Včerejší koncert této rockové formace se stal jednou z nejenergičtějších akcí, která se v Olomouci za posledního čtvrt roku uskutečnila. Nejdříve Tsunami, poté divoký západ a ke konci si moje milá zaplakala.
V areálu Korunní pevnůstky se zase děly věci. Kapela Divokej Bill, která zde odehrála koncert v rámci své Lobkowicz tour ukázala, proč je v současné době jednou z nejpopulárnějších kapel a proč jsou jejich skladby hrány v rádiích. Po jejich boku se místo uskupení Poletíme!, kteří bohužel nemohli vystoupit, představili chlapi z kapely Mr. Loco.
V šest večer areál Korunní pevnůstky otevřel své brány a natěšení fanoušci se mohli začít trousit dovnitř.
S úderem půl osmé začali hrát pražští Mr. Loco. Kapela, která je doma v žánru world music. Svou směsici balkánských rytmů a svižného ska nachystala fanoušky na další kapelu. Mezi nejvýraznější songy, které od nich zazněly se řadí Amsterdam Dream nebo Balkan revolutionary. Kapela se může pyšnit znamenitým trumpetistou, který zvukem svého nástroje vykouzlil nejeden úsměv na tváři. Úlohu předskokanů zvládli s grácii a můžeme se ještě těšit na jejich další vystoupení. Po skončení jejich setu se zatáhla opona a nastalo ticho.
Po zhruba patnácti minutách se opona roztáhla a na pódiu se zjevil Divokej Bill. Na první pohled zaujali jejich stojany na mikrofony, které byly doslova jako klacky „přitáhnuté“ z lesa. S prvním akordem bylo jasné, že se bude jednat o pořádnou nálož energie. Celý koncertní set byl složen jak z písní z minulosti, tak z dalo by se říci aktuální přítomnosti, z nového alba Tsunami. Chvíli se dokonce mohlo zdát, že nové songy převažují.
První polovina setu se nesla v mírně rychlém tempu občas přerušená ještě rychlejšími a energičtějšími skladbami, jako Tsunami či Čmelák. V půli vystoupení chlapi sklouzli do balad. Zde dostali prostor fanoušci, kteří vytáhli zapalovače nebo mobily se svítilnami. Taková nálada panovala například u Malování či nové skladby Země Draků. Poté zlom a jako lusknutím prstů se začalo skákat například na Do roka a do dne či Moje milá plakala. S blížícím se závěrem začala být světla, která svítila i předtím, daleko působivějšími a show byla větší a větší.
Muzikanti měli k dispozici velké pódium, které skýtalo mnoho možnosti k předvádění. Dokonale pracovali s prostorem, kdy se přesouvali zepředu dozadu k bubeníkovi, kde měli také přichystané mikrofony, takže koncert neustále plynule pokračoval. Po skončení setu kapela odešla do zákulisí a začalo vytleskávání od diváků. Následovali tři přídavky: Koně, Pocit a Naděje. Poté chlapi pokřtili desku Tsunami. Odešli, ale byli vytleskání ještě jednou. Posledním jejich songem, který ten večer odehráli byla Rozárka.
Sladkou tečkou na závěr byla žádost o ruku. I přesto, že žadatel byl dosti „ovíněn“, žádost skončila happy endem. Řekla ano.