SinPlus: Zašli jsme moc daleko, míchali jsme rokenrol se vším možným. Teď konečně hrajeme to, co nás baví

SinPlus | Foto: Ray Tarantino

Švýcarské rockové duo SinPlus letos představilo světu svou čtvrtou nahrávku. S albem Break the Rules, pro jehož dokončení se vydali až do Spojených států, se po několika letech experimentování vrátili zpět ke svým rockovým kořenům. To začátkem letošního října ukázali i českým fanouškům, kdy vystoupili v pražském Cross Clubu. Bratry Ivana a Gabriela Broggini jsme v souvislosti s novou deskou vyzpovídali. Mimo jiné prozradili, proč je pro ně nová deska natolik zásadní a jak si jako švýcarská kapela mohou stát ve světě plném britských a amerických umělců.

Vaše nejnovější album nese název Break the Rules. Jaká pravidla chcete rozbít?

Ivan: Pravidla rutiny, toho, co každodenně děláme. Chceme rozbít situaci, ve které jsme se ocitli, kdy jsme si připadali, že se nikam neposouváme. Cílem té desky bylo změnit něco málo úplně na všem. Změnili jsme náš proces psaní, nahrávací studio, změnili jsme spoustu zaběhlých pravidel.

Předpokládám správně, že se do vaší tvorby také promítla pandemie covid-19?

Gabriel: Jasně. Právě uprostřed ní jsme to album nahrávali. Pár měsíců po začátku pandemie jsme navíc vydali píseň Escape a právě už v ní jsme už mluvili o tom, že potřebujeme nějakou změnu. A covid-19 celou tu ideu ještě posílil.

I když je pak Break the Rules naše čtvrtá deska, já ji považuji za naši první. Konečně totiž hrajeme hudbu, která nám sedí. Jsme spokojení s naším zvukem i s celým směřováním alba. Nějakou dobu jsme svůj zvuk hledali, nejblíže jsme mu dosud možná byli s naším debutem, pak jsme ale začali různě experimentovat a občas jsme se ztratili v něčem, co jsme vlastně úplně nechtěli. Snažili jsme se míchat rokenrol se vším možným, ale dostali jsme se zkrátka moc daleko.

Ivan: Jediný styl, který jsme ve studiu nezkoušeli, byl snad jen reggaeton. (smích)

Čtěte také: TIP REDAKCE: Macca Wiles nebo Cat Burns – alternativní umělci, kteří si zaslouží vaši pozornost

Break the Rules celkově působí dojmem dost syrového, ryzího rocku. Šlo tedy o záměr, nebo to přišlo tak nějak samo?

Gabriel: Myslím, že to přišlo přirozeně. Chtěli jsme následovat svůj instinkt. Pouze tak se dá vytvořit něco úplně autentického. S tím jsme začali a pak už se to nabalovalo. Jsme velcí fanoušci Rage Against the Machine, Royal Blood, System of a Down a podobných kapel – přitom jsme ale hráli rock v docela popovém kabátě. Rozhodli jsme se tak následovat náš instinkt a všechno se to nějak stalo.

Ivan: I naši kamarádi se nás ptali, proč nehrajeme to, co se nám líbí. Nakonec to přitom člověka uspokojí mnohem víc, když může na pódiu hrát něco, do čeho se může opravdu vcítit. A když budeme hrát to, co nás opravdu baví, budou lidi na naše koncerty chodit ještě raději.

Skladba Private Show (My RnR) z nové desky vyšla jako singl. Četl jsem, že jste ji celou napsali během pěti minut. Jak se vám to povedlo?

Ivan: Celé to album jsme se snažili napsat při jamování. U Gabriela doma jsme si otevřeli pivo a začali hrát. A právě v případě Private Show (My RnR) jsme si po nějakých pěti minutách jamování řekli, že máme písničku. Poté jsme ještě dodělávali text, melodie a tak různě, song ale vznikl za pár minut, v podstatě sám. Pokaždé, když se něco takového stane, je to dobré znamení. Přijde to úplně přirozeně a člověk ani nedostane čas na to, aby to něčím pokazil, aby tam začal vymýšlet něco, co tam nepatří.

Také jsem četl, že část alba vznikla v americkém Nashvillu. O něm se traduje, že jde o americké hlavní město hudby. Vybrali jste si ho právě proto?

Gabriel: My jsme se tam vydali, protože tam sídlil náš producent. Sám jsem si o Nashvillu myslel, že jde hlavně o místo, kde převládá country. Když jsme tam ale přijeli, zjistili jsme, že je tam hudba doslova na každém rohu, každý tam někde na něco hraje, je to úplně šílené. V pondělí večer se tam v ten samý čas koná třeba padesát koncertů, jsou tam několikapatrové bary, kde na každém poschodí hraje někdo jiný.

Ještě než jsme se dostali do Nashvillu, udělali jsme si oba trip po Kalifornii, každý po vlastní ose. Já jsem byl v San Franciscu, Ivan v San Diegu a oběma nám to prospělo. Strávit pár chvil na pláži při západu slunce jen sám se sebou a svou kytarou, takové příležitosti se nenaskytnou často. Pak jsme na doporučení našich kamarádů vyrazili do Nashvillu za producentem JT Dalym. Ten přišel s přístupem, ať se prostě bavíme, ať nad songy zbytečně nepřemýšlíme, to nám moc pomohlo. Když jsme se pak vrátili do Švýcarska, udělali jsme s ním na dálku ještě pár dalších písní.

Několikrát jste zmínili, že se vám podařilo najít, co se vám opravdu líbí a co si užíváte. Myslíte si, že ten stav přetrvá?

Gabriel: Ano. Našli jsme ten správný směr. Sám se už nemůžu dočkat, až začneme nahrávat další písničky. Už jsme jich pár napsali a ten směr jsme si udrželi.

Ivan: Přesně tak. Trvalo nám dlouho, než jsme našli tu správnou cestu a chtěli bychom se jí držet.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Hudební dokumenty, které byste letos neměli minout

Break the Rules je krom streamovacích platforem a běžných nosičů k dispozici také jako LP. Vydávání alb na vinylu se v posledních letech stalo poměrně velkým trendem. Jak jste se k tomu dopracovali vy? Byl to váš nápad, nebo za tím stojí spíše rozhodnutí managementu?

Gabriel: Bylo to naše rozhodnutí. Jako dítě jsem poslouchal vinylové desky často, náš táta jich měl spoustu. Vinylové desky samy o sobě jsou trochu romantickou záležitostí, navíc umožní člověku mít hudbu v nějaké hmotné podobě. A přitom působí speciálněji než CD. Já sám mám svá oblíbená alba právě na vinylu, koukají na mě ze skříně a připomínají mi, jak úžasná jsou. To, co mám rád, můžu nejen slyšet, ale také vidět.

Vaše rodné Švýcarsko není ani Kalifornie, ani Nashville, ani Londýn. Jak se kapela ze Švýcarska – nebo obecně z kontinentální Evropy – dokáže prosadit v hudebním světě?

Ivan: To bych taky rád věděl. (smích)

Třeba na Spotify už mají vaše skladby více než milion přehrání…

Gabriel: Myslím, že je třeba brát v potaz, že se hudební svět každou chvíli mění. Když jsme začínali, Spotify ještě nebylo, dokonce ještě existovalo MySpace. Každých pár let přijde něco nového a je třeba na to reagovat a využít toho. Také jsme ale měli štěstí, pár našich skladeb se na Spotify dostalo do několika oblíbených rockových playlistů. Ta přehrání, co máme, jsou pro nás pěkný odraz a jsme na ně hrdí. Pro každého hudebníka jsou tím hlavním médiem každopádně koncerty, a když se pak povede dobře vyprodukovat alespoň jeden song, je to dobrá cesta.

Ivan: Je to každopádně dobrá otázka. Je pravda, že mimo Spojené státy a Spojené království není moc kapel, které by slavily veliký úspěch, a těch pár, které jsou z ostatních zemí, musí o svůj úspěch bojovat, nesmí se nechat odradit a měly by se učit ze svých chyb.

Zmínili jste několik kapel, které vás ve vaší tvorbě ovlivnily. Šlo přitom výhradně o zahraniční interprety. Ovlivnila vás nějak i vaše domácí hudební scéna? A jak vlastně vypadá? Sám se tedy musím přiznat, že ze Švýcarska znám spíše více hokejistů než kapel.

Gabriel: No, jednoduše nejsme v hudbě úplně nejlepší (smích). Ne, dělám si srandu. Ale myslím si, že je to podobné jako v Česku. Sám si nejsem jistý, jestli vím o nějaké mezinárodně známé kapele z České republiky, a se Švýcarskem je to podobné. Také v tom hraje roli jazyk. Když zpíváte česky, můžete se stát slavnými v Česku. S německými texy zase ve Švýcarsku. Případně s francouzskými, když děláte hip-hop. Upřímně jsem ale nikdy švýcarské hudební scéně nepodlehl, vždy jsem poslouchal spíš velké, mezinárodně známé kapely. Jednu takovou také máme, Gotthard, ti byli ale slavní před nějakými 20 lety a povětšinou jen v Evropě.

Měla na vás jako na dvojici vliv jiná rocková dua? Zmínili jste třeba Royal Blood, nabízí se i proslulí The White Stripes…

Gabriel: The White Stripes samozřejmě milujeme. Jack White měl v Nashvillu koncert zrovna v době, kdy jsme tam byli, bohužel jsme ho ale neviděli. Jinak jasně, my jsme duo, vždy jsme o sobě ale přemýšleli jako o kapele a nechali jsme se tak ovlivňovat běžnými kapelami. Byť je pravdou, že nám další dua sloužila jako dobrá inspirace – konkrétně třeba při focení. Několikačlenná kapela se při focení prostě rozestaví a ono to nějak vyjde, tohle u dua úplně nefunguje. (smích)

Jak se vám koncertuje v průběhu pandemie? Během podzimního turné jste měli hrát mimo jiné v Hamburku, koncert byl ale nakonec přesunut na jaro příštího roku. Jak na vás celá tato nejistá doba působí?

Gabriel: Je to samozřejmě jiné, ale abych byl upřímný, to nejdůležitější pro mě samotného je, že můžeme hrát. Člověk se ani nezamýšlí nad tím, jaké to bylo nebo jaké to bude. Každá příležitost hrát je obrovský dar. Dělá mi to radost. A zároveň vím, že na jaře to bude zase jednodušší.

Tušíte už, kam budete směřovat dál? Prozradili jste, že už máte připravených pár nových písní.

Gabriel: Rádi bychom po turné vyprodukovali dvě nebo tři písně, a to ještě před letošními Vánocemi. Jednoduše – plán je psát písně, hrát koncerty, psát písně, hrát koncerty. (smích)

Krom letošního říjnového koncertu jste v České republice hráli už několikrát, jak se vám tu líbí?

Gabriel: Když jsme tu hráli poprvé, úplně nás to nadchlo. Odezva, kterou jsme od českých fanoušků dostali, byla fantastická. Máme odsud spoustu skvělých zážitků, lidé tady v Česku si umí hudbu opravdu užít.


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 282 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.