Praha má za sebou další ročník adorovaného festivalu Electronic Beats, který se uskutečnil již po čtvrté v prostorách Divadla Archa. Opět bylo beznadějně vyprodáno. Tentokrát festival nabídl Diamond Version, Bonobo a jeho hlavním tahákem byl německý zázrak Moderat.
Podobně jako v lednu kolem několikadenního festivalu Spectulare, který do Prahy přivezl hypernovu na nebi electro music, Jona Hopkinse, tak i kolem letošního Electronic Beats se strhla pořádná davová psychóza. Míněno jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Na vině byla tentokrát i organizační stránka věci, resp. předprodej vstupenek (aby se zase nikomu nekřivdilo). Je to vždycky strašná bezmoc, když vám někdo, jak na stříbrném podnose, přiveze vaši nejzamilovanější ze zamilovaných kapel a vy se musíte buď smířit s tím, že ji neuvidíte, nebo investovat nekřesťanské peníze do nákupu ticketu mimo oficiální síť, protože je zkrátka beznadějně vyprodáno. V případě E.B. 2014 to byl trochu extrém, jelikož byly lístky na první nástřel pryč během cirka dvou hodin, na druhý to samé v bleděmodrém. To nepobíráte! Každopádně, kdo měl to štěstí, že vstupenku na palubu Archy ukořistil, mohl závidět sám sobě, protože to byly další epic večer a noc, na které se bude vzpomínat.
Letošní line-up byl stejně jako v minulých ročnících hvězdný. Výhrady by mohly padnout na konto Diamond Version, kteří zapadli již na poutačích a nejinak tomu bylo i naživo. Dá se říct, že jejich přítomnost v Arše registrovala jen hrstka z těch, kteří dorazili s předstihem a neopouštěli prostor u stage, jen aby nepřišli o nejlepší místa. Snést celý set téhle dvojky lze považovat za heroický výkon. Sice vystoupili s poměrně líbivým vrstevnatým technem, poslouchat se to ale vlivem extrémně zhoršených zvukových podmínek nedalo ani omylem. Když se člověk postavil kamkoli na dohled stage, vibrovaly mu všechny kusy měkké tkáně v těle. Nic příjemného. Kdo se věnoval společenské konverzaci a dopřál si před příchodem vrcholu večera občerstvení, udělal lépe. Po skončení nápadně nenápadného setu Diamond Version byl konec i výhradám a nastala chvíle pro pění ód, díky Bonobo.
Před akcí se sice našli jedinci, kteří na konto Bonobo dost remcali, co je to za nápad dovážet na stejné místo během půl roku tu samou kapelu a proč radši nepřivezli toho nebo tamtoho. Jó, možná to organizačně nebylo nejchytřejší rozhodnutí, ale ruku na srdce, kdo si rád neposlechne Bonobo dvakrát, třikrát, prostě nekonečně mockrát? Vzhledem k tomu, že hlavním tahákem večera byl německý vývozní artikl Moderat, byla to vlastně poměrně šťastná volba. Simon Green a jeho parta se postarali o uspokojení introvertnější části publika, která ocení především přehlídku čirého muzikanství na té nejvyšší úrovni, zatímco Moderat přijeli potěšit nadšence do elektronického porna s duší. Sečteno a podtrženo ideální spojení energií. Pravda je, že páteční číslo Bonobo, resp. Simona Greena a jeho ansámblu, bylo tak trochu podzimní Archou vol. II. Vystoupili v obdobném složení a s obdobným setlistem. Ale i to bylo nakonec příjemné. Kdo je měl od minula ještě v živé paměti, mohl se přenést v čase a navázat tam, kde se s nimi rozloučil; kdo měl naopak tu čest poprvé, čekal ho první bonobo orgasmus. Spokojení byli všichni.
Spousta vody utekla od doby, kdy to Simon rozjížděl víceméně na vlastní triko. Teď má full band špičkových spoluhráčů, se kterým s přestávkami korzuje po světě už skoro osm let. Během posledního dostaveníčka v Praze sice na chvíli připomněl, kde jsou jeho kořeny, když zůstal na stage sám osamocený a nechal publikum vychutnat jeho krátký one man set, o zábavu se ale většinu času starala celá kapela. Bonobo aktuálně vystupují v sestavě, která je od pohledu i od poslechu hodně velká. Kromě všestranného Simona jádro čítá klávesy, kytaru, sax a bicí, vše zabalené do pestře barevných samplů. Právě díky bohatému elektronickému podkladu jsou Bonobo stále řazeni mezi stálice elektronické scény. O to překvapivější je slyšet live, jak silná je instrumentální stránka projektu. Archu se navíc podařilo poměrně šťastně ozvučit, takže bylo slyšet úplně, ale úplně všechno.
Show mají Bonobo koncipovanou tak, aby vyčerpali na maximum potenciál několikačlenné kapely. Nikdo nehraje druhé housle, každý dostává svůj prostor. Díky tomu, že se v průběhu setlistu na stage sestava objevovala v různém složení, byla Archa svým způsobem svědkem tří samostatných čísel v jednom. Napříč celým časem stráveným s Bonobo se linula jemná nit hlasu zpěvačky Szjerdene, která byla do značné míry nosným prvkem večera a dodávala mu exotický rozměr. Křehká dáma s ještě křehčím hlasem působí a zní nesmírně étericky. Její vokály jsou pro to, aby byly zasazeny na aktuální album The North Borders, jako stvořené. Je ovšem třeba je dávkovat s mírou. Szjerdene se drží stejného výrazu, který je sice kouzelný a nesmírně podmanivý, málokterá věc v jejím podání, jedině snad vyjma hitovky Towers, má však potřebnou naléhavost, která by vás probrala ze snění. Když si doma pustíte desku, abyste navodili relaxační atmosféru, je to věc, kterou oceníte. Naživo, speciálně při třetím čtvrtém songu za sebou, je to už ale trochu too much a chce to posunout dál, přenést důraz jinam, ideálně zpátky na Simona. Což se naštěstí během koncertu dělo vždy přesně v ten pravý okamžik. V duchu střídání nálad a poloh se dle plánovaného harmonogramu odvinulo celé okénko do dílny Bonobo a lehce po půlnoci se kapela s Archou ústy Simona Greena rozloučila. Tentokrát nepochybně na podstatně delší čas než do dalšího podzimu. Ačkoli, kdo ví. Vloni by asi taky nikdo nehádal, že se v Praze zjeví během půl roku znovu. Nechme se překvapit.
S úderem půl jedné atmosféra rapidně zhoustla. I když Bonobo patří k hvězdám největšího formátu a rozhodně se nejedná o okrajovou záležitost scény jen pro zasvěcence, po jejich odchodu z pódia se jasně projevilo, kdo je leader večera. Zaujatou náladu pod podiem vystřídala s příchodem svaté trojice čistá euforie ještě před tím, než vůbec opustila backstage. O poslední napínák se postaralo krátké intro, na jehož konci už byla celá Archa připravená k tomu nechat se dobrovolně zotročit, odplout do rozbouřených vod techna a už se nevrátit. Na začátek Moderat zařadili dost drsnou předehru, která vyvrcholila plíživou peckou Milk. Mezi nahňácaným davem v tu chvíli zavládnul zatím asi největší rave toho večera, jako epidemie se začal na tvářích všech šířit dementní výtlem zračící absolutní nadšení a senzitivnějším jedincům ukáplo i pár horkých slz štěstí. Zařadit po Milk další pecku pro masy, Seamonkey, už byla od Moderat jenom sadistická dorážka. Zhruba na konci první třetiny setlistu Sasha přestal šetřit hlasivky a precizně vyseknul postelovej šlágr Rusty Nails. Celá další sekvence se pak během Versions a Bad Kingdom nesla v lehce umírněné hypnotizující poloze.
Moderat jsou trojka, která se tak dlouho hledala, až se našla. Dohromady fungují dokonale kompaktně, což je slyšet v každém kusu jejich muziky. Pod společnou hlavičkou se narodilo dlouho plánované dítě, které je výsledkem spojení špinavých triků Szaryho s Bronsertem, zažitých z Modeselektoru, a Apparatovkého smyslu pro romantiku. Jak už to tak bývá, když se spolu kříží dva diametrálně odlišné protipóly, produktem je nekonečně opojná kombinace toho nejlepšího, co si oba projekty navzájem mohou nabídnout. Velkolepě temné zvukové plochy, které jsou samý rumbling, tříští se pod údery tisíce bičů a sprostě laciných old school beatů, nutí vykročit z těla ven a stát se jejich součástí. Obě dosavadní desky, jak Moderat jednička tak dvojka, stály hodně času stráveného ve studiu, a díky tomu je při jejich poslechu hodně srandy i doma na sluchátkách. S pocitem z fyzického zážitku live se to ale nedá srovnat. Je to must have droga.
Nic by se nestalo, kdyby ze setlistu vypadly popové oplodňováky jako třeba Damage Done nebo Last Time a ve zbytku vyměřeného času bylo víc prostoru pro další nakládačku. Setlist ale má být vyvážený, že, a byla by škoda neposlechnout si Sashovo zlato v hrdle, když už se nám tak pěkně rozezpíval. Na konec rozjetého večírku stejně vždycky patří nějaká ta emo chvilka a Moderat ukázali, že i o ni se umějí postarat. Navíc, i když si to nikdo moc nechtěl připustit, na Arše hodinu po půlnoci už byla znát lehká únava, ubylo páry i rukou hore, a tak Moderat udělali dobře, že se rozloučili v nejlepším. Poctivě přidali, udělali si pár fotek fanoušků na památku a pak už jenom konec zvonec. Nikdo nechtěl, ale přijít to muselo. Na druhou stranu, alespoň je zase na co se těšit. Pokud vám nicméně páteční zážitek nestačil a máte pocit, že musíte Sashu a spol. slyšet znovu, můžete za nimi vyrazit třeba na některý z velkých letních festivalů. Objeví se například na slovenském Bažant Pohoda, nebo na německém Meltu. Oboje bude stát za to, takže see you there, třeba!
