V tajuplně schovaném klubu Underdogs’ na pražském Smíchově zahrály v pátek 5. května hned čtyři kapely, které z různých směrů přistupují ke krvavému žánru deathcore. Všechny skupiny krom toho patří do labelu Unique Leader a můžeme rovnou říci, že své vlajce rozhodně neudělaly ostudu. Napětí i zábava se stupňovaly kapelu od kapely a zážitek vyvrcholil koncertem kapely Vulvodynia, která patří mezi nejzajímavější vývozní artikl Jihoafrické republiky.
Klub Underdogs’ leží v kamenném podzemí pražského Smíchova hned vedle železničního mostu a bezpochyby jde o skvělé prostředí pro krvavou metalovou lázeň všeho druhu. V pátek 5. května pak místo velice svědčilo hned čtyřem moderním kapelám, které jsou spřátelené v extrémním labelu Unique Leader. Na začátku pódium poctivě ušlapala španělská kapela Bonecarver, která zaujala na prvním místě dobře vystavěnými a přesnými blastbeaty. Pozadu však nezůstali ani dva kytaristi s důraznými riffy. Skutečnou energii ale rozproudil hlavně Fernando del Villar, čilý frontman, zpěvák zručný v mnoha myslitelných polohách a od pohledu fanoušek seriálu South Park. Atmosféře rovněž prospěly atmosférické samply, které jedině umocnily fantastickou epičnost celého hudebního zážitku, a na které byly chytře navázány kytarové linky. Bonecarver pod svým nynějším názvem hrají teprve nějaké tři roky, ale snad všichni začínající interpreti mohou jen závidět vypracovanou souhru tohoto kvartetu.
Fotoreport: Foto: Vulvodynia – Unique Legion Tour, Underdogs, Praha, 5.5.2023
S nástupem britských Bound in Fear jako by se rázem posunula kvalita o několik pater výše (tím spíš se ale ze sklepa nikomu nechtělo). Kapela se pochlubila ještě nasypanějšími blastbeaty i důraznějšími, ještě hrozivějšími riffy, které se velmi zábavně přelévaly z jedné strany na druhou jako při bouřlivém vlnobití. Skupině je velmi blízké rovněž stupňování napětí, kterému svědčí kontrasty s překvapivě pomalými, mrazivě hrozivými pomalejšími částmi (jako třeba v songu Beyond the Mire). Bound in Fear se zkrátka ukázali jako strhující živel a už při jejím koncertu se v něj proměnil i moshpit před pódiem.
Netrvalo dlouho a ještě brilantněji navázala americká kapela The Last Ten Seconds of Life. Jejich zdánlivě chaotickými breakdowny byli všichni okamžitě okouzleni (a nebo spíše láskyplně zakleti černou magií). Sestava kapely se poměrně nedávno rázem proměnila – ze zakládajících členů se drží v činnosti pouze kytarista Wyatt McLaughlin – souhra však překvapivě působila nesmírně kompaktně a stabilně. Ohromil především bubeník Dylan Potts, který jako by měl matematicky přesný robotí mozek i končetiny a který velice hravě posunul deathcore výraz dokonce i do progresivních končin. Ze skladatelského přístupu kapely mohl leckdo mít psychedelické prožitky v neznámých končinách své mysli. Skupině krom toho sedí nejen vybroušené instrumentální počiny, ale stejně tak špinavé úderné songy s barbarsky přísnými riffy (jako ve skladbě Liberation) nebo nadzvukovým krupobitím, pro které je slovo svižný příliš pomalé (jako v Dreams of Extermination). Jeskynní vokál Tylera Beama pak v pozitivním smyslu připomínal medvěda, co se špatně vyspal při své zimní hibernaci, a co během vteřiny zažene všechny nepřátele až daleko za horizont.
Čtěte také: Ze Swallow the Sun tekly ve Futuru emoce proudem
Obecenstvo se po eskalujících výkonech předchozích kapel už nemohlo dočkat hlavní skupiny večera: jihoafrická Vulvodynia bezpochyby všem udělala radost, když začala hrát o něco dříve, než bylo psáno v rozpisu. Kapela jako kdyby si vzala to nejlepší z výrazu svých souputníků a obohatila ještě obrovským kusem vlastní tváře. Bahenní riffy se přelévaly jeden přes druhý v dunivých basech i skřípavých výškách a nedaly nikomu vydechnout ani na okamžik. Krom toho se v nich projevil smysl pro elementární melodiku, která se však drala na povrch spíše v ironickém duchu, jež překročil stín obyčejné hravosti a lehkosti. Chápání se vymykala i nezkrotná hra bubeníka Thomase Hughese, u něhož se těžko věří, že má pouze čtyři končetiny. Pozornost ovšem patřila hlavně frontmanovi Duncanu Bentleymu: jednak zůstával rozum stát nad jeho hlasovým rejstříkem (od kanálního growlingu po grindový pig squeal s fungujícími, plynulými přechody), jednak celé show věnoval maximum své řízné, živočišné energie. Dohromady šlo rozhodně o nevídaný zástup jedněch z nejlepších představitelů žánru, které do mystického klubu Underdogs’ přitáhla společnost Obscure Promotion.
