctivé “vystouněné zadoomanosti”, tomu byl stále příznivý osmiúhelníkový dvoreček; tentokrát s polskou kapelou Dopelord. Jejich těžkopádné riffy se převalovaly do všech stran a hrudníky všech přítomných jen dunily samým basovým potěšením.
Ambientní KAL stage do toho všeho zažívalo schizoidní industriální chvíle s francouzským projektem The Undertaker’s Tapes. Pro nezasvěcené by v jejich případě bylo už bezmála nemožné rozlišit hranici mezi hudbou a sprostým rámusem, obecenstvo ovšem bylo v jednom ohni. A to tím spíš, že v takovém prostředí snadno splynuli s červenobílým stroboskopem bezmála v jedno. Tuto vlnu následně dovedně převzal český projekt C4AT, který má blíže k technu a který nemá nikdy dost co do hledání halucinogenní tvrdosti.
Zakrátko dav u hlavního pódia přivítal americké The Dillinger Escape Plan. Ti sice vychází ze zpěvného žánru metalcore, jejich mnohými milovaný rukopis je ovšem něčím mnohem víc. Smrtící tempo všechny přítomné doslova strhlo a z důkladné skladatelské matematiky padala čelist. Podstatné je, že ani z této kombinace ani náhodou nezmizely hluboké emoce; opravdu lidské napojení na hudbu této kapely pak bylo nevyhnutelné. Na Obscure mezitím přišel čas pro norské Dødheimsgard zkracované na DHG. Tato kapela vynikla na poměry black metalu překvapivou křehkostí až jemnocitem, o to více ovšem sklidily úspěch tklivé a od ztrápeného srdce hrané melodie. Rytmickou obratností i všeobecnou vynalézavostí a tvůrčí svobodou mohli připomenout také progresivní metal, přičemž šlo nade vší pochybnost o black jako to nejtrpčí víno.
Octagon se tou dobou dočkal jednoho ze svých vrcholných okamžiků, a sice s ukrajinskou kapelou Stoned Jesus. Tito muzikanti dokázali bravurně spojit rysy typické pro žánr s procítěnou melodikou a zpěvem. Z velké části ovšem šlo o řádně důrazný a temný projev v duchu Black Sabbath, ovšem bez jakéhokoliv epigonství. Tato skupina je v současnosti na skutečném vzestupu, kdy zapáleně obohacuje svůj styl a kdy jí svižně roste fanouškovská základna. Na Brutalu se tomu nemohl divit zhola nikdo.
Svou poslední festivalovou půlnoc oslavilo hlavní pódium pevnosti Josefov s nástupem polských Behemoth, tedy nekorunovaných králů veškerého blackened death metalu. Jejich show začala trochu netradičně stínohrou, načež se dav fanoušků dočkal majestátních riffů a blast beatů, které na hudbě kapely tolik zbožňuje. Koho však tvorba těchto “blackových kissáků” tolik nebere, ten měl cestu otevřenou na Obscure stage, kde ho čekala velmi záživná posluchačská perlička. Šlo o britskou kapelu New Model Army, která od vzniku v roce 1980 významně ovlivnila (nejen) proudy post-punku a gotiky. Na muzikantech byly už poměrně dlouhé roky hraní znát jen v tom nejlepším světle. K jejich projevu na Brutalu neodmyslitelně patřila jak důraznost a zpěvnost, tak nehynoucí naléhavost.
Konečnou bylo pro Císařské náměstí vystoupení amerických thrash metalistů Heathen, kteří sice nemusí mít ve světě takové jméno jako žánroví kolegové, ale kteří jsou pro vývoj tohoto proudu ve Spojených státech neméně zásadní. Jejich set v soubě skloubil energickou násilnost stejně jako čistě zpívané melodie a poměrně rafinovaně vystavěné hudební motivy. Komu to náhodou nestačilo, ten si mohl tradičně zaponocovat před Obscure stage. Na dobrou noc tam zahráli nejprve perfekcionisticky prohnilí black doomeři Worm z floridských bažin a na samotný závěr pak norská kapela Darvaza – jak jinak než black metalová, ovšem s čitelnou tvůrčí svobodou co do kompozice songů.
Suma sumárum
27. ročník mezinárodně oblíbeného festivalu Brutal Assault tím byl ukončen a těžko najít křivého slova. Kapely v letošní soupisce představily své žánry nejlépe, jak vůbec mohly, a program byl uspořádán tak barvitě, že musel nadchnout i posluchače s vyhraněným vkusem. Organizátoři odvedli skvělou práci i co se týče doprovodných aktivit: každoroční jistotou bylo detailisticky pojaté postapokalyptické městečko Convoy stejně jako dům hrůzy nazvaný Pit of Doom či kino promítající obskurní horory. Dlouhé ulice (či spíše promenády) byly plné lahodného občerstvení včetně mnoha možností pro vegany, odpočinkovější Underground Square zase stánkařů s oblečením, deskami, dekoracemi a dalšími suvenýry. Pohodlí návštěvníků bylo zajištěno také mnoha možnostmi, kde si odpočinout, hracím koutkem pro ty nejmenší fanoušky nebo několika kouty s pitnou vodou k volnému natočení, a to nemluvě o neustálém dohledu zdravotníků a dalších záchranářů. Majestátní festival si zkrátka letos udělal nejlepší možné jméno a je jisté, že drtivá většina návštěvníků přijede za rok zas.
