Asi každému už se ale aspoň jednou stalo, že poslouchal nějakou písničku a řekl si: „Tenhle riff už jsem někde slyšel.“ A není se čemu divit. Hudební nápady se kradly dřív a kradou se dodnes. Když si pak k tomu připočtete i přiznané pocty slavnému hudebníkovi, vyjádřené použitím části jeho melodie, a samply používané v rapových skladbách, vyjde vám z toho, že jsme všichni nepůvodními songy přímo obklopeni. A často o tom ani nevíme.
Pár známých samplů na začátek
Nejprve se pojďme podívat na pár známých a očividných předělávek. Ačkoliv se rock a hip hop můžou na první poslech tvářit jako protichůdné žánry, existuje spousta důkazů o tom, že tomu tak už dávno není. Mezi ně patří i songy, jejichž podklad si rappeři vypůjčili přímo ze zásadních hitů rockové historie. Tři za všechny: Under Pressure, Dream On a Every Breath You Take.
První písní se inspiroval rapper Vanilla Ice při tvorbě již notoricky známého devadesátkového songu Ice Ice Baby. Melodie znějící pod refrénem je skutečně Under Pressure od britské kapely Queen a Davida Bowieho.
Rocková balada Dream On z debutového alba skupiny Aerosmith pak vyčnívá v Sing For The Moment od Eminema.
A posledním příkladem z mnoha je nasamplovaná skladba Every Breath You Take v songu I’II Be Missing You od rappera Puff Daddyho. Text tu však nevypráví, stejně jako ten původní od The Police, o stalkerovi, ale vznikl jako poklona zesnulému Daddyho kamarádovi, který si říkal The Notorious B.I.G.
Jak se kradlo v sedmdesátkách a osmdesátkách
Samplování známých děl do rapových songů však není nic, co bychom považovali za krádež. O autorech původní melodie se ví a bývají uváděni jako spoluautoři. Podobně si cizí písně půjčovaly i rockové hvězdy. Jen s tím rozdílem, že to často nepřiznaly. Píseň si přivlastnily a když se později ukázalo, že stvořily plagiát, většinou všechno popřely.
Britští Led Zeppelin se pomocí převzatých písní dokonce proslavili. Jejich první album Led Zeppelin totiž z části staví na nepřiznaných cizích dílech. Později se však ukázalo, kde je pravda, takže je například za autorku balady Babe I’m Gonna Leave You kromě Jimmiho Page a Roberta Planta považována i Ane Bredon, která tuto folkovou píseň napsala v padesátých letech.
Ještě před Led Zeppelin ji ale v roce 1962 nahrála i americká folková zpěvačka Joan Baez.
Překvapením však může být, že si Led Zeppelin přivlastnili mimo jiné i skladbu Dazed and Confused, která se v jejich podání stala hitem. Jimmi Page ji převzal z repertoáru své bývalé kapely The Yardbirds. Ta však nebyla původním autorem melodie. Napsal ji v roce 1967 americký zpěvák a skladatel Jake Holmes. Jako další příklad z prvního alba Led Zeppelin lze uvést tradiční irskou folkovou píseň Blackwaterside, kterou napsal v roce 1965 skotský zpěvák Bert Jansch. Poupravená skladba vyšla v roce 1969 pod názvem Black Mountain Side a jako autor byl uveden Jimmi Page.
O moc líp na tom nejsou ani Deep Purple. Za příklad lze použít populární skladbu Black Knight z roku 1988, jejíž úvodní melodii má na svědomí americký zpěvák a kytarista Ricky Nelson. Melodie pochází z jeho skladby Summertime z roku 1962. Neuvěřitelným zjištěním pak bylo, že Deep Purple nevymysleli asi ani nejslavnější riff rockové historie. Pro nesmrtelný hit Smoke On the Water totiž nejspíš našli inspiraci v písni Maria Quiet od Astrud Gilberto.
Pár příkladů z modernější doby
Podobně si však nepočínali jen rockeři v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale děje se to dodnes. Přímo posluchači si toho však často nevšimnou. Popoví interpreti totiž asi správně předpokládají, že jejich fanoušci nepoznají, že něco zkopírovali, protože původní skladbu nemůžou znát. Často vznikla dřív, než se narodili, a navíc je od kapely úplně jiného žánru.
Takhle si například spousta fanynek One Direction nevšimla, že v písni Best Song Ever zní intro z Baba O’riley od The Who. Neznalosti rockové historie muzikálových nadšenců pak chtěl zřejmě využít Andrew Lloyd Weber při skládání Fantoma Opery. Ikonická melodie z jeho díla totiž zní dost podobně jako riff ze skladby Echoes od Pink Floyd.
Jedno nevědomé plagiátorství na závěr
V případě Andrewa Lloyda Webera si však nemůžeme být jistí záměrem. Často se totiž právě skladatelům stává, že napíšou něco, co již existuje, zcela nevědomě. Stačí, když zapomenou na to, že už to někde slyšeli. Vybaví si to v paměti a myslí si, že to sami vymysleli. Tomuto stavu se v psychologii říká kryptomnézie. Ta ale nepostihuje jen skladatele, ale taky třeba literáty nebo vědce.
Zůstaňme však u hudby a uveďme známý případ kytaristy The Beatles, George Harrisona, který do své sólové skladby My Sweet Lord nevědomě zkopíroval melodii z He’s So Fine od americké dívčí skupiny The Chiffons. Nejspíš ji slyšel v rádiu a nepamatoval si to. Když byl následně obviněn z plagiátorství, rozhodl se, že už nikdy rádio poslouchat nebude, aby se nic podobného neopakovalo.
