Věčný spor a nikdy nekončící debaty ohledně toho, co je a co není punk. Ortodoxní fanoušci vzývající Sex Pistols tvrdí, že punk je mrtev. Z anarchistů se staly citlivky a z rebelů popové hvězdy. Jo tomu, ale opravdu tak?
“Hvězdy, řetězy a malý číro na šampóna, takhle dnešní punkrock vypadá. Nic s tím neuděláš.” zpívají ve svém hitu Ooou zástupci české pop-punkové scény Rybičky 48. A skutečně, od 70. let se toho v punkové subkultuře na první pohled změnilo opravdu hodně.
Když v 70. letech kapela Ramones, inspirovaná zvukem Velvet Undeground a The Stooges, rozpoutala punkovou mánii, jednalo se z počátku o spíše undegroundovou záležitost. Byli to až Sex Pistols o pár let později, kteří v Anglii rozpoutali doslova revoluci. Bylo to jako facka přímo do obličeje načančané a naoko ideální anglické společnosti. Právě SP přinesli číra, spínací špendlíky, anarchii a hesla jako ‘No Future’. Punkáči rebelstvím ukazovali svojí nezávislost na zkažené společnosti a cítili se býti svobodní. Právě proto se z nich ale stávali vyvrhelové společnosti. Koncerty punkových kapel byly rušeny a punkáči byli na ulici automaticky kontrolováni policií.
Mezitím v americké Kalifornii pomalu vyrůstala generace, která hodlala vše změnit. V 80. letech se na scéně objevují kapely jako Rancid, Green Day nebo The Offspring. Ti pocházeli z předměstského punkového prostředí plného drog, prokrastinace a snění o lepším životě. Právě tato témata se spolu s dospíváním, láskou a školou staly podkladem pro jejich písně. Ačkoliv už tehdy mnoho lidí tvrdilo, že tato hudba zní příliš melodicky a popově, našlo se vcelku velké množství lidí, kterým se tento nový styl zamlouval. Písně, se kterými se fanoušci mohli ztotožnit postupně způsobily, že tyto kapely dostaly nahrávací smlouvu od velkých nahrávacích společností. A tady nastal problém. Z kapel se doslova přes noc staly hvězdy po celém světě. Jejich songy se hrály na MTV a v rádiích po celém světě a desky se prodávaly jedna za druhou. To se ale nelíbilo punkáčům, kteří tvrdili, že punk nesmí být mainstream a že se tyto kapely zaprodaly a touží jen po penězích.
Ještě více nenávisti vůči tzv. pop-punku přinesl začátek nového milénia, kdy především úspěch Blink-182 způsobil extrémní nárůst kapel typu Sum 41, Good Charlotte, nebo Simple Plan. Tyto kapely inspirované Offspring a Green Day přišly s ještě více popovými songy a ještě větším komerčním úspěchem. Samozvané punkové kapely byly najednou na titulních stránkách teenage časopisů, jako například BRAVO a třináctileté holky venku pobíhaly s obarvenými vlasy a piercingy. Skutečně lze ale tohle považovat za punk?
“Punkrock byl vždycky především o tom, dělat věci podle svého. Pro mě to znamená absolutní svobodu a individualitu,” vyjádřil se k otázce punku Billie Joe Armstrong, zpěvák a kytarista Green Day. Podle něj je punk styl života, není to o stylu hudby, nebo komerčním úspěchu. Podle basáka Mike Dirnta prý neexistuje kapela, která by nechtěla mít celosvětový úspěch a prodávat miliony desek.
“Máš tu šestnáctileté děti v oblečení z Hot Topicu, kteří ti tvrdí že nejsi punk…tady je něco špatně,” směje se kytarista Sum-41 Dave Brownsound a basák Cone dodává: “Najednou se tu objevila spousta pravidel jak být punk. Dělej tohle, nedělej támhleto, jinak nejsi punk. Proto netvrdíme, že jsme punková kapela, protože se nechceme řídit těmito pravidly.”
Přitom podíváme-li se zpátky, tak podle dnešních pravidel by paradoxně neobstály ani samotní Ramones nebo Sex Pistols. Vždyť Ramones byli prvním skutečným boybandem na světě. Jak se dnes již ví, členové kapely se vzájemně nesnášeli a hráli spolu jen pro peníze na drogy a z donucení managementu, který jim dokonce nadiktoval ‘správně rebelskou image’ v podobě roztrhaných džínů a kožených bund.
O moc lépe na tom nejsou Sex Pistols, kteří za svou světovou popularitu vděčí více špatné pověsti a skandálům, než hudbě. Jediné oficiální album kapely Never Mind The Bollocks vyšlo v několika verzích a písně z něho byly několikrát recyklované v podobě kompilací. Zpěvák John Lydon, který se dříve několikrát negativně vyjádřil k tématu pop-punkových kapel, si navíc osobně zahrál v reklamě na máslo. To opravdu není moc punk.
Většina kapel si ale z pomluv moc nedělá. “Chceme prostě jen hrát hudbu, která nás baví. Pokud se to lidem nelíbí, nemusí nás poslouchat, ale myslím, že naše hudba inspiruje spoustu lidí, kteří pak třeba sami založí kapelu. To je to, co se mi na celé věci líbí.” tvrdí zpěvák a basák Blink-182 Mark Hoppus.
A tak to i podle mě má být. Čert vem, co říkají ostatní a co je nebo není punk. Hlavní je dělat něco, co nás baví a co ostatní inspiruje.
