V neděli 16. března zažila Praha svou první návštěvu tohoto charismatického Američana a jeho stejnojmenné kapely.
Hudební podporou večera byla česká kapela KOFE-IN. Svou úvodní půlhodinkou se snažila navnadit přítomné publikum, které se ten den nějak zapomnělo doma, počtem i duchem. Po posledním energickém songu Sebe mi dej proto opravdu rozehřátě vypadali asi nejvíc kluci z kapely. Během následné pauzy jsem tedy očekávala silný nárůst návštěvníků, které by snad předkapela příliš nezajímala, ale marně.
Fotogalerie z koncertu
Takto přišli tedy Daughtry, rocková formace pojmenovaná podle svého zakladatele, zpěváka Chrise Daughtryho. Bez úvodu rovnou nasadili Baptized, příjemný kousek ze stejnojmenného alba, zatím posledního z řady. Charakter publika jsem už zmínila, proto se žádný velký boom nekonal a stejně pohodově koncert pokračoval. Střídavě padaly písničky energičtější a romantičtější. Netypický vzhled frontmana, holá hlava a potetované tělo, celkovému ražení hudby vůbec nevadil. Několika nevtíravými a upřímně působícími slovy nás v průběhu vítal, představoval novou desku nebo chválil Prahu a průběh koncertu. Že je Chris nejen výborný zpěvák, ale také šikovný kytarista, během vystoupení dokazoval neustále. Proto když na podiu zůstal pouze on a klávesista, aby spolu zahráli dva srdcervoucí ploužáky, žádné prázdno po zbytku kapely nebylo patrno. Leckterý dech zůstal pozastaven a jen nasával energii vkládanou do balad. Po návratu kapely zazněla vypůjčená Collinsova In the Air Tonight. Trocha života vstoupila s písní Traitor. Kapela se pořádně rozjela v pravém rockovém stylu, ale fanoušci se nezdáli tuto temperamentní změnu dostatečně reflektovat. Škoda, byla to dobrá příležitost.
S postupem času a třeba i stoupající hladinou alkoholu opadl ostych a atmosféra se přece jen trochu zvedla. Byli jsme zapojeni do sborového zpěvu a u další tklivé It’s Not Over se Chris dokonce vydal mezi nás, za což obdržel vysokofrekvenční jásot předních řad.
Ještě baladický September, Waiting For Superman, Home a na závěr příjemné probuzení v podobě country rockového Long Live Rock & Roll. Po skončení jsem necítila velké zklamání z konce a rozbouřenou hladinu adrenalinu, spíš jen pocity jako při titulcích po romantickém filmu s dobrým hereckým obsazením.
