V Praze včera odstartovalo evropské turné legendárních Queen za doprovodu charismatického zpěváka a showmana Adama Lamberta. Duo Queen, Lambert tak navázalo na superúspěšné jihoamerické turné a znovu přesvědčilo, že i přes dvacet let po smrti Freddieho hudba Queenů neumřela a Freddie stále leží v srdcích nás všech.
O2 arena nacpaná k prasknutí se po osmé večerní rozduněla notoricky známým „dup dup tlesk“, a tak se rozjela jedna z nejlepších show tohoto roku. We Will Rock You se rychle změnila v Hammer To Fall, při které Lambert v růžovém květinovém oblečku a obrovských podpatcích běhal po rozlehlém pódiu a zahanbit se nenechal ani sedmdesátiletý kytarista a autor mnoha písní Brian May. Sice nebyl tak fešně oblečen, po pódiu ale běhal jako mladík. Díky stagi vystrčené do davu jako molo, se mohli směle pohybovat oba dva co nejblíž fanouškům, kteří byli u vytržení především z Maye a natáčeli si ho na mobily, co to šlo.
Následovala svižná Stone Called Crazy a po ní skladba, která Queeny kdysi vystřelila na špičku amerických žebříčku, Another One Bites The Dust. Tu složil bohužel nepřítomný baskytarista John Deacon. Z původní sestavy Queen tedy zbyli jen Brian May a bubeník Roger Taylor, který měl k sobě posilu Tyrena Warrena.
Co se děje na jevišti viděli bez problému i diváci úplně vzadu. Nejen proto, že se muzikanti často pohybovali na vysunutém molu, ale hlavně proto, že byl každý pohyb zachycován na velké zaoblené ploše nad pódiem. Atmosféru navíc skvěle doprovázela světla a četné vizuální efekty.
Výrazným vizuálem ostatně celý koncert začal. Zahájila jej totiž postavička z obalu letos již čtyřicetileté desky News of the World, která rozbila stěnu promítnutou na zaoblené plátno, které zakrývalo pódium, a umožnila tak kapele představit se natěšenému publiku. Hlava plešaté postavičky jménem Frank se (ale tentokrát už fyzicky, ne jen na plátně) objevila i při písni Killer Queen, kterou zpíval Lambert usazen přímo na její pleši. Poté co píseň dozněla a hlava se schovala pod zem, se Lambert chopil mikrofonu nikoliv s úmyslem zpívat, ale mluvit. Poděkoval Brianu Mayovi a Rogeru Taylorovi a vyjádřil, jak velká je pro něj čest zpívat s touhle kapelou, i když v žádném případě nemůže nahradit Freddieho:
„Já vím, že někteří z vás, možná všichni, si říkáte, že nejsem Freddie. Ale poslouchejte, já vím, že nejsem kurva Freddie, já to vím. Existuje jen jeden jediný super rockový bůh jménem Freddie Mercury. Milujete Freddiho? (okamžitě dostal bouřlivý souhlas). Myslím, že ho miluju víc než kdokoliv z vás. A víte co? Já jsem fanda stejně jako vy. Takže, bych vás chtěl požádat o velkou laskavost. Pojďme spolu vy a já oslavit Freddieho společně. Všichni víme, že byl úžasný skladatel a úžasný zpěvák, s úchvatným hlasem. Taky se dobře oblíkal a já se v tom snažím pokračovat. Proto mám na sobě tyhle šílený boty (sklidil smích publika). Je to praktické, všední (další smích). Ale co na Freddiem miluju nejvíc je to, že mu nikdy nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí. Takže ve Fredddieho duchu: Don’t Stop Me Now.“
Po téhle pecce přišla na řadu Bicycle Race, při které Lambert nasedl na skutečné kolo s vozíkem plným růží a projel se na něm po vystrčené části pódia. Na Bicycle Race po chvíli navázal Roger Taylor písní I‘m in Love with My Car, kterou zpíval zpoza své bicí soupravy.
Následovaly další skvělé písně, všechny ale svou emotivnosti předčila Love of My Life v podání Briana Maye, který si s akustickou kytarou sedl úplně na okraj mola a nesmírně mile vyzval diváky, ať si s ním zazpívají. Kdo by tomu kudrnáči odolal? Navíc, když řekl česky: „Dobrý večer?“
Lidi tedy moc rádi s Mayem zpívali, a dokonce se z plátna přidal i Freddie. Tenhle okamžik se musel vrýt do paměti snad úplně všem a některým při tomhle pohledu vyhrkla i slza.
Nezapomenutelnou se stala i chvíle, kdy se při Somebody to Love objevila ne vysunutém pódiu kromě Maye a Lamberta i bicí souprava a následně i Roger Taylor, kterému se po ostatních asi vzadu stýskalo. Následoval bubenický souboj mezi Taylorem a Warrenem a po něm hit z alba Hot Space, Under Pressure. Překvapila i píseň I Want To Brek Free, ve které si Brian May v místě, kdy by měl typicky znít syntezátor, střihl povedené sólíčko. Pořádné sólo však přišlo až po Who Wants to live Forever, kdy May ovládl celou halu.
Pak přišlo na řadu jen Radio Gaga a skladba, která nesměla chybět, Bohemian Rhapsody. Opět přispěl i Freddie a měl v ní doslova poslední slovo. Pódium se po ní totiž vyprázdnilo.
Samozřejmě se brzy dostavil přídavek v podobě návratu úvodní We Will Rock You a We Are the Champions. Koncert tedy završily dvě mezinárodní sportovní hymny a je třeba říct, že oprávněně, protože muzikanti tu skutečně předvedli nejen dech beroucí hudební, ale i sportovní výkony.
May s Taylorem působili jako mladí kluci a o dost mladší Lambert zase jako ostřílený zpěvák. Muzikantsky i efektově zdařilý koncert zvedl laťku opravdu vysoko a skutečně dokázal, že klasický rock žije dál.
