Konec lednového programu v Lucerna Music Baru zpestřila vydatná porce balkánského folkloru. Do Prahy 27. ledna po čase zavítal jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších vývozních artiklů Rumunska, dechovkový mega ansámbl, Fanfare Ciocarlia.
Pondělní večer v Lucerně tematicky otevřel tandem ve složení Mário Bihári a Martin Juráček z projektu gadjo.cz. Geniální romský multi-instrumentalista Bihári a spolu s ním fenomén (nejen) české DJ scény Juráček, se nemohli postarat o lepší úvod přehlídky muzikantského umění a temperamentu Fanfare Ciocarlia. Nevidomému géniovi patřila sice pouze slabá hodinka, během ní však stačil plynule vystřídat hned několik poloh. Začátek úvodního čísla byl jenom o Bihárim a jeho procítěném zpěvu doprovázeném harmonikou (nebo naopak?). Síla jeho strhujícího projevu by sice v tu chvíli naplno vynikla spíše v komornějším prostředí něž v takřka prázdném prostoru tmavé Lucerny, na intenzitě zážitku to ale nic nezměnilo.
Po několika sólově odehraných písních Biháriho na pódiu doplnil parťák z Gadjo.cz, Martin Juráček, a intimní atmosféra Lucerny se rázem svým formátem začala blížit vražednému mixu instrumentální one man show a jižanské diskošky (míněno v tom nejpozitivnějším slova smyslu). Zatím prořídlá Lucerna se rozvlnila a upnula pohled na pódium. Bihári si všechny s přehledem získal, jindy obsypaný bar zel prázdnotou a byť ten večer Bihári nebyl hlavní hvězdou, nikomu by nevadilo, kdyby pokračoval mnohem déle. Ke konci vystoupení Bihári a Juráček nenápadně zařadili variace na východní noty Fanfare Ciorcalia, kterým publikum citlivě připravili na střídání stráží, a stejně nenápadně se krátce po čtvrt na devět z pódia vytratili. Pod ním zanechali důstojný počet hlav, které pomalu ale jistě začaly Lucernu zaplňovat.
Fanfare Ciocarlia na sebe nenechali dlouho čekat. Na pódium se početná kapela vyhrnula podle jejího klasického schématu. Jako první před natěšené fanoušky nakráčela sada trombónistů, oděných do těžkých tmavých kabátů kontrastujících s nablýskaným zlatým kovem. V zápětí je doplnily další nástroje rozmisťující se od zadních řad až po front lajnu, která patřila jako vždy hlavně trumpetistům a saxofonu. Po krátkých úvodních lidových fanfárách se soubor vysvlékl z kabátů a jízda mohla začít.
První část zhruba dvouhodinového náporu balkánských rytmů byla tak trochu aklimatizační pro diváky, kteří přeci jen potřebovali pár chvil na to vydechnout a uvědomit si, že je čas na zábavu, ale i pro kapelu, která v prostorách Lucerna Music Baru včera zahrála vůbec poprvé. Na úvod koncertu Fanfare Ciocarlia zvolili několik méně známých písní, během kterých publikum velice rychle rozpálili. Když bylo publikum nažhavené tak akorát, Rumuni přidali na tempu a na povel ,,koukejte pořádně tancovat, tohle je party,” se spontánně dala do pohybu celá Lucerna.
Na zběsilém tempu pak Fanfare Ciorcalia neubrali v podstatě až do konce. Tklivými baladami, kterých mají v repertoáru bezpočet, se rozhodli nikoho neobtěžovat. Jedním z mála zvolnění byla snad jen monumentální Lume, Lume Si Hora v podání maestra Radulescu. Namísto toho Fanfare Ciorcalia sázeli jeden divoký song za druhým. Bohatě zastoupené byly na set listu populární desky Iag Bari i Baro Biao: World Wide Wedding i další. Zatímco některé songy Fancare Ciorcalia odehráli, jak je jejich dobrým zvykem, ve variacích oproti jejich originálu, notoricky známe věci jako Iag Bari, Asfalt Tango nebo Manea Cu Voca však zazněly v klasickém provedení. Chybět nemohla ani titulní píseň z kultovního filmu Černá kočka, bílý kocour nebo pravidelně zařazovaná hitovka Born to Be Wild.
Kolem desáté večer to na chvíli (ale opravdu jenom na chvíli) vypadalo, že Fanfare Ciocarlia zanechají Lucernu svému osudu, když se pokusili vyklidit pódium, což vzhledem k tomu, že kapela dorazila v plné sestavě, nebyl zrovna jednoduchý úkol. Evidentně dobře naladění se však za salvy tleskání a hvízdání obratem vrátili zpátky na stage a pokračovali tam, kde skončili. Přidali ještě několik zběsilých lidovek a jejich čas se měl pomalu nachýlit. Ani druhá odmlka Fanfare Ciorcila však nebyla definitivním rozloučením, to by to nesměli být staří protřelí cigáni. Kapela utvořila průvod a vydala se do zákulisí oklikou pod pódiem. Už po pár krocích se však zastavila na místě a splynula s davem.
Bez jakéhokoli zvučení Fanfare Ciorcalia pokračovali v bugru mezi diváky, zatímco na pódiu je vystřídali tančící fanoušci, kteří se snažili ulovit pár fotek a videí až do okamžiku než je security zdvořile vyprovodila zpátky dolů. S nástroji v rukou a bezelstně nastavenými klobouky, do kterých Lucerna házela hotovost ve všech možných měnách, Fanfare Ciorcalia korzovali v prostoru pod pódiem a kolem baru ještě neuvěřitelně dlouhou dobu. Na čela si lepili bankovky, rozdávaly se stisky rukou a především se tančilo až do posledních tónů té nejrychlejší dechovky na světě.
Nikomu se nechtělo končit, ale muselo se. S potem ve tváři, úsměvem na rtech a vrchovatě naplněnými klobouky se Fanfare Ciorcalia vypotáceli do zákulisí a zanechali za sebou šťastně vyčerpanou Lucernu. To, co by pro Balkán bylo pouze slabým odvarem jejich každodenního způsobu zábavy, to pro našince byl nevšední zážitek, který si bude chtít určitě každý, kdo dorazil, zopakovat. Příležitost se k tomu jistě naskytne. Fanfare Ciocarlia žijí hudbou, a to doslova, Prahu mají rádi, takže to, kdy nás znovu poctí návštěvou je jenom otázka času. Pokud jste je tentokrát propásli, příště zaručeně musíte být u toho!
