Před několika lety se za oceánem objevil nový žánr, který se dá nazvat folk-crust. Netrvalo dlouho a získal si poměrně velkou popularitu, proto je víc než podivuhodné, že se tato vlna obloukem vyhnula České republice.
Pro uvedení do problematiky je dobré nejdříve zopakovat, co je typické pro crust-core jako takový. Zpravidla se pro něj používá zkrácené označení crust. Vznikl v Anglii již v 80. letech a je svým těžkotonážním zvukem příbuzný rychlým žánrům, jakými jsou hardcore či grindcore, stejně tak se svou temnotou blíží metalové hudbě.
Inu a jak označení folk-crust napovídá, v tomto pojetí žánru jde o čistě akustické nástroje, zůstává však syrovost ve zpěvu i textech, které se zpravidla týkají alkoholu, anarchie, ale i životního prostředí.
Častěji se tedy setkáme se zařazením ke klasickému folk-punku, přestože se mu hudebníci trochu vymykají. Kapely kromě kytar často používají i jiné, ne tak obvyklé nástroje – ať už je to valcha, trubka, harmonika nebo banjo. Zpravidla scházejí bicí nástroje. Leckomu se tedy může vybavit spojitost s různou lidovou hudbou.
Zřejmě nejznámějším představitelem je texaská skupina Days N’ Daze. Je pro ni typický zvuk trubky, stejně tak souznění dvou hlasů zpěváka Jesse Sendejase, který také hraje na kytaru, akordeon a banjo, a jeho kolegyně Whitney Flynn, jež pro změnu ovládá trumpetu a ukulele.
Příbuzní jim jsou o něco starší Blackbird Raum, kteří pocházejí z Kalifornie. Ve svých písních používají stejně jako ostatní mj. i harmoniku či housle, nabízí se tedy souvislost s keltskou punkovou hudbou.
Do třetice všeho dobrého si představme bandičku jménem The Rail Yard Ghosts, která pochází z Minneapolis a ráda se, stejně jako ostatní, věnuje buskingu aneb hraní na ulici.
Těžko lze vysvětlit, proč se vlna podobně zaměřených kapel tak vyhnula České republice, když je zde přitom poměrně aktivní punková komunita a dokonce i busking se stává stále populárnějším. Za oceánem je však folk-crust (obecněji folk-punk) oblíbeným trendem, ke kterému se uchyluje spoustu mladých punkerů.
