Hudebník Gerald Clark, působící již několik let v České republice, představil před pár týdny na pražském Soundsgate workshopu nový singl Elderflowers. Před jeho mezinárodní premiérou se nám jej podařilo vyzpovídat. Jaké české slovo ho fascinuje, co si myslí tom, že je často označován za bluesového hudebníka a kam budou jeho kroky směřovat dál?
Žiješ v České republice už nějakou dobu, nepřestává tě to tady bavit?
To ne. Oficiálně jsem tu rok, je to pro mě pořád nová země, ale zamiloval jsem si zdejší přírodu – hlavně v létě. Zdejší zima na mě byla docela dlouhá, ale jinak je tady klid. Dlouhou dobu jsem cestoval po Jižní Africe, dokonce jsem tam měl turné jeden celý rok, takže to tam znám skrz na skrz a ty rozdíly mezi Evropou a Jižní Afrikou mě velmi baví.
Čtěte také: Thom Artway: Všichni bychom na sobě měli stále pracovat, já sám jsem však nepoučitelný případ
Turné po zemích jako Jihoafrická republika, Namibie či Botswana muselo být určitě inspirativní…
To každopádně. Sice to ve mně touhu psát písně o cestování nevzbudilo, ale dalo mi to spoustu času na přemýšlení, to se pak se nápady jen hrnou.
Umíš něco česky?
Jasně, věci jako „bydlím v Třebíči“ nebo „jsem z Jižní Afriky“. Poslední dobou mě fascinuje slovo „tebou“ a všechny jeho různé podoby, je zajímavé, jak je váš jazyk hodně založený na takových zájmenech.
Je něco, co ti v Česku na rozdíl od Jižní Afriky chybí?
Asi není nic, co by mi tu vyloženě chybělo… Možná maso, máme u nás mnohem chutnější maso, ale kdybych měl odpovědět, co mi nějak opravdu hodně chybí, asi bych musel říct, že nic. I když – přeci jen mi tu vlastně něco chybí – máte překrásnou zemi, ale není tu oceán a nedá se tady surfovat. (smích)
Máš z hraní v Česku nějaký nezapomenutelný zážitek? Nebo naopak zážitek, na který bys co nejraději zapomněl?
Druhé turné ze tří, které jsem v Česku dělal, bylo šílené. To první bylo úžasné, navštívil jsem spoustu nových míst, malých městeček, ale to druhé turné mi dalo zabrat. Každý koncert byl se vším, co k tomu patří – hraní do pozdní noci, dlouhé párty… Byla to spousta zábavy, ale znovu už bych to nedokázal. Doslova bych to už fyzicky neunesl. (smích)
Ty jednotlivé koncerty ale byly parádní. Ukázala se tam navíc jedna věc. Já rád dělám koncerty se spoustou povídání, v těch menších městech ale často lidi vůbec netuší, o čem mluvím. Zjistil jsem ale, že to vůbec nevadí, spousta lidí se spojila s tou hudbou a třeba nedávno jsem hrál na Zámostí (festival v Třebíči – pozn. red.) a přestože mě tam nikdo neznal, postupně přicházelo víc a víc lidí a jen si užívalo tu hudbu.
Často býváš označován za bluesového muzikanta. Vnímáš nějaký rozdíl mezi blues scénou tady a blues scénou v Jižní Africe?
Vtipná věc, když jsi bluesový hudebník, je, že jakmile jednou hraješ blues, tak je úplně jedno jaký styl hraješ potom, vždycky se o tom bude mluvit jako o blues. Vůbec mi to nevadí, miluju blues, ale řeknu k tomu jednu věc – nejsem černoch a nežil jsem ve čtyřicátých letech v Chicagu. Z blues si beru hodně inspirace a můžu prostě přijít do klubu a hrát jen tak blues, ale třeba ten nový singl nemá s blues skoro nic společného. Spíš bych řekl že je to mix různých stylů, hodně je tam slyšet americana.
Blues je pro tebe tedy spíše taková internetová nálepka. Jak by ses ty sám popsal někomu, kdo o tobě nikdy neslyšel a nemá nejmenší ponětí, co vlastně děláš?
Poslouchám spoustu hudby, inspirují mě upřímní hudebníci. Ať už je to John Lee Hooker nebo Mozart… Jsem běžný člověk a hudba, kterou dělám, je zkrátka taková akumulace všeho, co jsem kdy slyšel. Nesnažím se znít jako někdo konkrétní.
Jak ses vůbec k hudbě dostal? Pamatuješ si ještě, kdy jsi poprvé vzal do ruky kytaru?
Když jsem byl hodně mladý, moje máma měla nějakou starou, hodně levnou kytaru. Dohmat byl strašně vysoký, ale prostě jsem si s ní občas nějak sednul a zkoušel jamovat. A když mi bylo 13 nebo 14, začal jsem hrát v kostele, moje máma je totiž křesťanka a brzy na to jsem začal hrát blues. A jelikož jsem moc nevěděl, co dělat, začal jsem jen tak hrát po barech a hospodách, různé bluesové covery.
A jak ses dostal k tomu, že chceš být profesionálním hudebníkem?
Hned potom jsem si založil bluesovou kapelu a přes další roky jsem se zlepšoval, začal jsem psát… A myslím, že vůbec poprvé, kdy mi došlo, že bych tohle chtěl dělat normálně, bylo zhruba před 12 lety. Uvědomil jsem si, jak moc mě hraní vlastně baví.
Pověz mi něco o tvém novém singlu Elderflowers. Proč ses rozhodl, že právě tato píseň vyjde jako singl?
V první řadě je ta píseň o společném momentu dvou lidí, kteří spolu prostě chtějí být. Moje přítelkyně je z Třebíče a to, že spolu jsme, dalo docela zabrat. Ale byl jeden moment, kdy jsme spolu byli v lesích, blížila se velká bouřka a všude okolo bylo úplné ticho. A já jsem ucítil, jak jednoduché vlastně je být spolu. Tu písničku jsem napsal asi za půl hodiny na zadní stranu starého obalu od kytarových strun.
Singlem se to stalo zkrátka nějakým přirozeným výběrem, nebyl vybrán proto, že by se mělo jednat o nějaký můj superhit, který mě vyšle na špičky hitparád. Je to hezká písnička a zároveň si myslím, že ze všech mých písní je pro lidi asi nejpřístupnější. A asi i pro rádia, vždycky je fajn, když rádio hraje tvůj song.
Je psaní písní na zadní stranu obalu od strun pro tebe běžným způsobem, jak vzniká píseň?
Když je to jediná použitelná věc v širém okolí, tak ano. (smích) Ale jinak se ten proces psaní samozřejmě liší – v poslední době mě baví vymýšlet texty na hudbu, nějaké jamování, co mě baví.
Co máš po novém singlu v plánu dál?
Nahrál jsem teď pár docela soulových písní, založených na mé dlouhé historii s náboženstvím. Ta je komplikovaná a jeden z těch songů je třeba o tom, že jsme si vlastně celého Boha vlastně znovu stvořili. A že v případě, kdy po něčem takovém toužíme i přesto, že to neexistuje, je to v pohodě.
Našel sis už nějaké oblíbené české umělce?
Mám rád Zrní, ale jinak jsem neměl moc času prozkoumávat zákoutí zdejší hudební scény.
Někde jsem slyšel, že fandíš Danu Bártovi…
Hrál jsem s ním na festivalu, kde byl zvolen jako nejlepší vystupující a já si řekl, že jeho hudbu musím začít poslouchat. Osobně jsme ho ale nepoznal. A mě se tam navíc podařilo, jako takovému černému koni, protáhnout se k němu mezi nejlepších pět vystupujících festivalu. Slyšel jsem navíc, že rád fotí vážky, ty úplně miluju, v Jižní Africe jsem je hrozně rád pozoroval. To mě na něm možná zaujalo ještě víc, než jeho hudba. (smích)
Jaké jsou tvoje následující krátkodobé a dlouhodobé cíle?
Rád bych příští léto odehrál turné po celé Evropě. Teď v září se budu vracet do Jižní Afriky, v Zambii budeme hrát na festivalu na ostrově uprostřed řeky Zambezi, kdy na jedné straně té řeky je zimbabwská divočina se lvy, buvoly a slony a okolo toho ostrova se zase rádi pohybují krokodýli… Mezi tím nějaké koncerty a rád bych zase něco vydal.
Třeba platinovou desku?
Určitě, vydám platinovou desku, vydělám miliony a ovládnu svět, to je můj dlouhodobý cíl. (smích) Ale teď se mi podařilo se spojit s úžasným hudebním producentem v Nizozemsku a rád bych se přesunul k tomu soulovému stylu hudby, který ho také baví a na který má skvělé vintage vybavení.
To je z mé strany vše, chtěl bys ještě něco sdělit svým fanouškům?
Choďte na koncerty, sledujte můj Instagram a Facebook – mám tam nově založenou stránku určenou pro moje české fanoušky, jmenuje se Gerald Clark v Česku a informuji tam o všem, co se mého působení tady v České republice týká.
