Petr Kroutil, jenž stojí v čele big bandu Original Vintage Orchestra, se rozepsal o svých hudebních studiích v Nepálu a poznávání indické muziky i jejího koncertního prostředí. Ta ho mimo jiné dovedla zpátky k jeho lásce k jazzu a domovu.
Jak jsem zmínil ve svém předchozím blogu, mojí alma mater je Berklee College, méně lidí už ale ví, že jsem studoval také dva roky v Nepálském Kathmandu – indickou klasickou hudbu (ano, taková existuje), obor bambusová flétna. Je to bezmála 15 let a moc rád na tu dobu vzpomínám. Byl jsem tehdy takovým duchovním hledačem a chtěl jsem si rozšířit obzory. Výhoda Nepálu oproti Berklee je ta, že zatímco v Americe jste jedním z řady anonymních hráčů, v Nepálu se stanete nejlepším saxofonistou prakticky ihned po výstupu z letadla. On je tam ten nástroj častý asi jako u nás ubu, takže snadno získáte saxofonový monopol v zemi. Mimochodem, s klarinetem je to v Indii o dost horší – klarinetista patří do té nejnižší kasty, ještě pod „kastu nedotknutelných“ a hraje jen v pohřebních průvodech, kde chodí vždycky vzadu, jako poslední.
Čtěte také: Original Vintage Orchestra rozvíří v Lucerně velkolepou show. Kapela věnuje 300 vstupenek zdravotníkům
Ale zpátky na letiště. Hned jsem si tuhle zemi zamiloval. Země plná veselých, hodně chudých, a přesto optimistických lidí, kteří jsou vždy připraveni rozdělit se s vámi i o to poslední, co mají. Nebo spíš nemají. Skvělé nepálské jídlo (tzv. dal bhát) popírá jméno své země a příšerně pálí, mně to ale strašně chutnalo. Z metropole Kathmandu se vám nabízí nádherný pohled na mohutné hory, které znáte jen z vyprávění nebo z plakátů. Zasněžené vrcholky ovšem pozorujete v tričku a šortkách, protože v srdci města je přes 30 stupňů na podzim. Rouška je nezbytným módním doplňkem nejen v době koronaviru jako u nás, protože vzduch je znečištěný nekonečnými motorovými exhaláty. Zdejší benzínky nabízejí snad maximálně 60 oktanový benzín. Ale zpátky k muzice. V podstatě se v Nepálu můžete setkat s těmito žánry: nepálská lidová hudba, indická klasická hudba, pop music a rock, která je poměrně podobná té naší, ovšem doplněná tradičními nepálskými nástroji, jako např. dholak (buben), sitár (strunný nástroj) nebo bansuri (bambusová flétna). Hru na ni jsem tam právě odjel studovat na tamní univerzitu.
„Indické pojetí rytmu je velmi složité a může se vám snadno stát, že hrajete třeba 108 dob v taktu. Netrefíte se – a jste synem smrti!“
Na rozdíl od západní hudby se ta indická odehrává pouze v jedné stupnici (rága), takže co se týká harmonie, určitě se neztratíte. Zato indické pojetí rytmu je velmi složité a může se vám snadno stát, že hrajete třeba 108 dob v taktu. Netrefíte se – a jste synem smrti. Ve výsledku si proto troufnu říct, že indická klasická hudba je o dost složitější než ta naše, tedy pro nás určitě. Směle dodávám, že ani po těch dvou letech se mi nepodařilo tamní hudbu uchopit a pochopit a k profesorům z Nepálu chovám minimálně stejnou úctu, jako k těm v Bostonu.
První hudební zastavení bylo v klubu Upstairs, jediném jazzovém klubu v Himalájích. Hned od dveří mě zvali na pódium, ono s tím typickým futrálem na ságo se nezapřete. Tím začalo krásné, téměř dvouleté hudební angažmá. Později jsem se seznámil s 1974 A.D., nejlepší pop-rockovou kapelou v zemi, kde jsem měl tu čest hrát asi rok. Je to přesně jeden z těch typických nepálských popových bandů, které zpestřují zvuk tradičními nástroji. Jsou to výborní hráči a možná byste se divili – na jejich koncerty chodí třeba 15.000 lidí, o čemž se většině kapel u nás může jen zdát. Navíc jsou všichni ti hráči neuvěřitelně skromní a laskaví, typičtí buddhisté a hinduisté. To je pak radost tam hrát.
Byla to moc krásná spolupráce s opravdu výbornými muzikanty, přeci jen jsem ale cítil, že pop rock, ani ten nepálský, není úplně můj šálek čaje a začalo se strašně mi stýskat po jazzu, který má u nás podle mě velkou úroveň. A po domově samozřejmě. Takže jsem se – o hodně bohatší v mnoha ohledech – vrátil rád zase do Čech, kde jsem nejšťastnější.