Podzim bohatý na koncerty možná způsobil, že se fanoušci hudby museli rozhodovat, na který koncert vyrazit a který oželet. Kdo však s koupí lístku na coloradskou skupinu The Lumineers neváhal, rozhodně neudělal chybu. Vyprodané Lucerně v neděli ukázali, jak je jednoduché se s fanoušky během večera spojit a předvést bezchybné hudební představení.
Jako předskokan americké pětice se představil kanadský folkový zpěvák Afie Jurvanen se svou kapelou, vystupující pod uměleckým názvem Bahamas. Že je to název velmi příznačný, všechny přesvědčil vzápětí. Při některých skladbách navodil v posluchačích pocit, že jsou opravdu na Bahamách a na pláži s koktejlem v ruce si vychutnávají odpolední pohodu. Začátek večera se tak nesl na poklidné notě.
Ačkoliv The Lumineers nastoupili na pódium Velkého sálu Lucerny na minutu přesně, netrpěliví fanoušci se dožadovali jejich příchodu už několik chvil před avizovanou půl desátou. Vydařený koncert kapela odstartovala písničkami z nového alba – údernou Sleep on the Floor a svěží skladbou Ophelia, jež dobyla téměř ihned po vydání desky světová rádia.
Hned v začátku zazněla také píseň Ho Hey, která téhle coloradské skupince před lety otevřela dveře do světa. I když bývá zvykem, že kapely si nejznámější skladby většinou nechávají na rozloučenou nebo na oživení částí večera, kde hrozí, že kvůli ne tak známým písničkám ztratí divákovu pozornost, The Lumineers byli pravým opakem! S následující Cleopatrou se dalo říct, že hitovky již zazněly kompletně všechny. Těžko říct, zda to nebylo spíše na škodu, protože sotva se diváci stačili rozkoukat, nejoblíbenější skladby už byly pryč. Nic jim ale nebránilo si písničky naplno užít a kapelu za to odměnit ohlušujícím potleskem.
Mobily pryč, prosila kapela
Před nejúspěšnější Ho Hey frontman Wesley Schultz poprosil diváky, ať si písničku klidně nahrají, ale ať poté uklidí své mobilní telefony a večer si naplno užijí s nimi. Tyto prosby se na koncertech objevují čím dál častěji a jsou naprosto na místě. V dnešní digitální době mají totiž někteří posluchači bohužel v oblibě sledovat dění na pódiu spíše přes displeje svých mobilů než naživo. A prosba zpěváka byla až na výjimky kupodivu vyslyšena. Jen občas byl nad hlavami vidět přístroj, snažící se zachytit atmosféru večera.
Dojem povedeného koncertu často dotváří maličkosti, jako například odhalení pozadí vzniku textů. To se frontmanovi podařilo i tady, když vyprávěl, proč napsal písničku Charlie Boy: “Na mého strýce kdysi tak zapůsobil projev J. F. Kennedyho, že se rozhodl najít jiný smysl života, a tak se sebral a odjel pracovat jako dobrovolník do Vietnamu. Bohužel se odtamtud už nikdy nevrátil.“
Úplného ticha v sále také docílil v momentě, kdy se s fanoušky podělil o příběh skladby Gun Song: “Můj otec před devíti lety podlehl rakovině. Byl jsem u toho, když umíral. Ale to, že už mezi námi není, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem potřeboval nějaké ponožky, a tak jsem se rozhodl půjčit si nějaké z otcova šuplíku. Pod ponožkami jsem však nahmatal zbraň, a to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že je nadobro pryč, že už se ho na to nikdy nebudu moci zeptat.”
Další oživení večera přišlo záhy při písni Darlene. Člen kapely Jeremiah Fraites znenadání vytáhl jednoho z fanoušků v přední řadě na pódium s tím, že mu bude držet kufřík, ukrývající přenosný xylofon. Takto akusticky, bez použití mikrofonů a jakékoliv elektroniky, pak kapela odehrála celou písničku. Prostor dostalo taky několik pomalejších, pohodových singlů jako Slow It Down, Angela nebo In The Light. Ty však hned vystřídala energická Big Parade, která odnesla melancholickou náladu daleko za brány pražské Lucerny, a při jejímž závěru se sálem rozlétly bílé konfety. Nechybělo ani vyjádření vděku a závěrečný přídavek v podobě Long Way From Home nebo Stubborn Love.
Letošní podzim byl na koncerty velmi bohatý. Vystoupení americké kapely The Lumineers se však nepochybně řadí mezi ty, co dopadly na výbornou. A to hned z několika důvodů: hudebníci se v průběhu večera nebáli vystřídat nástroje a častokrát předvést i sólo, zazpívat akustickou verzi nebo aktivně zapojit diváky.
Po muzikantské stránce nezklamal ani jeden člen, největší pochvala však připadá Neyle Pekarek, která předvedla profesionální výstup na violoncello a stejnou pozornost si zaslouží i frontman, jehož dramatické výšky dodávaly textům o to větší důraz. Večeru nechyběl spád ani energie a je obdivuhodné, že The Lumineers si i přes neustále vzrůstající popularitu drží image skromné kapely.
