Becka můžeme ověnčit mnoha tituly – je vynalézavým hudebníkem, míchačkou nejrůznějších stylů i sběratelem cen Grammy. O to víc je zarážející, že se u nás netěší kdovíjaké popularitě.
S Beckovým jménem to není jednoduché – ač nejčastěji vystupuje pouze jako Beck, jeho celé umělecké jméno zní Beck Hansen (příjmení převzal po své matce). Narodil se však jako Beck David Campbell, stalo se tak v Los Angeles v roce 1970. Jednoduché to není dokonce ani s Beckovým původem – otec David Campbell byl Kanaďan a kořeny matky Bibbe Hansen sahaly do Norska a do Švédska, přičemž oba rodičové byli hudebníci. Rodina patřila k nižší třídě a finančně strádala – po čase se přestěhovala do čtvrti Hoover, kterou obývali zejména migranti z Koreje a Salvadoru. Sám Beck pak nějaký čas žil se svými prarodiči v Kansasu.
Po rozvodu rodičů bydlel s matkou a bratrem, a sice opět v Los Angeles. Město jej ovlivnilo rozličnými hudebními žánry, ať už jimi byly folk nebo hip-hop. V šestnácti dostal svou první kytaru a stal se pouličním umělcem. Poté, co objevil zpěváka a kytaristu Johna Hurta, začal doma pilně nacvičovat hraní blues, folku i country.
Opustil školu. Podal přihlášku na uměleckou střední školu, byl ale odmítnut. O umění se nicméně zajímal sám o sobě – do hodin docházel pod falešným jménem. Vystřídal množství drobných manuálních zaměstnání. Cestoval a předváděl své písně, i když to kolikrát byly jen přejaté kusy s improvizovaným textem. Po návratu do L.A. natočil s mizivým úspěchem několik kazet. V roce 1993 nahrál píseň Loser, jež vyšla původně jen v 500 kopiích. Nahrávka se dostala do rádia a stala se velkým hitem. Beck začal hrát živě v rádiu a singl byl vydán znovu.
O rok později vyšlo debutové album Mellow Gold. Hudební kritici upozorňovali zejména na žánrovou různorodost a měli pravdu – na desce najdeme něco od rocku, něco od folku nebo hip-hopu či country. Ironií je, že ač byl záměr jasně anti-komerční, album se prodávalo skvěle. Média Becka označovala jako člena „Generace X“, on to však odmítal s tím, že během práce za 4 dolary na hodinu opravdu neměl čas na deprese.
Beck se obával, že se stane pouhou hvězdou jednoho hitu, zřejmě i proto na svém prvním světové turné hodně experimentoval. Hrál reggae nebo také jazzové či punkové předělávky svého hitu Loser; jeho bubeník během jednoho koncertu podpálil svou bicí soupravu.
Dva roky po svém debutu nahrál Beck své druhé album – dostalo název Odelay. Pokračovalo v nastoleném a velmi osobitém stylu, Beck se žánry skutečně nikterak neomezoval. Vyšly z něho tři singly, výborně se prodávalo a kritika je chválila. Beck dostal své první dvě ceny Grammy – za nejlepší alternativní album a za nejlepší mužský pěvecký výkon.
Zanedlouho sáhl do šuplíku a během čtrnácti dnů nahrál čtrnáct písní – vydal je na malém labelu pod názvem Mutations. Album sice nepřineslo takový obchodní úspěch jako jeho dva předchůdci, hudebně jde ale o velmi zajímavou kolekci. Pracoval na něm producent Radiohead, navíc se zvuk posunul pryč od hip-hopového samplování. Od té doby vyšlo desek ještě několik a všechny si držely konstantní úspěch. Přinesly spoustu skvělých písní, z nichž mnohé vykrystalizovaly ve skutečné hity.
Posledním albem je Morning Phase a jedná se o opravdu zdařilý počin, který čaruje s křehkými melancholickými náladami. Některé přítomné melodie zrály pěkně dlouho, již od devadesátých let. Je označováno jako sesterské album desky Sea Change, která vyšla již v roce 2002. Jako obvykle Beck bodoval v udílení Grammy – byl nominován na pět cen s tím, že vyhrál tři.
Beck rozhodně nelení, od těch dob vyšlo několik dalších nahrávek a na nové album nás jistě už nenechá dlouho čekat. Přestože se (hlavně v případě písně Wow) obrací spíše k mainstreamu, pořád se jedná o opravdovou kvalitu. Známá je i spolupráce s australským elektro-hudebníkem, který si říká Flume, v podobě písně Tiny Cities.
